Ten chlap od B. (a jak ho potrestat)

No víte který, přece. Ten od B. – jak se jen jmenuje? Ten z Norska. Jo, tam se to stalo. Zavraždil desítky lidí – a dlouho se na to připravoval. Dnes ho konečně odsoudili. Snad každý má teď názor na to, jaký by byl spravedlivý trest pro něj. Dovolím si připojit i ten svůj.

Podle mého názoru bychom na toho chlapa měli všichni co nejdřív zapomenout. Ne, nepopravovat ho – jednak to samozřejmě nedovolují dnešní evropské zákony, ale hlavně by to z něj v očích některých lidí (hlavně těch značně pomatených anebo těch z příštích generací, co si už vůbec nevzpomenou na lidi, které zabil, ale jeho jméno budou znát) udělalo mučedníka. Nevěřím, že až bude ve vězení, vezme některý ze spoluvězňů spravedlnost do svých rukou a zabije ho. Podle toho, co jsem slyšela, jsou norské věznice docela bezpečné – a kdyby se snad autoritám zazdálo, že je chlap od B. v ohrožení, budou ho s nasazením značných finančních prostředků ochraňovat. Norsko – skoro se chce říct bohužel – není Amerika.

Pokud si myslíme, že jediný spravedlivý trest pro chlapa od B. je smrt – a to si teď nejspíš myslí většina z nás – nejspíš se spravedlnosti pro něj nedočkáme.

Je mimochodem otázka, jestli je trest smrti nejkrutější. Mnozí lidé ze středovýchodu nebo z Afriky, jak jsem zjistila, považují za nejlepší způsob, jak nakládat s vrahy, rychlé odsouzení, po kterém následuje poprava. Ne tak rychlé, aby neměli šanci si uvědomit, čeho se dopustili a co je za to čeká, ale rychlé natolik, aby se čekání na smrt nestalo dlouhým mučením. Za nejkrutější zemi tihle lidé považují Spojené státy, kde zákon v řadě států trest smrti povoluje, ale kde soudci a administrativa provinilce posílá na smrt jen s velkou rozpačitostí: Usvědčený vrah pak čeká deset, patnáct i více let, než je rozsudek konečně vykonán. Pokud vím, je mezi odsouzenci na smrt zhruba stejně těch, kteří hlasitě prohlašují, že už to chtějí mít za sebou, jako těch, kteří se znovu a znovu pokoušejí datum popravy odkládat, přestože už vyčerpali všechna odvolání a je dost jasné, že jí neuniknou.

Buddhisté mívají s udělováním trestu smrti problém, přestože ho některé výklady posvátných textů připouštějí. Ne proto, že by ho považovali za příliš krutý, ale protože jim přijde příliš mírný: dává provinilci šanci znovu vstoupit do samsáry a přerodit se – možná – jako lepší člověk, zatímco soudce i vykonavatel popravy riskují, že se dopustí nepřípustného skutku a ohrozí své vlastní budoucí životy...

I dnešní čeština ostatně zobrazuje dávné přesvědčení, že poprava není mimořádně krutá: tohle slovo prý znamenalo "oprava", "náprava" – provinilec byl jednou provždy "napraven" – a v rukou Božích.

Dnešní americká pomalost ve výkonech nejvyšších trestů nemá zřejmě v historii obdoby. Jakkoli krutá mnohým připadá, slouží dobrému účelu – je víc času na to, hledat důkazy o nevině odsouzeného. Snad každý Američan ví o nápisu na náhrobní desce v městečku Tombstone v Arizoně: "Zde leží George Johnson, omylem oběšený za krádež koně."

Ale zpátky k tomu chlapovi od B. Nevím, jak ho potrestat. Trochu mě mrzí, že soud usoudil, že je dostatečně při smyslech, aby mohl jít do vězení, a neposlal ho do psychiatrické léčebny – hlavně proto, že se toho druhého tak bál. V Norsku, jestli to správně chápu, může být prohlášení za nepříčetného v tomhle případě horší: do psychiatrické léčebny ho lze zavřít na dobu neurčitou -- "dokud se nevyléčí" – což samozřejmě nebude nikdy. Věřím, že by stát dokázal snáz uhlídat, aby ten chlap od B. nebyl jako "vyléčený" propuštěn z léčebny, než uhlídat, aby po odpykání trestu nebyl propuštěn z vězení. Trest – podle norských zákonů "nejvyšší" – se prý dá ještě prodloužit: o pět let. Jestli je mu dnes třiatřicet, vyleze nejpozději v devětapadesáti, věk, ve kterém s největší pravděpodobností unese několik mašinkvérů.

Ve vězení se nebude mít špatně. Věznice v Norsku musejí být "humánní", dokonce pohodlné. Budou za ním nejspíš chodit novináři, psychiatři a psychologové, lačnící znát jeho názor na to a ono. Najde se skupina jeho "fanoušků" a "fanynek", ne vždy s podobně pokřiveným pohledem na svět, jako má on, ale mnozí z nich naivní nebo trpící představou, že "i vrah potřebuje lásku". Bude zaručeně nejslavnějším norským vězněm – a obávám se, že už dnes je nejslavnějším Norem na světě. Kolik z nás si – dvě minuty nato, co jsme si přečetli článek o jeho odsouzení – pamatuje jméno soudce, obhájce, žalobce, expertů v tom procesu. Jméno toho chlapa od B. si pamatujeme.

A tak se odvažuju doufat v nemožné: totiž že jméno toho chlapa od B. upadne v zapomenutí, že se o něm nebude psát v novinách, že internetoví diskutéři nebudou dlouze a ze všech stran rozebírat jeho čin, jeho osobnost, jeho minulost a jeho osud. Že se o něj nebudou zajímat psychiatři a psychologové – prosím vás, vždyť lidí jemu podobných už tu bylo! Jistě je jich mezi námi víc, než je nám milé. Naštěstí ne každý z nich má zároveň pokřivené názory a bouchačku, která nese rovně. Doufám, že ani pozůstalí, které připravil o příbuzné a přátele, si ho nebudou připomínat. Jistě, jen ať se léčí: ať si připomínají své drahé, ať nezapomenou, že zemřeli nespravedlivou, násilnou smrtí. Ale ať přitom nikdy, ani v myšlenkách, nevyslovují jméno toho chlapa od B.

Jestli existuje trest, který ho skutečně hluboce zraní, věřím, že právě ten.