Pěstujeme si žluté nebezpečí?

Když před časem přinesla kamarádka zprávu, že jistá anglická dáma nedoporučuje pěstovat řepku olejku, neboť prý svou křiklavou žlutí narušuje uměřenou krásu barev anglického venkova, s chutí jsme se zasmály. Dáma si nejspíš neuvědomovala, že britské zemědělství už léta živoří, obdělává se jen mizivé procento orné půdy a Britové se začínají děsit toho, že se řada důležitých zemědělských produktů musí dovážet, ostrovní země by své obyvatelstvo neuživila. Za takových podmínek na estetických kritériích až tak moc nezáleží. Nemluvě o tom, že se obrovské žluté plochy kvetoucí řepky mnoha lidem líbí – zdá se jim, že příjemně oživují krajinu.

Letos jsem dorazila do Česka zrovna v době, kdy řepkové lány rozkvétaly. Cákance žluti zaplavovaly krajinu, konkurovaly svým jasem pampeliškám, a dokonce i když bylo zataženo, pole byla plná slunečního jasu.

Pak mi kdosi řekl, že je řepka škodlivá. Olej, pro který se pěstuje, je pro lidi jedovatý. Okusuje ji zvěř, hlavně srnky, a ty na otravu řepkou hojně chcípají. Kromě toho prý řepka vysává a ničí půdu a na polích, kde jednou rostla, se dlouho nedá vypěstovat žádná rozumná plodina.

Celý den jsem řepku nenáviděla. Jela jsem zrovna vlakem na Moravu, a tak jsem měla šanci podmračeně sledovat obrovské zvlněné lány zrádné žluti, dívat se, jak se kolem mě míhají žlutá košťata (řepka byla nejnápadnější plevel u trati) a přemítat, kolik jsem v životě pozřela řepkového oleje, a jaký to bude mít vliv na moje zdraví.

A pak jsem si o tom něco přečetla.

Zjistila jsem, že řepka olejka neboli řepka olejná (Brassica napus) obsahuje kyselinu erukovou (mononenasycenou omega-9 mastnou kyselinu), která u pokusných zvířat rozvíjí myokarditidu a myokardiální fibrózu a taky napomáhá hromadění lipidů v srdci. Může být taky příčinou takzvané zemdlenosti srnek: i když zvířata přímo nezabije, způsobí, že jsou jako omámené, zřejmě jim není dobře, a pak se snáze stanou obětí silničních nehod a podobně.

Kyselina eruková je jedovatá – ne moc, ale stačí to. Když se za druhé světové války začala řepka pěstovat ve velkém ve snaze zabránit hladomoru, obsahoval olej z jejích semen až kolem padesáti procent kyseliny erukové. Lidem po jeho pozření určitě nebylo dobře – jenže měli jiné věci na starosti, než aby si tím lámali hlavu. Kromě toho byly příděly oleje tak nízké, že na otravu zřejmě nikdo nezemřel (aspoň o tom neexistují záznamy). Jak si s tím poradily srnky, to nevím.

Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let se ale podařilo kyselinu erukovou z řepky téměř odstranit. (Díky klasickému šlechtění, pochopitelně, genové inženýrství v té době bylo ve stádiu zbožných přání.) (Nemluvě o tom, že pro genové inženýry bývá mnohem snazší něco nového dostat do genomu, než  něj něco dostat ven.)

Dnešní kultivary řepky musejí mít obsah kyseliny erukové tak nízký, aby olej ze semen neobsahoval víc než 2 procenta. Obvykle je ale ještě mnohem nižší – zcela bezpečné množství, ze kterého se neotrávíte, ani kdybyste na řepkovém oleji smažili úplně všechno a ještě ho občas čtvrt litru vypili. Svým složením z hlediska poměru mastných kyselin, dobrých pro lidské zdraví, řepkový olej dnes konkuruje oleji olivovému.

Ani srnky by z takovéhle řepky neměly trpět zemdleností. Zatím jsem se o tom nikde nedočetla, ale dovedu si představit, že by jim, spíš než dnešní kultivary řepky, mohly škodit pesticidy a umělá hnojiva.

A je pravda, že řepka ničí půdu? Dočetla jsem se, že ne. Prý je to naopak „vhodná potravina pro přerušení obilnářských osevních postupů“ a je vhodné ji pěstovat před pšenicí. Dokladem toho údajně je, že v Německu ji farmáři pěstují ve stejné míře i poté, co na ni přestávali dostávat vládní dotace.

Takže jsme zpátky u estetiky. A taky, jako v Anglii, u rozmanitosti druhů. V Anglii, která se lekla, že zcela vymizí její tradiční anglická hořčice (složená z černých a bílých hořčičných semen a v této kombinaci prý zdraví mimořádně prospěšná a skvělý antioxidant), se začalo s velkými dotacemi na její pěstování. Mnohé pole, hlavně v jižní Anglii, změnilo barvu z té „urážlivě žluté“ na „uměřenou bledou žluť“ hořčičných květů.

A to mě přivádí na otázku: zabývá se někdo obsahem kyseliny erukové v hořčici? Hořčice ji má v sobě taky, tak jako celá řada brukvovitých rostlin, ze kterých spoustu běžně jíme. Jestli tomu správně rozumím, je vyšlechtěná nízkoeruková řepka jednou z bezpečnějších plodin k požívání. Možná bezpečnější, než všemožné druhy hořčičných natí, bez kterých si mnohý Číňan neumí představit rybí polévku. Vydala jsem se do přírody a natrhala pořádný svazek řepky – vybírala jsem si květinky zrovna rozkvétající, tak, jak to mají rádi v Číně. Ty jsem pak spařila horkou vodou a daly jsme si je s kamarádkou do polévky. Byly skvělé – křehké a slaďounké, doslova jste cítili, jak vám do těla vstupují vitamíny.

Zatím nám nebylo nic.