Tvůj světonázor je nevyhovující. Vyber si jiný!

V pokynech pro zaměstnance, kterými se K. má za povinnost řídit, výslovně stojí "nepouštět se do náboženských ani politických debat". Tohle pravidlo má zjevně něco do sebe – zaměstnanci se mezi sebou už i tak dost škorpí, a když k tomu přiberete ještě různá vyznání, je z toho docela nebezpečná směs. Zrovna letos o Velikonocích, na Velký Pátek, si dva jeho kolegové zadělali na malér: poprali se na směně. K. u toho nebyl, když se do sebe pustili (kdyby byl poblíž, jistě by zjednal mír), ale podle toho, co mu vyprávěli, se příhoda odehrála následovně:

Polák, který si říká Ariel a je podle všeho křesťanský fundamentalista (přestože chlastá, smilní a nedrží půst), se navážel do Musy, muslima snad o chlup míň fundamentalistického, ale zato otravného svým věčným modlením.

Každý pátek, vyčetl mu Ariel, Musa žádá po svých kolezích, aby pracovali za něj, zatímco on v jednom kuse trajdá do mešity. Suše předpokládá, že na to má právo, když je pátek "muslimská neděle", a ostatní to oddřou za něj. Co si to vůbec dovoluje?

Až potud to byla pravda – Musovy nepříliš údernické pátky už lezly krkem ledaskomu. Jenže pak Ariel svůj projev (v dosti mizerné, ale srozumitelné angličtině) doplnil poznámkou: "Ale co se s tebou vůbec bavím? Stejně jste všichni teroristi..."

Náboženská a politická debata nabrala na obrátkách, Ariel na Musu vytáhl veškerá sprostá slova, která v Londýně pochytil, a tepal jimi jeho a celou jeho víru. Musa chvíli stál jako opařený, ale když uslyšel "ty souložníku s vlastní sestrou," už se neovládl. Přistoupil k Arielovi na tři centimetry a vysvětloval mu, že nikoli on, Musa, ale bezvěrec Ariel souloží s vlastní sestrou, tak jako všichni Poláci –

Není jasné, kdo dal první ránu. Oba se bili statečně. Ariel toužil Musovi dokázat, kolik má v sobě křesťanské lásky, Musa Arielovi pěstí vysvětloval, že není násilník ani terorista. Museli je od sebe odtrhávat a oba utrpěli drobná zranění. Ariel prý plival krev a opakoval "Bil jsem se za Ježíše Krista!", Musa neříkal nic.

Teď, po pár dnech, to vypadá, že oběma hrozí vyhazov. A samozvaní misionáři, kterých se v K.-ově podniku vyskytuje několik (a bez výjimky jsou to křesťané) si chvíli dali pokoj.

Má v zemi jako Anglie cenu pokoušet se někoho přesvědčit, že jeho náboženství je špatné – a měl by si vybrat jiné a lepší? Má to cenu kdekoli na světě?

Dlouhodobě asi ano: křesťanští misionáři v Africe zaznamenali překvapivé úspěchy a trvalo jim to sotva dvě stě let. Z animistů se mnohde stali vášniví křesťané s tak hlubokou vírou v Ježíše, že se nevešla do přízemnějších evropských denominací – jen v Nigérii vznikla celá řada církví, která se jedna s druhou předhánějí v oddanosti Bohu. Má nejoblíbenější je "Válečná sekyra Ježíšova – bojovníci modliteb", která pořádá šestatřicetihodinové bohoslužby, během nichž obvykle vzkřísí dvě tři mrtvoly. (Musím dodat, že K., hluboce věřící křesťan, ale bez potřeby dávat svou víru tak okázale najevo, se za podobné církve trošku stydí, k žádné konkrétní se nehlásí a tvrdí, že je prostě křesťan a hotovo.)

V tribální oblasti severního Thajska jsem kdysi potkala párek amerických baptistických misionářů. Působili tam tehdy už třicet let, osobně přeložili Nový zákon do několika místních jazyků a mohli se pochlubit několika tisíci oveček, které přivedli na pastviny Boží. Přesto s výsledky své práce nebyli spokojeni. Ukázalo se totiž, že jejich ovečky, původně animisté – tedy polyteisté v tom nejširším slova smyslu, uctívači duchů – se sice ochotně nechali přesvědčit, že existuje ještě i jiný a to velmi mocný duch, kterého je třeba uctívat předepsaným způsobem, a taky ho předepsaným způsobem uctívali, ale nebylo v lidských silách jim vysvětlit, že je třeba přestat uctívat tribální duchy, se kterými žili po generace – možná méně mocné, ale i tak dost nebezpečné a mstivé. Přísahali, že věří v Boha jediného, ale své dávné bůžky si pro jistotu nechali, člověk nikdy neví.

Abychom mohli kohokoli obrátit na víru (případně jinou víru či nevíru), musíme mu něco nabídnout. Křesťanství to má jednoduché: nabízí život věčný, což se může zalíbit mnoha jednodušším lidem, kteří až dosud nevěděli, co je čeká po smrti. Pravda, když přijmou křesťanství, nevědí to taky, ale věří a doufají. Národů "nezkažených" a vhodných k misionářské činnosti už na světě zůstalo pramálo. Ale zato v mnohých společnostech najdete spoustu mladých lidí, kteří netuší co se sebou, jsou dezorientovaní, nevědí, čemu věřit, ale něčemu věřit potřebují, bojí se světa a ještě víc se bojí to dát najevo... mají v sobě hlubokou a bolavou díru. Většina sekt všemožného druhu se naučila využívat právě takových jedinců, slabých, nerozhodných a zranitelných. A mnohdy ani není potřeba, aby je někdo sbíral na chodníku: oni sami usilovně pátrají po víře, do které by se mohli po hlavě vrhnout. V Londýně je dnes tou vírou islám – a řada pomatených mladých lidí, leckdy s kriminálními sklony, o sobě tvrdí, že jsou muslimové.

Islám má věru co nabídnout: kromě života věčného taky svou momentální reputaci "násilnického" (a tudíž pro mnohého mizeru přitažlivého) náboženství. A kromě toho přesný seznam pravidel (pravda, v každé oblasti trochu jiných), jak správně vést svůj život, čím se řídit, co dělat. Právě tahle jednoznačnost a omezení toho, čemu jsme si v západních společnostech zvykli říkat svoboda a svobodná vůle, činí islám velmi zajímavým pro překvapivou spoustu lidí, do kterých byste to nikdy neřekli. Dvě mé české kamarádky po zralé úvaze přijaly tuhle víru – a vyhovuje jim: stanoví přesná pravidla pro ně i pro jejich manžely. Nemluvě o tom, že muslimové svým souvěrcům vždycky pomáhají – patří to k povinnostem dobrého muslima. "Zakát" ("příspěvek", z kterého komunita živí své chudé) tvoří obvykle dvě a půl procenta, někdy i deset procent příjmu. Každý muslim a muslimka, byť by byli odkudkoli, mluvili jakoukoli řečí a měli jakoukoli barvu, může přijít do kterékoli mešity, co jich na světě je, a od pravověrných se dočkají pomoci. Můžete mi věřit. Sama sice nejsem tak drzá, abych to osobně vyzkoušela, ale znám cestovatele, kteří projeli půlku světa předstírajíce, že jsou muslimové, a nikdy nemuseli platit za hotel.

Ale co se stane, když usilujete obrátit na víru pravou (ať už muslimskou, křesťanskou nebo nějakou jinou) člověka, který už svou víru má, cítí se v ní dobře a nic mu neschází? Myslím, že neuspějete – aspoň ne pouhým přesvědčováním. Ani přesvědčování za pomoci pěstí není moc účinné: nevěřím, že by se Musa kvůli pár vyraženým zubům stal křesťanem, a Ariela rozbitý ret neujistí, že islám je jediná pravá víra.

Přesvědčování za pomoci logických argumentů funguje málokdy. Nevím o nikom, kdo by si nechal vzít svou víru v Boha (nebo bohy nebo duchy nebo horoskopy) jen proto, že mu nějaký vědec rozumně vysvětlil, že Bůh (bohové, duchové, horoskopy) je velmi nevědecký a zpátečnický koncept, a kdyby se nad tím pořádně zamyslel, viděl by, jak je hloupý.

Taky nevím o žádném vědecky založeném ateistovi, který by se nechal přesvědčit, že existuje Bůh, naivistickým letáčkem s fotkou rozkvetlé louky a výkřikem "Lidé, podívejte se na všechny ty kytičky a ptáčky! Jak by to mohlo vzniknout – bez Boha?" Vědecky založený ateista sice ví, že tak docela přesně neví, jak vznikl život na Zemi, ale věří, že se toho věda časem dopátrá.

Jistě, když jsme dlouhodobě vystavováni jiným světonázorům a můžeme se opakovaně na vlastní oči přesvědčit, že aspoň něco z toho, co říkají jejich nositelé, se zakládá na pravdě,  pravděpodobně nás to změní. Není nic divného na tom, že lidé v mnoha společnostech svou víru v nadpřirozené mocnosti postupně ztrácejí, a i když dál pokračují v náboženských rituálech, berou je spíš jen jako tradici, odkaz svých předků. Přes osmdesát procent Angličanů prý v dotaznících uvádí, že vyznávají anglikánskou víru, ale když se jich zeptáte, jestli věří v Boha, dobře padesát procent odpoví, že ne.

(V USA, pravda, je trend spíš opačný. Přestože Američané žijí obklopeni veškerými vymoženostmi vědy, mnozí ve své víře ještě přitvrzují, stávají se ortodoxnějšími – a to nejen křesťané, ale taky třeba židé. Někteří sociologové to vysvětlují faktem, že v Americe v průběhu staletí hledali puritáni a jiní představitelé přísné víry útočiště před pronásledováním, a jejich potomci dodnes tvoří velkou část populace.)

Ale já jsem se chtěla zmínit hlavně o pozoruhodné víře, která se v posledních letech a měsících rozmáhá v naší vlasti, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Totiž přesvědčení některých jedinců, že skvělá možnost, jak se zbavit českých, moravských a slezských praktikujících muslimů (kterých je dnes, podle zpráv, kterých jsem se dopátrala, kolem tří tisíc, zhruba o 500 méně než při sčítání lidu v roce 2000), je přimět tyhle lidi, aby se své víry buď zcela vzdali a stali se vědeckými ateisty, anebo aspoň přestoupili na nějakou "lepší", méně "nebezpečnou" víru.

Lidé, kteří tohle řešení propagují, jsou, zdá se, vesměs vědci a ateisté. Tedy představitelé stejného světonázoru, jaký po celý život zastávám i já (a ohromně mi vyhovuje). Přemítám, jak je možné, že se nad vlastním návrhem vědecky nezamyslí a nepochopí, jak je krátkozraký. Abychom někoho "obrátili", ať už na víru, či nevíru, musíme ho buď něčím nalákat, nebo mu něčím pohrozit, musíme využít klasické přesvědčovací metody "cukr a bič". Cukru se v daném případě nedostává (aspoň pokud pro lidi, kterým bereme jejich víru, není dostatečně sladká představa, že udělali svým protivníkům radost), k biči tihle přesvědčovači naštěstí (zatím) nemají přístup: nemají politickou moc a nemůžou všechny neposlušné strčit do vězení ani jim pohrozit vyhoštěním do zemí, kde nejspíš dlouho nepřežijí.

Ale i kdyby existovala šance shromáždit všechny praktikující muslimy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku někam do nějaké haly (fotbalového stadiónu by pro ně bylo škoda, vždyť by zabrali jen malou část) a přinutit je zříct se Alláha a přísahat oddanost nějakému jiné bytosti, ať už nadpřirozené či nikoliv, co tím získáme? Myslíte, že tři tisíce křesťanů, buddhistů či ateistů? To sotva. Spíš tři tisíce totálně naštvaných muslimů, kteří sice (možná) budou předstírat víru v něco jiného, ale v duchu budou všichni věřit v Alláha – tajně, ale o to oddaněji.

Bohové, jako byste nevěděli, jak často v dějinách museli vyznavači jedné víry přestupovat na druhou pod hrozbou smrti nebo vyhoštění! A změnilo to jejich přesvědčení? Málokdy. Jihoameričtí Indiáni, které conquistadores přinutili "stát se katolíky", nepřestali věřit ve své bohy. A španělští Židé, násilně "obrácení na katolickou víru" v roce 1492, si svou židovskou víru v tajnosti zachovali po staletí. A mimochodem, myslíte, že se nešťastní Kurdové, které jsme před časem sledovali na videu, jak přísahají věrnost Alláhovi a Islámskému státu, proměnili v přesvědčené muslimy? Pochybuju.

Mnohá víra, jak se zdá, se tím víc utuží, čím víc je pronásledovaná.

A tak mudrcům, kteří se "nebezpečného" islámu v České republice touží jednou provždy zbavit, navrhuju následující: Nenavážejte se do muslimů. Neomílejte pořád dokola, jak je ten islám nebezpečný, násilnický a proradný. (Tím ho jen učiníte přitažlivějším pro jedince, kteří nebezpečí milují, jsou násilničtí a proradní.) Nevěšte na dveře od těch dvou mešit, co jich v Čechách a na Moravě je, uřezané prasečí hlavy ani je nezdobte malůvkami čuníků. (Muslimy tím od modliteb neodradíte. Jen je utvrdíte v představě, že jsou v naší zemi nevítaní a že musí tudíž víc držet při sobě a nedůvěřovat bezvěrcům.) Nenavádějte své pejsky, případně čuníky na vodítku, jak mají správně čůrat a kakat u budov, u nichž je podezření, že se tam možná scházejí představitelé mohamedánské víry, i když vám to přednedávnem poradil politik Okamura. (Muslimové se na váš účet dobře pobaví a už nikdy vás nebudou brát vážně.) A tak dál.

Není pravda, že se "islamisti v Čechách množí jak houby po dešti". Praktikujících muslimů je u nás po řadu let zhruba stejný počet a neexistují žádné důvody si myslet, že by se snad radikalizovali. Mezi českými imámy, mulláhy a řadovými muslimy najdete nesympatické, protivné a zarputilé jedince, kteří jen neochotně přiznávají jiným právo na vlastní víru a pravdu. I já pár takových osobně znám. Ale takoví přece jsme my lidé. Neříkejte mi, že jsou vám sympatičtí všichni čeští křesťané, židé, buddhisté či ateisté. Nebo třeba vegetariáni...

Myslím, že řešení islámského problému v Čechách je jednoduché: hlavně nic neřešit. Nátlakem už vůbec ne – jistě si z hodin fyziky pamatujete, že každá akce vyvolá reakci. A v celosvětovém měřítku začíná být zřejmé, že lidé, kteří jsou se svým životem spokojení a nic jim neschází, potřebují nadpřirozené bytosti mnohem méně než ti, kteří sotva živoří. Jde samozřejmě i o spirituální spokojenost, nejen materiální. Když vám někdo vašeho boha bere, vnímáte to jako šílenou nespravedlnost a ještě víc s k němu přimknete. Když ale můžete svobodně vyznávat, co se vám zlíbí, a nikdo ani nepozdvihne obočí, nejspíš nepřestanete svého boha milovat, ale nebudete po něm žádat nemožné a taky nebudete mít potřebu ho neustále bránit nebo se kvůli němu prát. Proč byste to dělali? Vždyť mu nikdo neubližuje.