Nejdřív ze všeho chci říct, že hluboce smekám před všemi lidmi, kterým se podařilo dostat domů dnes už proslulou dvojici "Hanka a Tonča". Udělá si některý politik na jejich osudu kariéru? Budiž mu to přáno, hlavně že jsou holky živé a celé. Záchranná akce, víceméně tajná, časově a zřejmě i finančně náročná, skončila dobře.
Holky to po návratu určitě nebudou mít lehké. Všichni si už všimli, že na fotkách teď vypadají o deset nebo patnáct let starší než před dvěma roky (to snadno napraví krém proti vráskám a pár týdnů odpočinku), ale spousta lidí prohlašuje taky, že vypadají nějak "vyžile". Český národ přes noc přešaltoval na viktoriánskou morálku a lomí rukama nad představou, že se svými únosci možná něco měly a jsou tím pádem "poskvrněné". Já osobně si myslím, že nejstrašnější na celém jejich "dobrodružství" musel být neustálý strach smíšený s ukrutnou nudou, to je aspoň to, nač si stěžuje většina obětí únosů, ale taky obyvatel uprchlických táborů a lidí, kteří prodělali mnohaměsíční ilegální cestu na Západ. Hlavní je: ať holky v zajetí dělaly cokoli, nám do toho nic není. Když o tom budou chtít mluvit v médiích nebo o svých zážitcích napsat knížku – proč ne, to je na nich a já budu jedním z těch, kdo si to rádi poslechnou a přečtou. Ale nikdo, kdo v životě nic srovnatelného neprožil (a to je drtivá většina z nás) nemá právo je soudit.
S překvapením zjišťuju, že se terčem kritiky stala nejen (možná) úchylka Hanky a Tonči od viktoriánské morálky. Spousta lidí, v čele se samotným panem prezidentem, jim vyčinila, že "na tu silnici, co je na ní unesli, neměly lézt". Poučení, které (podle těchhle mudrců) z celé události plyne, je: "Co máte co cestovat na nebezpečná místa, mezi divoké domorodce? Tak se zodpovědný člověk nechová! Máte pěkně sedět doma a na dovolenou jet s cestovkou."
Pokud takový přístup projeví pivní skaut, jehož zcestovalost představuje každoroční výprava do Chorvatska, no budiž. Ale představitelé státu by snad mohli mít větší pochopení pro touhu českých občanů podívat se do světa a zažít trochu dobrodružství. Když jako národ přestaneme cestovat, nechutně zprovinčníme a budeme se pak ještě víc bát všeho neznámého. (A nás v posledních pětadvaceti letech cesty za poznáním přestávají lákat: program Erasmus, jak jsem se doslechla, má potíž sehnat chytré mladé lidi ochotné přestěhovat se na několik měsíců do ciziny a studovat tam. Cestovky, které nás houfně vyvážejí do cizích zemí, se naučily poskytovat tak dobré služby a tak zdařile své klienty ochraňovat, že člověk může strávit čtrnáct dní na pláži v Egyptě a ani nevědět, že se pár desítek kilometrů od nich navzájem vraždí Egypťané z různých politických a náboženských skupin.)
Holky svou cestou po "silnici smrti" v Balučistánu nic nezodpovědného neprovedly. Chtěly dojet po souši z Evropy do Indie, tak jak to před nimi udělala už spousta dobrodruhů – a na rozdíl od mnoha dobrodruhů před nimi i po nich měly smůlu. Pravděpodobnost, že se jim něco takového stane, byla mizivá, mnohokrát nižší než pravděpodobnost, že se stanou obětí vážné nehody na Dé-Jedničce, naší malé české silnici smrti. Nebo že jim do bytu omylem přijde exekutor a omylem z nich vyrobí bezdomovkyně.
A ne, nebudu se pouštět do úvah na téma, kde bychom asi dnes byli, kdyby vždycky všichni zodpovědně seděli doma a nevydávali se na nebezpečné výpravy (byli bychom v jeskyni, v korunách stromů anebo možná na savaně v Africe). Nebo jestli bájný praotec Čech náhodou příliš neriskoval, když vystoupil na horu Říp a pronesl větu o zemi zaslíbené, mléku a strdí.
Ale tohle naivistické rozdělení světa na "domov", "navštívitelná cizina" a "nějaká Tramtárie plná divochů, kam leze jenom blbec" se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Vystihuje podle mě neodpustitelnou provinčnost České republiky a (mnoha) jejích obyvatel. Ovšem že jsou na světě nebezpečná místa, kam by jel jen blázen (a kam jezdí spousta statečných lidí, kteří vůbec nejsou blázni, jen chtějí pomoci: novináři, lékaři, humanitární pracovníci). Ale taky je na světě spousta úžasných míst, která se sice vůbec nepodobají Čechám ani Moravě a klobásky tam nejspíš nekoupíte, ale zaručeně stojí za to je navštívit. Tedy pokud vás to zajímá. Navzdory všeobecnému přesvědčení není většina světa méně bezpečná pro cizince než pro domorodce. Sice se víc vyjímáte (zejména pokud patříte k jiné rase) a potenciální zloduši automaticky předpokládají, že máte mnohem víc peněz než lidé kolem vás. Ale zas vás mají místní tendenci ochraňovat a navíc se v těchhle zemích ví, že ze všeho, co se stane bělochovi, je vždycky mnohem větší malér. Samozřejmě že pomůže se nebát, nemyslet si, že jste domorodcům čímsi nadřazeni, a přizpůsobit se aspoň trochu jejich zvyklostem.
Není těžké si z dovolené odvézt dojem, že veškerá populace zemí jako Indie, Keňa, Tunisko nedělá nic jiného než otravuje u hotelů, případně vás přepadne, jakmile z hotelu vystrčíte nos. Před lety jsem měla šanci na vlastní kůži zjistit, proč to tak je. Bývalák a já jsme tenkrát jeli s cestovkou do Keni – bylo to nejlacinější. Umístili nás do turistického rezortu poblíž Mombasy. Stál sice na pláži, ale v plavání bránily korálové útesy a "beach boys" – mladí muži, kteří otravovali obě pohlaví nabídkami všemožných tretek a ženy navíc nabídkou sexu. Když jste si chtěli v klidu zaplavat, museli jste do bazénu – ten byl v areálu hotelu, odkud personál beach boye zahnal. Cesta z rezortu ven – to byl problém. Mohli jste si zaplatit výpravu autobusem rovnou z hotelu – nechutně předraženou a stádní. Asi čtyři sta metrů od hotelu byla silnice, po které jezdily autobusy a za laciný peníz vás odvezly, kam jste si přáli. Ovšem těch čtyři sta metrů – to byl kámen úrazu. Stahovaly se sem kromě otravných prodavačů i zločinné existence a vyčkávaly, až blbý turista vyjde ven. Hned druhý večer nás na téhle čtyřsetmetrové pouti přepadli dva kluci vyzbrojení noži. Já se ubránila, můj přítel přišel o foťák, dalekohled, peníze. Jakmile jsme z rezortu odjeli a vydali se kus dál po pobřeží, potkávali jsme jen samé hodné, pohostinné, nápomocné lidi. I vykoupat v moři jsme se mohli bez neustálého odrážení otravných prodavačů. Keňa byla skvělá. Ale jak snadné bylo odnést si z ní jen ty nejhorší dojmy!
Na závěr vzkaz pro všechny cestovatele, dobrodruhy a skoro-blázny, kteří touží poznat svět – a ne zrovna s cestovkou. Jeďte! Jeďte, kamkoli se vám zamane (tedy pokud možno s výjimkou míst, kde zrovna zuří válka). Ponořte se do světa, poznejte všechno na vlastní kůži, vlezte všude, kam to jen trochu jde! A nenechte se odradit alkoholickými řečmi žádného líného zápecníka, i kdyby ten líný zápecník byl náhodou prezident republiky.
