Netradiční křest vodami Temže (o návštěvách)

Obvykle se zdráháme pozvat do svých londýnských příbytků příliš mnoho kamarádů. Jednak se tam nevejdou – i v tom největším pokoji, v jakém jsme kdy bydleli, šlo uspořádat mejdan nanejvýš pro pět lidí. A jednak se bojíme, že naši návštěvníci, zejména zdrží-li se u nás po několik dní, naruší křehkou rovnováhu mezilidských vztahů v našem bydlišti. Ještě víc se bojíme možnosti, že naše bydliště naruší naše návštěvníky.

Ale když se můj dávný kamarád, malíř Antonín, nesměle otázal, jestli by směl zavítat do Londýna a pár dní u nás pobýt, bez rozpaků jsme přikývli. Malíř Antonín je starý otrlý trempíř, odhodlaný nocovat v půli ledna na zmrzlé zemi zabalený do celty či se houpat v hamace uprostřed tropické džungle a beze strachu naslouchat bzučení moskytů. Navíc se svými rozměry do našeho bydliště hodil: je sice dlouhý, ale dost hubený, dalo se počítat s tím, že pohodlně přenocuje ne pruhu koberce mezi naší postelí a naší skříňkou. Nemluvě o tom, že malíř Antonín v Londýně přebýval už před několika lety – tenkrát tu neznal nikoho, kdo by ho nechal u sebe bydlet, a tak se důvěrně seznámil s policajtem, který každý večer, vybaven baterkou, pátral po lidech nocujících na záhonech či v křoví v Hyde Parku, a ty pak odváděl pod lucernu, kde nocovali všichni společně, s policejním požehnáním a pod dohledem konstáblů. Antonín je zkrátka drsoň, klidně jsme ho mohli pozvat na návštěvu.

Měl přijet v pátek – proslulým žlutým autobusem, který ho doveze z Prahy až na Viktoriino nádraží a tam ho vyklopí kolem jedenácté hodiny dopoledne.. Nemohla jsem tam na něj čekat – měla jsem zrovna práci s tlumočením – ale přesně jsem mu popsala, jak se dostane k nám, a vysvětlila, že kolem druhé tam už určitě budu. Antonínova družka svému nemanželovi objednala jízdenku – a my jsme se těšili na jeho příjezd.

Nepřijel.

Nepřijel v pátek.

Nepřijel v sobotu.

Nepřijel v neděli.

Nepřijel v pondělí.

V mobilu jsem měla poslední zprávu od Antonína – SEM NA VIKTORCE PRIJEZD POZDEJI. Od té doby měl mobil vypnutý – a teď jsme s K. zoufale přemítali, jestli zkontaktovat Antonínovu nemanželku, anebo rovnou policii. Po čtyřech dnech, co byl nezvěstný, snad stále zbývala jistá naděje, že přežil. K. se denně modlil za jeho nalezení – ale zatímco jeho páteční modlitba byla zcela optimistická, ba dokonce lehce naštvaná ("Pane náš, dej, ať se k nám konečně dostaví náš kámoš Antonín, už na něj čekáme půl dne"), jeho pondělní modlitba jevila známky zoufalství: ("Ó pane, dej, ať se náš kamarád Antonín vyhne všem nástrahám na své cestě z Viktoriina nádraží až k nám! Dej, ať je zdráv a živý! Dej, ať se s ním brzo shledáme. O to tě prosíme, pane!")

Konečně jsme nemanželku zkontaktovali. Něžně jsme jí oznámili, že Antonín tu zatím není – je nám to fakt hrozně líto, ale netušíme, kde ho hledat.

"Á, to je dobrý," pravila nemanželka. "Nejspíš zas někde táboří. Však on přijde. Mně tohle dělá furt."

Částečně nás to uklidnilo. "No jo," řekli jsme, "ale co když nebudeme doma? Nemůžeme tu celé dny sedět a čekat."

"Á, to je dobrý," pravila nemanželka. "Jen ať na vás hezky čeká Antonín."

Antonín dorazil v úterý kolem desáté ráno. Bohužel si vybral hodinu, kdy jsme ani K., ani já nebyli doma. Povedlo se mu vzburcovat překupníka drog, co bydlí pod námi, a ten ho odbyl s tím, ať nám zavolá na mobil, on není žádný dveřník. Antonínovi ovšem mobil klekl, a tak vyžebral na ulici padesát centů a s těmi se odebral do internetové kavárny.

"Jsem u vás! Sedím v internetové kavárně!" napsal mi zoufale. "Přijď si pro mě."

Když jsem si zprávu konečně vybrala, oběhla jsem všechny internetové kavárny v okolí – je jich nejmíň šest. Po Antonínovi ani slechu. Majitel jedné z nich, roztomilý Joruban ženatý se Slovenkou, mi sdělil, že se před časem dovnitř vplížilo podivné individuum, které mu, aby byl upřímný, poněkud připomínalo Východoevropana. Ale to zaručeně nemohl být můj kámoš! Individuum, s prominutím, příšerně smrdělo a vypadalo – ehm – trochu mokré. Vnutilo mu padesát penny a strávilo horečnou půlhodinu bušením do klávesnice. Pak se zaklením vypadlo.

Neřekla jsem nic. Ale svitla mi naděje, že jsem – možná – na správné stopě.

K. se za Antonína znovu pomodlil.

Antonín dorazil okolo půlnoci. Nemůžu říct, že by nás vzburcoval z libého spánku – strachem o něj jsme nezamhouřili oko. Pozvali jsme ho dál a našli místo pro jeho batoh. Pak jsme ho zahnali do vany, připravili jsme mu čisté oblečení a já jsem to jeho původní utěsnila do dvou igelitek s tím, že ho zítra vyperu.

A pak nám Antonín vyprávěl svůj příběh.

Dorazil do Londýna, tak jak měl. Nadýchl se anglického vzduchu, který prý se nepodobá žádnému vzduchu na světě, z útrob žlutého busu vytáhl skládací kolo, poslal mi esemesku, že už je tady, a vyjel do ulic.

Chtěl zvolna došlapat z Viktorky k nám – je to nějakých deset, možná jedenáct mil – a cestou obdivovat krásy velkoměsta.

Nejdřív ho zaujala Temže. Sestoupil z kola a seděl na břehu až do večerních hodin. Sledoval světýlka a odlesky na hladině, drobné vlnky a jemné šplounání, zakresloval si všechno do skicáře a byl dokonale šťastný. Když padla noc, nechtělo se mu do jižního Londýna. Tady na severním břehu řeky byl zcela spokojen. Co je to vůbec jižní břeh? ptal se sám sebe. Neslyšel snad kdesi vtípek o tom, jak sloužící, když se jeho pán o jižním břehu zmíní, překvapeně prohlásí: "Nevěděl jsem, že Temže má jižní břeh, pane!"? Antonín měl s sebou lehký spacák a hamaku, která mu v batohu skřípěla a zoufale toužila být rozložena. Noc byla vlahá a pod náplavkou na severním břehu našel dva příhodné úchyty. Upevnil na ně hamaku, na jeden pověsil i batoh, kolo postavil ke kamenné stěně. Z polohy vleže dál sledoval světýlka a jemné šplounání Temže ho ukolébalo. Usnul prý kolem půl jedenácté. Sny měl překrásné.

Pak jeho sny cosi narušilo. Neodbytný pocit mokrosti, co přicházela od prostředku. Sny se to nejdřív pokusily všemožně snově vysvětlit, pak se Antonín probudil a zjistil, že si máchá ve vodě zadek. Hladina Temže se znenadání zvedla a zaplavila nejnižší část hamaky, kterou byla – jak každý, kdo kdy v hamace spal, dobře ví – zadní část malíře Antonína. Antonín zvládl vzniklou paniku, vstal, přebrodil se k batohu – který visel na hřebu a byl docela suchý –, pak sbalil hamaku a vylovil kolo. I to se zdálo funkční, i když pneumatiky, pokryté módní bělobou, poněkud zmýdlovatěly. Antonín všechno zachránil a zbytek noci strávil na pobřežním chodníku, svinutý do klubíčka, přikrytý kolem. Zadní část ho studila, přirozeně, ale jako správný trempíř tomu nevěnoval pozornost.

Pak malíř Antonín zčásti dojel na kole, zčásti došel pěšky, k muzeu Tate Modern. Stálo na jižním břehu Temže a vstup do něj byl sice zadara, ale výstava Joana Miróa, která tam právě probíhala, byla za 15 liber. Malíř Antonín, který u sebe měl peníze z Česka, ale zatím si žádné neproměnil, chvíli jen smutně koukal a pak pochválil slečně, která prodávala lístky, vynalézavost účesu. Byla to černošská slečna, nejspíš Jamajčanka, a z vlasů měla na hlavě spletenou skulpturu, která by – podle Antonína – měla viset na čestném místě hned vedle nejoslavovanějších postmodernistických výtvorů. Dostal vstupenku gratis – a jakmile si užil Miróa, vydal se na cestu k nám.

Ne, nemám v úmyslu popisovat veškerá dobrodružství, která Antonína po cestě potkala. Myslím, že se o to pokusili mnohem skvělejší autoři než já – už v osmnáctém století. Fakt je, že cestou přišel o kolo, trpěl hladem a žízní – a jeho zadek, Temží křtěný, se stal plátěnou petriho miskou, která by potěšila srdce všech mikrobiologů. Antonín si nepřivezl náhradní kalhoty.

Zůstal u nás necelý týden. V noci spal natažený mezi naší postelí a naší skříňkou, ve dne pobíhal po galeriích – a v těch, do kterých nebyl vstup zadarmo, tak dlouho lichotil slečně u přepážky, až ho tam pustila. Objevoval Londýn a užíval si ho s takovým zápalem, jaký v sobě já nebo K. sotva kdy najdeme. Pro Antonína, který v Londýně nikdy nežil, je Londýn jediným možným domovem. Aspoň nám něco takového tvrdil. Maloval o sto péro a ze změti čar v jeho skicáři vystupovaly obrysy Londýna – tak nádherné, jak je už dávno nevidí žádný z trvalých obyvatel.

Pak mu jeho nemanželka vynadala po skypu a Antonín se s těžkým srdcem vypravil zas do Česka. Na "Viktorku" jsme ho nedoprovodili – oba jsme měli práci. Ale jeho pobyt u nás nás pozměnil. Začali jsme své velkoměsto vidět docela jinak – bydlíme koneckonců v jednom z nejskvělejších měst na světě! Antonín nám to svým uměleckým viděním zas jednou připomněl. Fakt je, že když v Londýně žijete, je snadné na jeho velkolepost zapomenout.

Právě tak je snadné zapomenout na usměvavou toleranci, zdvořilost a čestnost Anglie.

V něčem je docela jiná, než jak jsem si ji před lety představovala. V něčem je docela jiná, než před lety bývala. Ale v něčem je naprosto stejná.

A skvělá.

Zmáčeným pozadím malíře Antonína si dovolím dokončit tenhle soubor blogů. Za nějaký čas vyjde knižně – tak jako už vyšly dvě knihy mých blogů z idnesu: Jaxi taksikařím a Málo černý Varlata.

V blogování budu pokračovat – další soubor bude zas o něčem maličko jiném. Prozatím čtenáře prosím o trpělivost.