Xenofobův výlet do Afrasie (bývalého Východního Londýna)

Vyrazila jsem dlouho před rozbřeskem – cesta nadzemkou, podzemkou a pak ještě autobusem na zdravotní středisko ve Východním Londýně, kde jsem dnes ráno tlumočila, trvá skoro dvě hodiny. Naslepo jsem políbila spícího K., kterého v šeru není vidět, a vydala se na cestu.

Bylo tak brzo, že se mi v nadzemce podařilo urvat sedačku. Bohužel jsem byla zasendvičovaná mezi dvěma – no nejspíš ne-Angličany. Chlapík nalevo ode mě měl výrazně středovýchodní rysy, pleť barvy monzunových mraků a v uších sluchátka, vyřvávající rozskřípanou exotickou muziku. Chlapík napravo ode mě, s výrazně africkými rysy a pletí barvy hořké čokolády, sice žádný hluk nevydával, ale rozvaloval se na sedadle jak turecký paša a loktem mě dloubal do žeber. Za běžných okolností bych se pokusila schlípnout levé ucho a ignorovat vrzání zleva. Pokusila bych se schoulit na sedačce a nevšímat si žďuchanců zprava. Za běžných okolností bych sama sebe chlácholila: "Nenech se takovou hloupostí vytočit. Třeba ty sama nevědomky děláš něco, co těmhle dvěma vadí."

Dnes ráno jsem ale byla v rozpoložení temnějším než noční obloha. Copak ten arabák vlevo musí poslouchat ty svoje sračky takhle hlasitě? zaremcala jsem v duchu. Copak ten černej vpravo neumí přitáhnout lokty k tělu a nezabrat půl mojí sedačky? Sedačka je úzká, on je rozložitý... a tu arabskou muziku je sotva slyšet, ozval se ve mně nesmělý hlásek. Jenže ten jsem vzápětí umlčela. Stal se ze mě – naštěstí jen na čas – dokonalý xenofob.

Roztáhnul jsem nohy a položil lokty na opěrátka, takže teď jsem JÁ své sousedy šťouchal do žeber a ONI si toho nevšímali. I-pod jsem u sebe neměl, abych mohl své okolí oblažovat ryčným pochodem z dílny zapovězených hudebních skupin, tak jsem si aspoň, šíleně falešně, pobzukoval nějaký inspirační song. Potěšilo mě, když se pasažéři otáčeli a vrhali po mně zděšené pohledy. Jen ať se mě bojí, hajzlové! radoval jsem se. Stejně jsou všichni černí nebo aspoň přicmrdlí, přivandrovalci z Polska a ožralí Irčani – tady u nás, v Anglii! Jen ať se bojí pravýho, poctivýho, nefalšovanýho, čistokrevnýho – Čecha!

Mé xenofobní já je chlap, budu mu říkat Ivan. Je mu mezi padesáti a šedesáti, má pivní mozol a pleš marně zakrývá přehazovačkou, kterou si pečlivě upravuje tak, aby vypadala věčně umaštěná. Na nohou má obnošené tenisky zakoupené u Vietnamců (nákup v asijských tržnicích sice odporuje jeho přesvědčení, ale když ono je to u těch šikmovokejch tak laciný!) a v případě nutnosti plynně hovoří univerzální cizinečtinou, jíž snadno porozumí jedinci, kteří taky neumějí rusky, německy nebo anglicky. Mé obvyklé já se omlouvá, že je mé xenofobní já chlap, a prosí čtenáře, ať si to nevykládají špatně. Mé xenofobní já je se svým pohlavím navýsost spokojeno – právě tak jako se svou rasou a národností. (Méně už se svým životem.)

Mé xenofobní já se zrodilo v mé hlavě – věřte tomu nebo ne – z nejčistší pokory. Představuje dar těm z mých čtenářů, kteří vidí svět docela jinak než já a už jim lezu krkem tím, jak po nich neustále žádám, aby se nad svým světonázorem zamysleli, aby přehodnotili některá ze svých přesvědčení, aby se pro jednou, aspoň na chvilku, pokusili podívat na věci jinak, mýma očima.

Tohle po nich už dlouhá léta žádám. A to nejmenší, co pro ně můžu udělat, je pokusit se vzít si vlastní rady k srdci – a na několik hodin nebo dní se stát osobou, jejíž názory se od těch mých diametrálně liší. Ivan je výsledkem mých snah.

Vystoupil jsem z metra v jedné z okrajových čtvrtí, těch, co o nich právoplatný Londýňan ani neslyšel. A ještě jsem neprošel turniketem, už jsem je viděl.

Strašidla. Ženské navlečené do těch svých příšerných hábitů, co jim z nich koukají jen oči. Brrr! Ať se takhle strojej doma v Tramtárii a nelezou v tom na ulici u nás! A jestli jsou tak vošklivý, že si musej dát na hlavu pytel, tak to teda nevím, kdo by je tu chtěl. Koukněte na ně, jak se tu producírujou v tom svým pytli, krávy šeredný, jako by jim tu všechno patřilo. A tahle... tahle vleče za ruku malýho kluka – vypadá jako arabák, ale je oblečenej jako člověk, ve školní uniformě, s batůžkem na zádech. Někam ho vleče – že by do školy? Tak oni si takovíhle přijedou do Londýna, aby tu chodili do školy? Nedivil bych se, kdyby ten malej za pár let mluvil bez přízvuku – no to je paráda. Kdo má pak takovýho teroristu rozpoznat od Anglána? Stačí pár generací a všechna tahle verbež bude mluvit skvěle anglicky. A stát to všechno platí.

Mám ještě čas, tak bych si moh dát někde kafe. Ale kde? Hlavní ulice je plná kebabovejch shopů a po poctivý anglický jídelničce ani památky. Jasně – kdo by tam chodil? Tady si lidi vařej doma, je to lůza bez peněz -- a koukněte na tyhle pytle s rejží! Každej má nejmíň dvacet kilo. Tihle musulmáni a mohamedáni žerou jen samou rejži a rejži a kupujou si ji po metrákách. Je mi jich skoro líto, fakt. Nevědí, o co přicházejí. Kdyby jedinkrát v životě ochutnali vepřo-knedlo-zelo, tak jak ho uměla moje máma, už by po rejži ani nevzdechli.

A když se kolem sebe rozhlídnu – všude jen samí černý. Některý černější, jiný jen přičmoudlí, člověk by si dřív ukroutil hlavu, než by uviděl bílýho. Jsem tu na nepřátelským území! vyděsil jsem se. Jsem tady v Africe! Jsem tady v Asii! Srdce mi začalo panicky bušit.

Konečně jsem došel k nároží a z hlavní ulice odbočil za roh. Tam jsem si trochu oddechl – nikdo tam nebyl. Viděl jsem jen kárku na smetí a u ní, s koštětem v ruce, chlapíka, o kterým bych přísahal, že je to cigán. Zeptal jsem se ho na cestu – a vida, on to byl cigán. Mluvil slovensky, hajzl jeden. Poradil mi, jak se na středisko dostanu, a řek, že prej má radost, že vidí krajana. Krajana! Jakejpak já sem krajan, hnědočechu? vztekal jsem se. Ale jen v duchu, byl jsem sám! Takovíhle týpkové jsou nebezpečný – co kdyby se po mně rozehnal koštětem? Zamručel jsem něco nesrozumitelnýho.

To už jsem měl tep nepravidelný a hrudník jako by mi někdo stáhnul řemenem. Klopýtal jsem dál.

A co nevidím? Dveře jednoho z těch jejich mrňavejch anglickejch baráčků se rozevřely a z nich vyšla ženská v dlouhým kabátě. Černoška – kdo jinej? Nebyl bych si jí vůbec všimnul, ale ona za sebou vlekla mimino a to si začala takovým kusem látky přidělávat na záda! Byla v tom kabátě nemotorná – i bez něj by byla při těle – a mimino viselo naštorc. Pohodila zadkem jak přerostlá gorila a srovnala si ho. Asi si všimla, že se na ni dívám, protože našpulila rty a udělala gesto "Co jako? Nelíbí se ti, jak nosím svoje dítě?"

To se mi teda vážně nelíbí, to jsi uhodla správně, ty černá nádhero. Hnal bych tě bejkovcem nazpátek do Afriky, tam si svý podvyživený děti můžeš nosit, kde se ti zamane. Tady, když ti ze svejch daní platím podporu, se koukej chovat slušně.

Musel jsem se opřít o plůtek, udělalo se mi slabo. Ženská, než prošla kolem mě, ještě se na mě zvědavě podívala. Vlastně se zdálo, že o mě má starost. Něco furt říkala tou svojí afričtinou. Opakovala to pořád dokolečka, až jsem pochopil, že se ptá: "Are you all right?"

Jenom jsem kývnul a ona zmizela.

Byl jsem na sebe hrdý, že jsem jí porozuměl. Přitom, jak tahle pakáž neumí anglicky, to byl hotovej zázrak.

A co nevidím? Po ulici se šourá ženská, Indka, řekl bych, něco takovýho. Na čele nad nosem měla takovou tu jejich debilní tečku, obalená byla v nevkusným ubrusu lemovaným zlatem, a když procházela kolem mě, přejela po mně pohledem staré babky. Tvář měla svraštělou jak křížala. Udělala ještě pár kroků a pak uplivla – červený sliny! Udělalo se mi ještě víc nanic. Teď jsem pochopil, od čeho jsou ty fleky, kterejch jsem tu pár viděl na chodníku. Tahle Indka žvýká jetel. Nebo befel... nebo jak tomu říkají tou svojí hatmatilkou. Kristova noho, ať si jde flusat do Indie a ne k nám do Londýna, kde jí to ze svejch daní platím.

Mně... mně se zatmívá před očima... nevidím... ten poplivanej chodník se mi vzdouvá pod nohama...

Matně vzpomínám, že jsem se svezl k zemi.

Když jsem se probral, fackoval mě Ind. Nebo možná Pákistánec nebo podobnej přicmrdlík. Moc velkou sílu neměl, musím říct, takovýho bych zmlátil levičkou s pravičkou přivázanou za zádama. Pořád brebentil něco o doktorovi... a taky, jestli jsem all right. To se na nic jinýho ptát neumějí, pěnil jsem tiše... A pak jsem přestal existovat.

Pět vteřin předtím, než xenofob Ivan, zabitý Východním Londýnem a imigranty, vydechl naposled, jsem překonala mikrospánek a proměnila se ve své obvyklé já. Vystoupila jsem na Canada Water a mí nedobrovolní společníci, ten zleva i ten zprava, se se mnou rozloučili úsměvem. Sjížděla jsem eskalátorem do metra, ještě trochu zmatená z toho podivného snu, a říkala jsem si jen:

Tý vole! Tohle bylo poučný. Xenofobové v Londýně to mají těžký! Kua těžký!