Kolega Tibor, nadějný maďarský spisovatel, nám ukazoval Budapešť. Snažil se, ale angličtina, oficiální jazyk naší výpravy, mu nešla tak, jak by si přál. Obvykle nás zavedl k nějakému domu, řekl: "Budova... významná... postavena... koukněte" – a širokým gestem nám ukázal, že je skutečně postavena, a jak moc je významná. Koukli jsme se, a pokud někoho z nás budova opravdu zaujala, tiše sám sobě slíbil, že si to najde na netu. Nikomu se nechtělo Tibora přivádět do rozpaků doplňujícími otázkami, na které nám nebude umět odpovědět bez zakoktání.
Když nás ale Tibor zavedl do židovské čtvrti, ukázal nám nenápadnou pamětní destičku v chodníku a řekl: "Židé. Školka pro děti. Všechny deportované. Tohle je na památku, zůstalo tak, jak bylo," rozuměli jsme mu dokonale a přeběhl nám mráz po zádech. Pietní památka nemohla být vytvořena působivěji. Školku zavražděných dětí nechali tak, jak zůstala, když děti odvlekli do koncentráku. Prostor byl obehnaný vysokým, modře natřeným plotem z dřevotřísky, zdánlivě obyčejným plotem, jakým se ohrazují stavební parcely. Tohle byl ovšem neobyčejný plot. A tvůrci téhle pietní památky si nemohli počínat decentněji: v plotě byly škvíry, ne obyčejné vyříznuté otvory, přímo prosící o to, abyste se zastavili a podívali se. Ne. Tady byly jen škvíry mezi jednotlivými deskami, zdánlivě nedbale pospojovanými, ale ve skutečnosti promyšlenými tak dokonale, aby se vám do mezírky vešlo jen jedno oko a ještě jste si museli dávat pozor na třísky. Školka zůstala tak, jak ji židovské děti opustily: rozhrabané pískoviště, poházené hračky, převrácená lavička, na níž asi sedávala učitelka, kterou určitě taky odvlekli. Viděla jsem řadu památníků holocaustu, dokonce Osvětim, ale žádný na mě nezapůsobil víc. Stála jsem jako přimražená a mí společníci právě tak.
Ten, kdo si tohle vymyslel, by měl dostat metál, říkala jsem si a má úcta k maďarským výtvarným (či jakým) umělcům ještě o něco stoupla. Tohle strčilo do kapsy veškeré koncepční umění, jaké dotuje EU.
Teprve po pár minutách jsem se začala sama sebe ptát, jestli takovýhle exhibit potřebuje údržbu – a jakou. Hřiště bylo pod širým nebem, stopy dětských nožek v písku a polorozpadlé bábovičky sotva přečkaly sedmdesát – ano, sedmdesát! – let. Nejspíš je nutné je periodicky obnovovat – třeba vypustit na hříště hejno dnešních dětí, které ho za pár minut uvedou do úplně stejného stavu, v jakém bylo, když děti odvlekli. I tenhle koncept mě nadchl. Přemítala jsem, jak se na to Tibora zeptat, aby mi porozuměl, když tu se mi začal prohlodávat do mozku červík pochybností. Ty hračky – copak si děti ve čtyřicátých letech hrávaly s úplně stejným koněm z barevného plastu, jakého dnes koupíte v supermarketu? Copak jezdily na stejných plastikových tříkolkách? Ta jedna, převrácená, tak jak jich nechaly, když je nacisté odvlekli na smrt, působí sice dojemně, ale má značně moderní design, včetně věčně padajících koleček.
A tahle koncepce – velmi současná, doslova post-postmodernistická... Je možné, že se podařilo ji prosadit už někdy ve čtyřicátých, nanejvýš padesátých letech, kdy se rozhodovalo, co s touhle parcelou? Bylo to čím dál divnější.
Pak jsme to konečně pochopili. Tohle není pietní památka. Je to školka, kam chodí dnešní děti. Hračky tu leží poházené nikoli sedmdesát let, ale jen několik hodin. Polorozpadlé bábovičky nejsou výsledkem práce nejlepších restaurátorů Evropské unie, ale čtyřletých eurospratků. Zlověstné ticho, které se nad hřištěm vznáší, je tu jen proto, že děti už jsou u rodičů. Po odvlečených židovských dětech nezůstalo nic, jen destička zasazená do chodníku pár desítek let po válce.
Ještě chvíli jsme stáli u prázdné školky a zpracovávali hned dvě emoce: hluboké dojetí nad osudem židovských dětí, které v nás – omylem – vyvolala, a děs z náhlého pochopení, jak mocná dovede být myšlenka a víra, byť taky vznikly omylem.
