Přepadena "muslimskými bratry"

Byla to jízda jako z pekla. Náš hlavní dispečer Tommy se mi pak omluvil a vysvětlil mi, že se méně zkušený dispečer Gary překoukl a nevšiml si, že mě posílá na adresu ze seznamu "no go". Na tom byly adresy všech domů v okolí, jejichž zákazníci si objednali taxík u Caravan Cars – a pak uteki bez zaplacení, zvandalizovali řidiči auto nebo se ho pokusili přepadnout. Partička kluků z domu číslo 77 na Green Lane už jednoho z našich řidičů přepadla a ukradla mu auto. Čtyři hoši nasedli, nechali se odvézt na opuštěné místo – a pak vytáhli nože a odstranili ho zpoza volantu. James samozřejmě volal policii, hned jak se dostal k telefonu (jeho mobil včetně všeho ostatního zůstal ve voze), ale nějakým záhadným způsobem se přihodilo, že policajti pachatele nikdy nedopadli, přestože jsme znali jejich adresu. Jamesovo auto se brzo našlo, kupodivu nenabourané, a Jamese si pak dobře půl roku policajti znovu a znovu zvali na stanici, aby jim celou příhodu, už po mocté, vylíčil, případně si prohlédl fotografie pachatelů usvědčených z násilných trestných činů, jestli mezi nimi náhodou nepozná někoho z těch čtyř. James byl čím dál zoufalejší – díky policejním fotkám nabyl přesvědčení, že všichni kriminálnící vypadají stejně... a nepříjemně se podobají většině našich zákazníků. Navíc si musel půjčovat auto, protože to jeho bylo ještě po půlroce předmět doličný. Brzo taxikaření nechal – a já ho pamatuju jen jako shrbeného, špatně oholeného podivína se šedavou tváří, který se občas ukázal na naší základně.

Znala jsem Jamesovu příhodu, ale netušila jsem, že mi ten večer krátce po deváté do vozu nasedají čtyři kluci ze stejné adresy – možná dokonce právě ti, co přepadli Jamese.

Z domu se jich vyrojilo nejmíň deset – vyčouhlí mladíci v džínách na půl žerdi a mikinách s kapucí – a vzali můj vůz útokem. Dovnitř se jich nacpalo šest nebo sedm a prostor okamžitě naplnily výpary skunku, smíšené s pachem několika značek parfémů pro muže – těch, co "každého muže učiní pro ženy neodolatelnými". I alkohol už z hochů táhl – bylo jasné, že jedou do klubu a po vzoru mnoha mladých Londýňanů se na to připravili konzumací laciného alkoholu z obchodu, aby pak v klubu tolik neutratili. V duchu jsem těžce povzdechla.

Ten, co se uprdelil na předním sedadle, neustále opakoval "To je dobrý, to je dobrý!", zatímco se zadek auta plnil dalšími a dalšími kapucíny. Věděl samozřejmě, že do sedanu smím naložit jen čtyři pasažéry (a, jak jsem se později dozvěděla, dispečerovi řekl, že pojedou dva), ale teď se mě snažil přesvědčit, že "jiní šoféři jich v pohodě vozí šest", tak neví, nač si stěžuju.

Nevyměkla jsem, a tak se stalo, že se mě pokusili přepadnout a okrást pouze čtyři z nich.

Řekli, že chtějí do Brixtonu – do klubu Fridge. Cestou se pochechtávali, šťouchali do se sebe, na otázky zásadně odpovídali smíchem – jen z toho, co seděl vedle mě, si udělali velvyslance. Chlapík mi kladl přiblblé otázky, a pokaždé, když jsem něco řekla, "přetlumočil" to dozadu. Byl to podivný pocit –žádný z nich nemluvil jinak než anglicky. Každou repliku odměnilo trojhlasé chichotání. Velvyslanec se přeptal na můj pohlavní život, a nabídl, že kdybych se náhodou cítila neuspokojená, stačí říct, oni se o mě postarají. S díky jsem odmítla.

Pak mi vysvětlil, že jsou všichni bratři – nejen ti, co sedí v mém v taxíku. I ti, co jsem je z vozu vyrazila. I tenhle chlapík na ulici – koukni, támhleten! S rodinou to nemá nic společného. Jsou bratři v islámu. Chodí každý týden do Brixtonské mešity – je děsně cool. Znám ji?

Neřekla jsem na to nic. Přišlo mi zbytečné jim připomínat, že jestli jsou skutečně muslimové, neměli by pít, kouřit trávu, chodit do nočních klubů, natož nabízet houfné sexuální služby ženě, která není jejich manželkou. Snažila jsem se co nejnenápadněji ve zpětném zrcátku sledovat počínání svých zadních zákazníků. A pochopila jsem frustraci, kterou před časem zažil chudák James: oni opravdu vypadali všichni stejně! Marně jsem v jejich tvářích hledala nějaký rys, podle kterého bych je bezpečně poznala. Byli totálně nijací. Jejich tváře pod kapucemi se jedna od druhé v ničem nelišily – mladé, telecí, bez výrazu. Pleť měli zašedlou – ne nezdravě, ale tím odstínem, který jim dával šanci o sobě tvrdit, že jsou černoši, a tím pádem šíleně utlačovaní. Možná měli, aspoň někteří, v žilách pár kapek černošské krve, ale jejich černošskost nevycházela z genetiky, vycházela z kultu gangsta rapu. Tihle hoši vypadali všichni stejně, protože se o to snažili! Dokázala bych je rozlišit nanejvýš podle značky na mikině. Kdyby si mě zavolali policajti a chtěli, ať je poznám z fotografie, dopadla bych stejně jako James. Ani popsat bych je nedokázala.

(A to, mimochodem, bylo v dobách, kdy se většina kapucínů skrývala jen pod svou kapucí. Dnes vídám na ulici čím dál tím víc mladých kluků – teda předpokládám, že to jsou to kluci --, kteří si opatřili zlepšovák: čepici se čtvrtmetrovým kšiltem, vyzdobeným kolečky kovu tak, že připomíná obličej, který namalovalo pětileté dítě. Když si přes takovouhle čapku nasadí kapuci a stáhnou kšilt až po bradu, jediné, co vidíte, je schématický ksicht, v němž samozřejmě převažuje černá. Co je to? Móda – nebo ochrana před kamerami?)

Když jsme se blížili k Fridgi, začal ten vedle mě blekotat cosi o tom, že jsem to přejela, sakra, a tady že mám odbočit. Řekla jsem, že nikam odbočovat nebudu – vysadím je tam, co chtěli: před klubem na hlavní ulici. Rozhořčili se: jsem taxikář, musím je dovézt, kam potřebují. A potřebují... do opuštěných zadních uliček.

Jeden z těch vzadu se opřel bradou o moje sedadlo a pošeptal mi, ať radši poslechnu: skrz sedačku mě může bodnout – a strefí se mi rovnou do jater. Zastavila jsem na rušné ulici v dosahu několika kamerových očí a zavolala policii. Jeden se mi snažil vytrhnout telefon, druhý se natáhl po taštičce s penězi, třetí se sápal po navigaci. Ale byla jsem na to připravená. Hoši utekli.

Prchali pomalu, tak jako většina londýnských kapucínů. Jejich mladistvou svižnost brzdily kalhoty. Módně kulhavým během zmizeli v zadních uličkách. Dívala jsem se za nimi a říkala si: Vážně, je to tak. Při nejlepší vůli nedokážu polišům popsat, jak vypadali. Udělalo se mi špatně od žaludku.

Když za pár minut policajti přijeli a zapsali si, co se stalo, pochválili mě, jak jsem situaci zvládla.

"Jak vypadali?" zeptal se pak. Zakoktala jsem se a ukázala na kameru nad námi.

"Černoši? Běloši? Asiati?" pronesl nápomocně policajt.

"Netuším... Od všeho trochu? Myslí si, že jsou černoši. Řekli mi, že jsou muslimové. Chodí do Brixtonské mešity."

Policajti se po sobě podívali a zapsali si to.

"Jo! A vím, kde bydlí!" zvolala jsem vítězně. "Vyzvedla jsem je v Norbury, 77 Green Lane. Viděla jsem je vycházet z baráku! Nechcete tam někoho poslat a –"

"Budeme ve styku," řekli policajti. "Nejste příliš rozrušená? Můžete řídit?"

Tím to skončilo. Policie mě kvůli tomuhle případu už nikdy nekontaktovala, a když Tommy, celý přepadlý z vědomí, že jsem kvůli opomenutí dispečera vezla v autě bandu zločinců, nadšeně volal na policejní stanici v Norbury a vykládal, že lidi z té samé adresy, na které bydlí ti holomkové, co přepadli Jamese, se pokusili přepadnout jeho jedinou taxikářku, dozvěděl se, že je jim líto, ale s tímhle nic nenadělají. Zákon nepřipouští, aby vtrhli do baráku, kde bydlí víc než jedna rodina, a všechny prověřili. Na rozdíl od nich mají imigrační úřady pravomoc kontrolovat obyvatele celého domu, ve kterém podle hlášky bydlí ilegální imigrant. Ale tihle hoši, jak se zdá, jsou Britové. Policie má svázané ruce.

Tommy slíbil, že mi ten přehmat vynahradí. A poslal mě do východního Londýna s jedním z našich nejroztomilejších stálých zákazníků. Už jsem ho znala. Byl to chlapík kolem třiceti, narozený v Londýně anglické matce a jamajskému tatínkovi se světlou pletí. Jared měl slunečnou povahu, úspěšnou stavební firmu, šarmu, že by ho mohl čepovat po litrech. Cesta s ním pro mě byla osvěžením.

Jen jsem si, ehm, až dosud nevšimla, že se Jared obléká do džínů na půl žerdi a mikiny s kapucí, že používá pánskou voňavku o síle pěti gigawattů a občas si zapálí něco lepšího než cigaretu. Jeho pleť měla našedlou barvu, díky které se mohl prohlásit za černocha, pokud mu černošství vyhovovalo. A kdyby se věčně vesele nešklebil, měl by jeho obličej úplně stejné rysy jako tváře všech kapucínů, co jich – pomalu a kulhavě – pobíhá Londýnem.

Tenhle text je už teď příliš dlouhý, a tak jeho pokračování – slíbené povídání o Brixtonské mešitě – pověsím za hodinu.