Případ odebraných dětí 5 – Jak to dopadlo

Balogovy překvapilo, když jsem jim prozradila, že jsem se zajela podívat do jejich vesnice, a myslím, že i potěšilo. V té době jsme se už znali dobře půl roku a jejich počáteční nedůvěra ke mně se vytratila. Pochopili, že i když jim na "kontaktech" pořád něco vyčítám (všechny výtky přece slyšeli z mých úst) a platí mě za to sociálka, nejsem jejich nepřítel. Tajně jsme zašli na kafe a plánovali, co si počít.

Během mé výpravy na Slovensko pro rodinu tlumočila Rumunka – první z těch dvou, které si sociálka vyžádala díky jazykově-etnickému omylu – a rodina byla zoufalá: vůbec se s ní nedomluvili. Navíc prý měla nos nahoru a uráželo ji, že má pracovat pro takovou chamraď. I socpracky se tvářily vesele, že mě zas vidí: vytvořili jsme si tady v centru Rodinné svazky docela milý kolektiv.
Na jednom z "kontaktů" se zničehonic objevila příjemná starší dáma a řekla, že je nezávislá sociální pracovnice, která o rodině Balogových bude psát posudek. Nezávislá – to znamená, že nepracuje ani pro rodiče dětí, ani pro sociální úřad, který jim je odebral, dokonce ani pro některou z vládních organizací, které mají za úkol se přesvědčovat, že je o všechny děti dobře postaráno. Je sice státní zaměstnanec v oboru sociálních služeb, ale nemusí se držet žádných směrnic a nařízení, které platí pro běžné pracovníky. Má právo si na věc udělat názor podle svého vědomí a svědomí a nikdo jí do toho nemá co mluvit. Teď ji pověřil soud, aby napsala dobrozdání a doporučila – nebo nedoporučila --, aby byly děti rodičům vráceny. Kristin svou práci brala zodpovědně a věděla, co dělá: takových posudků už vypracovala spousty. Domluvila si návštěvu v Luciině a Davidově bytě, zajela za oběma pěstounkami a podívala se, v jakém prostředí děti žijí. Párkrát se taky musela stavit na "kontaktu", aby si udělala obrázek.
Zalasovala jsem Kristin, když jsme ten den vycházeli z budovy. Nevím, jestli jsem měla právo s ní mluvit o případu, když jsem byla pouhý tlumočník, ale Kristin to nepovažovala za etický problém. Naopak: byla ráda, že si o tomhle případu může pohovořit s člověkem, který o něm ví víc než ona. Patřila mezi nejangličtější Angličanky, s jakými jsem kdy šla na čaj, a byl to ten poslední člověk, u něhož bych si dovedla představit, že by závěry jeho posudků snad mohlo ovlivnit i něco jiného než jeho vlastní mravní přesvědčení. Vychrlila jsem na ni úplně všechno. Kristin si to zapisovala a požádala mě, jestli bych jí mohla taky napsat email a všechno jí dát písemně. Neměla by o tom mluvit, svěřila se, ale zdá se jí, že se stát v případě téhle rodiny dopustil velké chyby. Její povolání vyžaduje i slušnou znalost psychologie – a ona se nemůže zbavit pocitu, že nejméně jedna z pěstounek značně překračuje své pravomoci a pokouší se si děti přivlastnit nepřípustnými metodami. (Řekla jsem, že tenhle dojem mám už delší dobu: obvykle na "kontakty" posílala jen jedno z dětí, někdy taky žádné. Vždycky byl pro to důvod: Dítě je unavené, dítě je příliš rozčilené, dítě musí jít k lékaři, dítě si místo návštěvy rodičů zvolilo cestu do ZOO. Už několikrát se stalo, že Balogovi malou Lucinku neviděli tři neděle.)
Ještě ten večer jsem Kristin napsala dlouhý mail a přiložila k němu pár fotek z Balogovic rodiště. O romských osadách na východním Slovensku nevěděla vůbec nic, a tak ji fotky doslova šokovaly. Ještě jednou si přála vědět, kde to přesně je, a prohlásila: "Jestli rodiče pocházejí z tohohle prostředí, tak tedy klobouk dolů. Udělali úžasné pokroky a skvěle se tu přizpůsobují."
O týden později napsala: "Posudek už mám skoro hotový. Jednoznačně v něm doporučuji rodičům děti vrátit."
Nejradši bych Kristin zulíbala na ty její úzké, nezvýrazněné rty, které starostlivé vrásky kolem nich uzavíraly jako do závorky.
Soudní přelíčení proběhlo – a David s Lucií děti nedostali.
Pak se mě sociálka zbavila. Usoudila – jak mi sdělil tlumočnický agent Glen (ale nijak mi to nevyčítal), že jsem se s Davidem a Lucií trochu moc skamarádila. Nahradili mě další Rumunkou.
Známý novinář navrhl, že by se o "případu Balogovic dětí" mohl natočit tajný dokument pro BBC, dokonce se setkal s rodiči. Ale vyšší šarže neprojevily zájem a z projektu sešlo.
Potom mi kdosi říkal, že konečně všechno dobře dopadlo: v květnu roku 2011 soud konečně přišel k rozumu a David s Lucií mají své děti zpátky.
A pak mi minulý týden volal Glen: "Hodilo by se ti to v sobotu v Brixtonu? Dostaneš na hodinu o polovinu víc a budeš pracovat pro ty stejné lidi, co jsi pro ně tenkrát tak dlouho dělala."
Skočila jsem po tom. A zjistila, že se na brixtonské adrese nachází přestěhované centrum Rodinné svazky. Měla jsem tlumočit na "kontaktu" Davida a Lucie Balogových s jejich odebranými dětmi. Setkala jsem se tam s několika lidmi, které jsem znala z doby před rokem a čtvrt. S Balogovými jsem se nesetkala. Kontakt byl na poslední chvíli zrušen, napsala mi recepční do výkazu.
"A co se děje? Jak se jim daří? To sem ještě pořád chodí na kontakty?"
"Pořád. Ano."
Takže se případ odebraných dětí nevyřešil ani po dvou letech.