nezvonit!!! (o marnosti zákazů)

Před časem jsem s bývalákem bydlela v činžáku na pražském předměstí, v narychlo vystavěném bytě v sedmém patře, které ještě donedávna sloužilo jako půda. Pár věcí v bytě chybělo – jako třeba přívod plynu do kuchyně, sporák a pračka. Pár věcí v něm přebývalo – tesaříci v krásných střešních trámech, komáři druhu Culex pipiens, kteří sem našli cestu z nedalekých industriálních bažin, a paní bytná, která nám chodila několikrát týdně vysvětlovat, co smíme a co nesmíme, a proč nám opět zvýší nájem. Jinak byl skvělý.

Až na zvonek.

Přiznám se, že nám na existenci či neexistenci zvonku, kterým by nás návštěvníci u vstupních dveří do budovy upozornili na svou přítomnost, nijak zvlášť nezáleželo. Jen málokterá návštěva chodila bez ohlášení – a od čeho jsou mobily? Ale paní bytná trvala na tom, že zvonek mít musíme – co kdyby nám přišla důležitá pošta? Na kovovou desku, kde byly zvonky všech ostatních nájemníků, se už nevešel – náš půdní byt byl jaksi navíc – ale měli jsme zvonek stranou všech ostatních, lehce napravo a o deset centimetrů níž. Vedl k němu důležitě vypadající dvojitý bílý drát, a na rozdíl od všech ostatních zvonků se v jeho případě nemačkalo na uprášený obdélníček se jménem nájemníka pod plastem, ale na roztomile klitoridální čudlík, který – to uznávám – o zazvonění přímo prosil. Fakt je, že na něj zvonil každý, kdo se chtěl dostat do baráku.

Co chvíli jsem běžela ke dveřím a přes domácí telefon se ptala, kdo to je.

„Můžete mě pustit?“ ozvalo se.

„A kdo jste?“

„Kontrola plynoměrů.“ („Hledám Novákovy.“ „Zapomněl jsem si klíče.“ „Hu-hu-hu-hu.“)

„No jo, ale bzučák nefunguje,“ odpovídala jsem. Skutečně byl rozbitý, ale i kdyby nebyl, měla bych přece za povinnost se osobně přesvědčit, koho do baráku pouštím.

„No tak mi poďte otevřít, pani, né?“

„Ale já bydlím v sedmým patře.“

„Jó?“ Evidentně mi nevěřili. „Dyk zvonek máte tady dole!“

Když jsem sjela výtahem ze sedmého patra, obyčejně jsem zjistila, že u dveří už nikdo není. Dvakrát nebo třikrát jsem otevřela naštvanému chlápkovi, který mi místo poděkování vynadal, že mi to trvalo tak dlouho.

Dali jsme si ke zvonku nápis NEZVONIT a Ray k němu přimaloval tři vykřičníky. Zaradovali jsme se, jak jsme to vyřešili.

Dokud se následujícího rána o půl šesté bytem nerozlehlo zuřivé zvonění. Dopotácela jsem se ke dveřím.

„Kdo to je?“

„Tak mě pusťte, né? Potřebuju do baráku.“

“Pane,“ řekla jsem, „na tom zvonku, co na něj zvoníte, je napsáno NEZVONIT. Tak proč na něj zvoníte? Nestojí na něm ZVONIT, ale NEZVONIT. Nenapadlo vás, že kdybychom chtěli, abyste na něj zvonil, nenapsali bychom na něj NEZVONIT, ale ZVONIT?“ Nebo tak něco. Jestli mi bylo rozumět, to nevím. Dorozumívací zařízení bylo prastaré a o půl šesté ráno nemívám nejlepší dikci.

Nemluvě o tom, že můj projev rušilo opakované drnčení zvonku.

Po pár minutách se ozvalo zamručení velmi podobné slovu „krávo“ nebo možná ještě horšímu. Po posledním dlouhém a zuřivém zazvonění konečně nastalo ticho.

Když jsme vstali, šli jsme k našemu zvonku s vodovzdornou fixkou a pečlivě obtáhli nápis NEZVONIT. Obzvlášť jsme si dali záležet na písmenkách NE.

Nemělo to vůbec žádný účinek. Lidi na náš zvonek zvonili dál, a když jsem je upozornila, že na zvonku stojí NEZVONIT, buď se upřímně podivili a požádali mě, jestli bych jim přesto neotevřela, anebo na mou adresu bručeli podobná slůvka jako náš ranní návštěvník.

Pokusili jsme se zvonek zakrýt kusem papíru, na kterém bylo NEZVONIT!!! vymalováno mnohem většími písmeny, než jaká se vešla na samotný zvonek. Ten ovšem zaujal kolemjdoucí natolik, že zvonili třikrát častěji než předtím. Netušili jsme, co si s tím počít.

Pak to konečně rozsekl chlapík s balíkem od UPS. „To je dost divný, ne?“ řekl. „Máte u dveří zvonek, ale na ten podle vás prej nesmí nikdo zazvonit. Tak proč tam ten zvonek teda máte, když nechcete, aby vám na něj lidi zvonili?“

Uzemněna touto logickou úvahou jsem odpojila drátky a zvonek přestal fungovat. Problém byl vyřešený.

Nebylo to poprvé ani naposled, co jsem se přesvědčila, že zákazy, aspoň ty nepodpořené nějakou výhrůžkou, stručně řečeno nefungují. A často nefungují ani ty s výhrůžkou. Vsadím se, že kdybych si ke zvonku připsala „jestli zazvoníte, zmlátím vás holí“ nebo „každého, kdo se tohohle zvonku dotkne, osobně zastřelím“, zvonek by řinčel každé dvě minuty. Neohrožení dobrodruzi by „testovali“, jestli je skutečně někdo přijde seřezat, když zatlačí na lákavý kopeček, nebo se z okna vysune ruka s pistolí.

Nedávno si mi stěžovala utrápená prodavačka v samoobsluze. Jeden z výrobců balené vody totiž usoudil, že když zákazníkům poví, že v jedné lahvi pod víčkem je výhra, prodá své vody víc. Slečna v samošce si tím nebyla tak jistá. Lidi tuhle vodu nekupovali. Jen chodili potajmu odšroubovávat víčka a dívat se, jestli zrovna pod tímhle nenajdou sto tisíc. Víčka pak sice vesměs našroubovali zpátky, ale proužek plastu už byl odtržený, lahve se nesměly prodávat. Vedoucí vyrobila velký plakát s nápisem NEOTVÍREJTE LAHVE!!!, ale ten sloužil, spíš než co jiného, jako upozornění pro lidi, kteří si reklamy výrobce nevšimli, že by v nich mohli najít sto tisíc.

Každý ví, že když rodiče dítěti něco urputně zakazují, můžou si být jistí, že to brzo udělá. Kdyby o tom nemluvili, možná by jejich potomka nic podobného vůbec nenapadlo.

Takhle je to se zákazy. Příkazy nebo doporučení, jak jsem si všimla, platí líp. Všimli si toho ostatně i jiní, takže v řadě evropských měst dnes spíš než nápisy „nepřecházejte na červenou“, tak časté ještě před dvaceti lety, uvidíte cedule „přecházejte na zelenou“. Říká se tím prakticky totéž, ale pozitivní žádost prý poslechne větší procento chodců než negativní. Ani tak to není moc velké procento.

Vím jen o jednom případu, kdy lidé cítili téměř univerzální touhu nějaký příkaz poslechnout. Před časem vydal jeden americký autor román s názvem ČMAJZNI TUHLE KNIHU. Z knihkupectví román rychle mizel, ale bestsellerem se nestal. Každý, kdo prošel kolem téhle knihy, cítil nutkání ji skutečně čmajzout. I poctivci, kteří by v životě na krádež nepomysleli, si ji odnášeli pod kabátem.