O magických dvou dětech

Po Londýně se v poslední době pohybuje několik žebráků, jaké tohle město prý ještě nevidělo. Všichni jsou to pomenší chlapíci s tvářemi, podle kterých byste je zařadili někam do Malé Asie anebo možná jihovýchodní Evropy, jsou tmavší, ale nejsou to Romové. Oblečení bývají v teplákových soupravách, v jakých tu chodí spousta chlápků, když nemusejí do práce. Jsou na pohled vcelku čistí, každopádně nesmrdí a vozí se ve vlacích, v podzemní i nadzemní dráze vyzbrojeni igelitkou plnou malých balíčků s papírovými kapesníčky a spoustou oxeroxovaných lístečků, na kterých stojí:

"PROSÍM, POMOZTE. MÁM DVĚ DĚTI A ŽÁDNOU PRÁCI. DĚKUJI NASTOTISÍCKRÁT." (Frází "děkuji nastotisíckrát" jsem přeložila typicky irskou frázi "thanks a million". Zřejmě jim s formulací ceduliček pomohl nějaký Ir.)

Po vzoru žebráků v Česku, těch, co se vždycky přiženou, námahou sípají a položí někam poblíž vás gumové zvířátko a opotřebovanou cedulku s nápisem "JSEM HLUCHONĚMÝ atd." v naději, že neseberete odhodlání jim cedulku i zvířátko beze slova vrátit, i tihle londýnští žebráci pokládají na sedačky vedle pasažérů své ceduličky v doprovodu balíčku s kapesníčky – snad aby si lidé, dojatí jejich osudem, měli čím otřít oči.

Jistě, tenhle způsob žebrání, takový nenápadně vlezlý, abych tak řekla, není nic nového. Nezkoušela jsem to, ale myslím, že musí být pro žebráky docela pohodlný: nemusejí v jednom kuse opakovat svoje prosbičky, jako by měli v krku magnetofon, neprozradí o sobě vůbec nic, je sporné, jestli, technicky vzato, vůbec žebrají – a přitom se dostanou do těsné blízkosti sedících "zákazníků", kteří se nemůžou vymlouvat ani na to, že zrovna někam spěchají, ani na to, že nemají kam položit kabelku a vytáhnout pár mincí. Použití lístečku naznačuje, že žebráci nejspíš neumějí anglicky – a vskutku, když se jich na něco zeptáte, neřeknou ani "No English", jen cosi jako "Ha-hn". Oslovila jsem jich v posledních týdnech několik a všichni řekli totéž.

Ale to mě nezaujalo zdaleka tak, jako "dvě děti".

Netuším, kolik chlapíků s tou samou cedulkou se vozí po Londýně. Ale málo jich nebude: cestuju za tlumočnickou prací spoustou vlakových tratí a linek metra – a vyskytují se, jak to vypadá, v mnoha různých spojích po celé metropoli. Ráda jim věřím, že skutečně nemají práci (i když nemůžu vědět, jestli někteří nežijí na podpoře), ale že by všichni měli "dvě děti"? Spíš bych věřila, že někteří nemají vůbec žádné děti, jiní jich mají šest a ještě jiní zanechali mnohačlenné rodiny ve vlasti, v naději, že tady strašně moc vydělají, se nějak dostali na Západ – a teď se nestačí divit. Možná že na tu svou cedulku hodlali napsat, že mají osm nebo deset dětí doufajíce, že to lidi víc chytne za srdce, ale ten Ir, co jim poradil "děkuji nastotisíckrát", jim to rozmluvil. "Kdepá, v týdle zemi už nikoho nedojme, když má někdo deset dětí! Mít kupu dětí, vo který se neumíte postarat, je nezodpovědnost jak kráva. Zodpovědnej člověk tady v Anglii má zásadně dvě děti, ani vo jednoho fakana víc, ani vo jednoho fakana míň. Když máte s manželkou dvě děti a neumíte je uživit, lidi se nad váma spíš slitujou. Když napíšete, že jich máte deset, poženou vás sviňským krokem do... vodkud jste řikali, že vlastně jste?"

Co já vím, třeba je všechno docela jinak a tak jako spousta "organizovaných" žebráků mají i tihle svého bosse, který z nich odírá kůži a bije je, když nepřinesou dost prachů. V tom případě ovšem i žebrácký boss ví, že "dvě děti" je v Evropě magické úsloví.

Před časem jsme s K. jeli v autě po nigerijském Benin City, já jsem řídila -- a zrovna jsem se bezúspěšně snažila vjet na hlavní, když tu se k autu přibelhal polonahý starší pán, chvíli na mě nevěřícně zíral – bělošku za volantem ještě neviděl -- a pak ze sebe vypravil: "Bílá ženo, pomoz mi! Mám padesát sedm dětí."

Popadl mě takový záchvat smíchu, že jsem se musela schovat pod volant. K. mu přes má cukající se záda podal dvě nebo tři koruny v nigerijských naira a poučil ho, ať s nimi zachází hospodárně. Starý muž se uklonil, přitiskl si bankovku k čelu a vypařil se.

"Myslíš, že jsem mu dal příliš mnoho?" staral se K. "Dvacet naira je hodně peněz."

"Ne," ujistila jsem ho, když jsem se zmátořila. "Já to jen nemůžu pochopit: jestli má skutečně sedmapadesát harantů, proč si je, proboha, dělal?"

Má evropská mysl jen s námahou vstřebávala K.-ův přístup k věci: je úplně fuk, jak chlapík k sedmapadesáti dětem přišel a co si myslel, když je vyráběl. Důležité je, že je má, nedokáže je uživit, a je potřeba mu pomoct. (K. jednoznačně odmítl připustit možnost, že by nám chlapík neříkal pravdu. O takových věcech se nelže. Když tvrdí, že má sedmapadesát dětí, pak je má. "A není vyloučené," dodal K., "že počítá jen kluky.")

V Africe (a nejspíš i ve velké části Asie a Jižní Ameriky) dodnes platí pravidlo: čím víc dětí musíš živit, tím spíš zasluhuješ almužnu. Lidé tam berou žebráky jako jakýsi jiný živočišný druh, počítá se s tím, že se chovají iracionálně. Jen největší cyniky (nejspíš zkažené evropským přístupem) napadne, že když pomůžete žebrákovi uživit deset dětí, za pár let děti dospějí, a budou-li pokračovat ve šlépějích svých rodičů, budete zakrátko rozdávat almužny exponenciálně se zvyšujícímu počtu žebráků, z nichž každý bude mít deset dětí. Islám, buddhismus i hinduismus pohlíží na rozdávání almužen žebrákům jako na velmi pozitivní věc, muslimové mají dokonce za povinnost odevzdat určité procento z příjmu na dobročinnost. Křesťanská dobročinnost, kdysi podobná, získala v posledních padesáti nebo sto letech docela jiné formy (leckdy, zdá se mi, racionálnější), rozdávání almužen žebrákům už se tolik nenosí, místo toho můžete věnovat peníze na charitu (a doufat, že je charita skutečně použije tam, kde má).

Dvě děti na rodinu, to je ovšem opravdu magický počet. Kdyby se podařilo nějak zařídit, aby každý člověk na světě, ať muž či žena, měl(a) dvě děti, pak by počet lidí na Zemi pomalu a z ekonomického hlediska snesitelně klesal, až by se po mnoha a mnoha generacích dostal na úroveň, jakou naše planeta bez potíží uživí.

Jenže jak na to? Dočetla jsem se, že s růstem životní úrovně počet dětí na rodinu klesá a zastaví se (plus mínus) právě na tomhle magickém čísle. Neexistují rasy nebo národy předurčené k tomu, aby měly spoustu dětí: zatím prý na každém místě na světě, které se ekonomicky trochu vzmohlo – v Japonsku, Malajsii, Argentině, Dubaji – se průměrný počet dětí na rodinu výrazně snížil. Ke stejnému jevu došlo v Evropě už před mnoha lety. (Čínu do téhle statistiky nelze započítat, tam byl počet dětí na rodinu snížen uměle, vládním nařízením.) Ale jinak to prý funguje spolehlivě: čím vyšší životní úroveň, tím méně rodin s mnoha dětmi.

Zároveň platí, že, až na výjimky, mají v rámci jedné země nejvíc dětí ti nejchudší. V Indii je to prý nutnost – děti "Nedotknutelných", přežívajících vesměs na ulici, pomáhají už od útlého věku živit rodinu, přinesou do ní víc, než spotřebují. Navíc jsou jedinou – ne vždy spolehlivou – zárukou, že se o vás, až budete staří, někdo postará. Ale k čemu potřebují mít hordu potomků chudé rodiny v Evropě? Snad jen k tomu, aby dostaly vyšší přídavky na děti – ty ale většina zemí už upravila tak, že mít víc dětí než tři nebo čtyři se člověku skutečně finančně nevyplatí. Dostane sice na každého dalšího potomka o něco víc peněz, ale to je méně, než kolik ho stojí dítě nakrmit a obléknout. Není vyloučené, že se tu a tam nějaká matka rozhodne porodit spoustu dětí v naději, že se dík každému dalšímu o něco obohatí, ale taková si to jen špatně spočítala. Přijde daňové poplatníky na víc peněz, pravda, ale neobohatí se.

Už nějaký čas se nemůžu zbavit pocitu, že někteří muži plodí a některé ženy rodí nové a nové děti jen tak ze zvyku, bez rozmyslu, aniž by tušili, proč vlastně. Bývaly doby, kdy se rodiny velkým množstvím potomků zajišťovaly před vymřením: z osmi, deseti, dvanácti dětí přežilo leckdy jen jedno či dvě. Bylo to normální a každý to věděl. Dnes se ale smrt dítěte považuje za největší tragédii v životě člověka a dětí umírá málo. Je pravděpodobné, že když přivedeme na svět dvě děti, obě se dočkají dospělosti. Když jich přivedeme na svět deset, je pravděpodobné, že se jich dospělosti dočká deset. A lidstvo, především ti jeho členové, kteří se nedovedou o sebe postarat, se množí nevídanou měrou.

Asi před rokem jsem vydělala skoro sto padesát liber díky jedné romské rodině ze Slovenska, která se rozhodla usadit v Glasgow. Tlumočila jsem pro ně po telefonu za 12 liber na hodinu – strávila jsem v rozmezí čtyř nebo pěti týdnů nějakých dvanáct hodin na drátě se zoufalou sociální pracovnicí, která nevěděla, co si s nimi počít. Rodinka měla deset dětí, všechny ve školním nebo předškolním věku, a tři ze čtyř vět, kterou tatínek nebo maminka vyslovili, byla: "Musíte nám pomoct, pani, máme deset dětí." Pak říkali ještě věci jako: "Ne, těch pět set liber nám nedali, pani! ... Jo, no vlastně jo, ale to už je dávno! Jak by nám to mohlo vystačit, máme deset dětí, pani." Zoufalá socpracka stála před problémem, s jakým se do té doby nesetkala. Takhle obrovská "nukleární" rodina se nevejde ani do mikrobusu! Navíc je v Británii dost jednoznačně stanovené, v jak velkém bytě smí bydlet rodina o určitém počtu členů – má-li dvě děti, nesmí mít byt méně než dvě ložnice. Pro dvanáctičlennou rodinu musela sociálka opatřit – a zaplatit -- dvoupatrový barák. Rodince ale připadal zbytečně velký -- byli zvyklí žít ve dvou třech místnostech -- a tak se v něm zakrátko objevili příbuzní nebo snad známí bůhvíodkud, a ti všichni tvrdili, že tam nebydlí, bydlí někde jinde, ale nedovedli se rozpomenout na vlastní adresu.

Když nepočítám zoufalé výlevy socpracky v sotva srozumitelné glasgowštině (naučila jsem se díky ní mnohem lépe porozumět skotskému přízvuku), připadal mi na celé věci nejzajímavější přístup přeplodných rodičů. Trpěli totiž, jak to vypadalo, nezvratným přesvědčením, že zplozením deseti potomků poskytli lidstvu neocenitelnou službu – a je jen přirozené, že se teď o ně musí stát postarat. Jak by mohli chodit na kurzy angličtiny nebo si hledat práci? "Na to nemáme čas, pani, musíme se starat o deset dětí, pani, víte, co to je?"

Tohle je docela jiné než žebrání chlapíka se sedmapadesáti dětmi – ten si nemyslel, že má na něco nárok. Jen žebral a doufal, že své děti uživí. Ale přivést na svět deset dětí, žít na sociálce a cítit se jako hrdina? To je situace, jaká se v historii nevyskytla nejméně do poloviny dvacátého století.

V dnešní době si stát nedovolí hodnotit "kvalitu" dětí a jejich přínos do genové banky, oficiální doktrína zní "všechny děti mají stejný potenciál, jde jen o to, jak je vychováme". Ovšemže se může povést ze všech deseti dětí vychovat zodpovědné jedince, kterým by ani na mysl nepřišlo zplodit vlastní potomstvo zcela závislé na péči státu. Ale snad každého napadne, že to tak nemusí být.

Chci připomenout, že obří rodina ve Skotsku byla jediná svého druhu, s jakou jsem se v tlumočnické praxi setkala. Proroci zkázy nemají pravdu: takhle to v žádném případě nedělají všichni "cikáni". Jen je podobné rodiny víc vidět, těch zodpovědných si nikdo nevšimne. I tak se většina lidí musí sama sebe ptát, kam tohle povede. Zatím se zdá, že většina evropských zemí nezodpovědnost občanů podporuje. A statistiky jsou jednoznačné: děti vyrostlé na podpoře budou s mnohem větší pravděpodobností než průměr žádat stát o podporu, až se samy stanou rodiči.

Co si s tím počít, to samozřejmě nevím. Ale díky londýnským žebrákům se "dvěma dětmi" mě přece napadlo řešení – myslím, že naprosto legální a v ničem neporušující lidská práva. Navíc docela prosté: každá žena v té které zemi poté, co porodí dvě děti a dosáhne určitého věku, řekněme pětadvaceti, bude smět požádat o sterilizaci. Tu jí provedou na náklady státu, samozřejmě – a navíc dostane příspěvek. Slušnou, i když ne omračující částku peněz: třeba padesát, osmdesát nebo sto tisíc. (Při určování výše příspěvku bych navrhla vycházet z toho, kolik stát ušetří na péči o jednoho potomka od nuly do osmnácti let, a ženě z něj věnovat třeba deset procent.) Mnohému nebohatému jedinci taková částka učaruje a otevře mu oči: vždyť vážně není potřeba znova a znova rodit, dvě děti jsou přesně akorát. Všechno by muselo být naprosto dobrovolné a mezi žádostí a výkonem procedury bych navrhla čekací dobu aspoň tři měsíce, aby si to ženské stačily rozmyslet. Stejnou službu by stát poskytl a stejný příspěvek věnoval každé ženě, nezávisle na etniku, sociální situaci, vzdělání a tak dál. Jistě, za těchhle podmínek by se nechala sterilizovat leckterá ženská, která víc než dvě děti stejně nikdy nechtěla, a příspěvek by shrábla, ale s takovým "zbytečným" výdajem by se stát musel smířit. Ve většině případů by díky jednorázovému příspěvku ušetřil v brzké budoucnosti neskonale víc.

Za pár let by se ukázalo, že takový plán funguje, to se vsadím. Chudých rodin s mnoha a mnoha dětmi by výrazně ubylo.

Marně pátrám v tomhle svém plánu po něčem, co by se dalo napadnout z hlediska "lidských práv" nebo "práv menšin". Ovšem, kritik může namítnout, že "znevýhodňuje" chudé – tedy přinejmenším z hlediska množství genetického materiálu, který dodávají do světa. To asi ano – chudí se spíš než bohatí nechají zaslepit jednorázovým "příspěvkem". Ale ať už v sobě genetický materiál bohatých lidí nese jakékoli defekty, aspoň mají na to, aby své děti vychovali bez ustavičné podpory státu. Kritikům tvrdícím, že můj plán "znevýhodňuje" Romy, znovu připomínám, že ani Romky, ani ne-Romky přece nikdo nenutí nechat se sterilizovat. Plán pouze těm, které hodlaly bezmyšlenkovitě rodit další a další děti, nabízí alternativu: magické číslo dvě. A ať mi nikdo netvrdí, že když nabídnu ženám možnost mít "jen" dvě děti a pak se přestat obávat dalšího těhotenství, omezuju tím jejich lidská práva.

I tak si jsem jistá, že takový plán žádná evropská země nezavede. Bude se děsit jakési abstraktní vidiny, že lidská práva přece jen porušuje. Jak, to zatím netuším, ale nějaký chytrolín a dobroděj na to zaručeně přijde.