Případ odebraných dětí 2 – Co se vlastně stalo

Popletlo vás, co jsem napsala minule? Máte pocit, že se v tom nedá vyznat? Nic si z toho nedělejte, nejste sami. Mně trvalo od pátku nejmíň do pondělka, než jsem si z jednotlivých útržků informací dala dohromady, co se vlastně událo. A přitom to bylo tak prosté.

Ve čtvrtek večer dostala dvacetiměsíční Lucinka, nejmladší dítě manželů Balogových (jak jim budu říkat) vysokou horečku a bolela ji pusa. David s Lucií ji odnesli do nemocnice na pohotovost – a tam si Lucinku už nechali. Prý měla těžký zánět dásní, a i když nebyla v ohrožení života, je takováhle choroba pro malé dítě hrozně nepříjemná. A hlavně: je to choroba, které se podle názoru doktorů v nemocnici dalo snadno předejít. Stačilo, kdyby jí rodiče pravidelně čistili zuby. Takhle ji museli vzít na operační sál, vytahat jí jedenáct bolavých mléčných zubů a den nebo dva ji nechat na kapačkách.
Balogovi si s sebou do nemocnice přivedli všechny děti – vždyť kde by je nechali? Doktor na pohotovosti, podle jména Angličan, se podíval do pusy Lucinčiným starším sourozencům, řekl Balogovým, ať počkají, a zavolal policii.
Řekl – a napsal do zprávy --, že rodiče zanedbali základní péči: všechny děti mají zkažené zuby, jejich osobní hygiena je na pováženou a on se obává, že se o ně nedovedou nebo nechtějí postarat tak, jak by měli.
Dorazila jakási speciální policejní jednotka, složená z dvou uniformovaných konstáblů a tří nebo čtyř žen v civilních šatech. Naložili celou rodinku do dodávky, odvezli ji k nim domů a udělali domovní prohlídku. (Jestli k tomu měli povolení, to Balogovi nevědí. Já osobně si myslím, že jim policisté pouze oznámili, že by se chtěli dovnitř podívat, a Balogovi jim nerozuměli a netušili, co se děje. Rozhodně se jim nepostavili na odpor, přestože by technicky měli právo nikoho z nich do bytu nevpustit.)
Bylo zjištěno, že v bytě rodiny Balogových se nenachází jediný kartáček na zuby.
Potom policisté dlouho vyplňovali formuláře a nakonec si děti odvezli. Byli zdvořilí, chovali se korektně, ale nemilosrdně vyprostili plačící děti rodičům z náručí a odnášeli je pryč. Lucia byla v takovém šoku, že začala plakat až druhý den, když skončilo soudní zasedání.
Soud v ten páteční večer rozhodl... že zatím nerozhodne nic. Děti zůstanou v prozatímní pěstounské péči, dokud se tenhle případ nevyřeší. Překvapilo mě, kolik lidí u toho bylo – nejméně dvacet v soudní místnosti. Snažila jsem se srozumitelně přeložit pracovní zařazení jako "nezávislý úřední činitel dohlížející na to, aby bylo o všechny děti dobře postaráno" a "zaměstnankyně sociálního úřadu, jejímž úkolem je zajistit, aby bylo o všechny děti dobře postaráno", ale moc mi to nešlo. Bylo to o to těžší, že tihle dva lidé, jestli jsem to správně pochopila, netáhli za jeden provaz. Všem šlo o to, aby Balogovic děti měly co nejlepší životní podmínky, ale každý měl diametrálně odlišný názor na to, jak jim je zajistit.
Konečně jsme se vynořili ven.
"Tak co?" ptal se mě David, "kdy nám vrátí děti?"
"Určitě brzo," řekla jsem.
"Po neděli?"
"Možná. Co já vím."
David se snažil být statečný. Lucia se ho držela za loket, stála tam tiše a neříkala nic. Z očí jí nepřetržitým pramínkem tekly slzy a padaly na modrošedý koberec.
Teprve příští týden měl soud rozhodnout, jestli – a jak často – budou smět Lucia s Davidem své děti vídat. Tři starší sociálka hned rozvezla do dvou pěstounských rodin. Lucinka ještě pořád byla v nemocnici a zatím za ní chodit nesměli. Možná že později, přeložila jsem jim. Ale vždycky u toho musí být někdo ze sociálky. Někdo, kdo na ně bude dohlížet.
Jako tlumočník bych měla být neutrální. Nestavět se na stranu svých krajanů, pokud mám pocit, že jsou v právu, ani na ně nezanevřít, když se mi zdá, že se chovají jako hulváti. Ne vždycky je to snadné. Ale v případě rodiny Balogových mi to nedělalo sebemenší potíže. Jistě, bylo mi rodičů líto – zdálo se, že se jim po dětech upřímně stýská a že je doopravdy milují. Ovšem stačí se podívat na zprávu z nemocnice a vidíte, že úřady měly dobrý důvod rodičům děti odebrat. Vždyť jim nečistili zuby! Přivodili své nejmladší vážnou chorobu – v tomhle případě není důležité, jestli své děti k smrti milují, jde o to, že se o ně pořádně nestarají. Když si odmyslíte, kolik to asi musí stát -- není nakonec lepší, když se o ně postarají profesionálové? Děti jsem viděla jen chviličku, takže to nemůžu posoudit, ale zdály se mi docela normální, nebylo s nimi nic v nepořádku. Možná si děti, které až dosud vyrůstaly bůhvíkde, projednou zaslouží – na útraty Spojeného království --, lepší životní šanci.
Když jsem začala pro rodinu pravidelně tlumočit při takzvaných "kontaktech" – ostře sledovaných setkáních rodičů s dětmi – pozměnila jsem na to názor.
O "kontaktech" napíšu zítra.