"Nemám z toho ani trochu radost"- Poradí si Angličané s extrémisty?

Jedna věc, kterou Angličané umějí líp než jakýkoli jiný národ na světě, je vysmívat se sami sobě, své národní povaze. Na jedné z nejznámějších fotek ze stávky učitelů, celníků, zdravotníků a vůbec zaměstnanců veřejného sektoru (která se konala 30. listopadu minulého roku v řadě měst a měla co dělat s navrhovanými změnami v důchodech) stojí mladá žena s cedulí. Snaží se tvářit zavile, ale obličej má tak nenapravitelně milý, že se jí to nedaří. Na ceduli je rukou nepříliš zběhlého písmomalíře vyveden modrý nápis: I'M REALLY NOT HAPPY ABOUT THIS (Tedy: "Nemám z toho ani trochu radost." Žádná publikace, která fotku otiskla, si neodpustila komentář: "Ach, jak anglické!"

Přesně tak.

Zatímco se v Libyi střílí, na Středovýchodě vrhá zápalnými bombami, v Řecku se podpalují auta a nejmíň na polovině světa skandují při té oči oné příležitosti davy v ulicích, ječí, křičí a z plna hrdla se dožadují svých práv, ať už oprávněně, nebo ne, v Anglii se protest provozuje tak, že se na náměstí objeví pár pěšáků s cedulemi hlásajícími do světa jejich nepříliš radostné rozpoložení.

Jistě, ještě koncem 80. let v Československu by neohrožený hrdina producírující se s podobnou cedulí po Václaváku byl kolemjdoucími oslavován – a potom nejspíš zatčen. Ale v Anglii panuje už dlouho svoboda projevu a každý, kdo umí aspoň trochu anglicky, jistě dá hravě dohromady přehršel šťavnatějších nápisů, které by ještě pořád byly v normě.

Málo platné, Angličané jsou umírnění. Vzpomínáte na Krále Krysu, román od Jamese Clavella? Britský válečný zajatec ponoří lžíci do krysího guláše a pronese: "Not bad!" Americký válečný zajatec se rozhořčí: Proč tu dobrotu víc nepochválí? diví se nahlas. Vždyť je gulášek výborný. A Angličan mu vysvětlí, že tak už to je s nimi, s Angličany. Když řeknou "Not bad," znamená to "Very good"... Jsou umírnění ve vyjadřování svých pozitivních, právě tak jako negativních emocí.

V rámci komunity, v níž žijí jen samí rodilí, etničtí Angličané, může být taková umírněnost docela příjemná. Tiše pronesená věta "Pane, obávám se, že je vaše jednání jen s obtížemi možno považovat za přijatelné," tne za jistých okolností do živého hlouběji než jekot: "Co to ----- děláš, ty ------? ------ se do ------, ------ -----, než tě kopnu do ------, ------!"

Snad jedině britští fotbaloví fanoušci se vymykají všeobecnému úzu zdvořilosti. Fotbalové pranice jsou, pokud vím, jediným druhem násilí vynalezeným v Británii ve dvacátém století. (Nevím, proč jsem se domnívala, že – tak jako spoustu nezdravých společenských jevů -- odkoukali i tenhle od Američanů. Zdá se, že ne – britské fotbalové násilí, jak to vypadá, je skutečně skrznaskrz britské.) Ach, jak neanglické! Anebo je fotbalové násilí spíš reakcí jistých společenských tříd na kulturu nenásilí, která tu panuje už hodně dlouho?

Jsou Angličané "blbí", když nevyzbrojí své policisty? Devadesát procent britských policistů chodí beze zbraně (a zbylých deset procent, to jsou speciální jednotky, vysílané pouze řešit specifické případy za specifických okolností). Celá Británie ví, že policisté chodí beze zbraně, chránění jen svou reputací a – čím dál tím častěji – neprůstřelnou vestou. Dodnes je běžné vyslat neozbrojené policisty k ozbrojené loupeži, přestože to už několik členů policejního sboru stálo život.

Po nepokojích minulého léta se začalo víc debatovat o tom, jestli by britské policisty nebylo vhodné ozbrojit. Proti "logickému" argumentu (tedy: "jen pitomec pošle policajty do ulic beze zbraně, když kriminálníci mají bouchačky") tu stojí jiný – tradiční, humánní, psychologický: "Když zločinci vědí, že policisté chodí neozbrojení, nemají důvod do nich střílet. Vědí, že nemohou být zastřeleni na útěku. Pokud si zločinec opatří zbraň, nečiní tak kvůli policii."

Tohle je logika gentlemanů, logika psaných i nepsaných dohod, logika polních lazaretů, na které nepřítel nezaútočí, když vyvěsí bílou vlajku s červeným křížem. Logika, v kterou většina Angličanů věří i v jednadvacátém století.

Pokud to v té době ještě někdo nevěděl, v srpnu minulého roku začalo být všem jasné, že novodobé britské nižší vrstvy odkoukávají manýry od těch amerických – říká se, že se zhruba patnáctiletým zpožděním. Britové (věřím, že včetně mnohých policistů) jen zděšeně zírali, když jim mládež názorně demonstrovala, že i v Británii existují gangy podobné těm z amerických ghett, že příliš mnoho Britů už dávno neuznává tradiční zdvořilost, že je příliš mnoho Britů neumírněných. Že v Británii žije nezvládnutelně mnoho jedinců, kteří na zdvořilou poznámku odpovědí velmi nezdvořile, anebo se jen masožravě usmějí a vytáhnou zbraň. Jak řešit tenhle střet kultur a světonázorů v rámci jediné země?

Setkala jsem se s pár Brity (tedy rodilými, etnickými Brity), kteří soudí, že by se s tímhle vším měl udělat krátký proces. Zavést v Británii vyšší tresty – včetně trestu smrti, pokud to jen trochu jde --, vyzbrojit polici, naučit je střílet a rozšířit jejich řady i za cenu, že to bude daňové poplatníky něco stát. Ale většina Angličanů, se kterými jsem o tom kdy bavila, se třese hrůzou před možností, že by se zdvořilí policisté v Británii mohli proměnit v americké kovboje v modrém, že by se trpělivé přesvědčování mohlo proměnit v přestřelky, že by se z policistů a gangsterů mohli stát nepřátelé na život a na smrt, že by se i Británie mohla stát dějištěm nekonečné hry na policajty a zloděje. (Zatímco televizní kanály přihlížejí a mastí si kapsy.)

Existuje způsob, jak tohle dilema vyřešit? Má zdvořilost a korektnost šanci, když proti ní stojí nože a bouchačky?

Británie, místo aby vyzbrojovala policisty, instaluje kamery. (A já ze své taxikářské zkušenosti můžu říct, že mi kamery na každé hlavní ulici dodaly pocit bezpečnosti spíš, než vědomí, že když zavolám policii, bude ozbrojená, až se dostaví.) Místo aby zatýkala podezřelé z terorismu, sleduje je – a zatkne je až v případě, že proti nim má dobré důkazy. Místo aby vyhlásila "válku proti drogám", jako kdysi Reaganova vláda v Americe, a hrála si na schovávanou s drogovými bossy, vzdělává veřejnost. Funguje tenhle anglický, gentlemanský, umírněný způsob i v jednadvacátém století? Je to správná cesta?

To dnes asi nikdo netuší. Británie se proměnila v jeden velký, multikulturní psychologický experiment. Jestli nás mezitím někdo nezastřelí, uvidíme za pár let nebo desetiletí, jak to dopadne.