Stála u silnice a stopovala. Ne "jako", po vzoru dívek postávajících u silnic v pohraničí, ale doopravdy. Potřebovala se někam přesunout. Zastavila jsem.
Měla jsem před sebou dlouhou cestu do Varšavy, na obzoru byl teprve Krakov a já jsem doufala, že když budu brát stopaře, uběhne mi to líp. Nemluvě o tom, že většina stopařů v Polsku za svezení platí, ne mnoho, ale přispěje to na benzin.
Dívka – teda spíš žena, bylo jí už rozhodně přes čtyřicet, se nasoukala do vozu. Měla na sobě oranžové kalhoty, červené tenisky, jaké bývaly v Americe v módě tak o pět, deset let dřív, a přes přiléhavé černé body se šněrovacím výstřihem až k pupku si přehodila jeden z nejohavnějších zimníků, jaké jsem kdy viděla. Nesmrděl, to ne, voněl, tak jako celá stopařka, směsicí pižma a jasmínu, ale páral se, lezly z něj nitě a na spodním okraji se z něj odlupovaly koláčky zaschlého bláta. Taky jí byl velký, rukávy si musela ohrnout... celkově působil, jako že jí bylo zima a tenhle kabát, lákavě teplý, náhodou ležel na popelnici.
Daly jsme se do řeči.
Teda – moje polština není právě dokonalá a těch pár slov, co umím, jsem pochytila vesměs v londýnských polských "sklepech". Vím aspoň, že když se mě na ulici někdo zeptá: "Páni szuka kantora?" není to obvinění, že bych si snad začala se svým učitelem, ale snaha mi pomoct najít směnárnu. Vím taky, že tak jako připadá některým Čechům směšná polština, popadají se někteří Poláci za břicho, když slyší mluvit Čechy. Vím, že jisté prostonárodní slovo máme společné, až na to, že my ho píšeme s jednoduchým v, Poláci s dvojitým...
Každopádně: mluvila hlavně stopařka. Nezavřela pusu. Vysvětlovala mi znova a znova, že je to hřích, pracovat v neděli, ale copak má jinou možnost? V neděli vydělá víc než ve všední den a nějak se přece musí uživit, nebo snad ne? Je chudá, stát jí nic nepřispěje a neděle, neděle je nejlepší den!
Ano, byla neděle. Neděle kolem poledne. Poznalo se to nejen podle příjemně slabého provozu na silnicích. V každé vesničce, kterou jsme projížděli, byl aspoň jeden kostel a našňoření lidé se s misály (nebo čím) v rukou vynořovali z jeho vrat, rozmlouvali ve skupinkách na nárožích anebo si to po krajnici štrádovali domů. Všichni doslova voněli kadidlem a vyzařoval z nich pocit dobře vykonané bohoslužby.
Kdykoli jsme míjeli kostel, moje stopařka na sedadle se ještě trochu zmenšila, zatvářila se provinile a s vyhrnutým rukávem se pokřižovala. Křižovala se znova a znova, spínala ruce, otáčela se za kostelem, jak jsme ho míjeli, a když už na něj nedohlédla, obrátila se zase dopředu a vyhlížela další. Mezi křižováním a mumlanými modlitbami mi opakovala, že vážně nemá jinou volbu.
Nevím, jak je to možné, ale nedala jsem si dohromady její slova s jejím ohozem. Nebyla přehnaně namalovaná a ten kabát mě taky zmátl. Usoudila jsem, že dostane od zaměstnavatele nedělní příplatky, a jako katolička si to musí vyříkat s Bohem. Zdvořile jsem se zeptala, co dělá, ale nevnímala mě. Znova a znova se křižovala, jako by si zašněrovávala to svoje černé body.
Neprozradila mi ani, kam vlastně jede, řekla jen, že mi to ukáže. Pak si poručila zastavit na truckstopu. Žádný kostel nebyl v dohledu, jen umolousaný stánek s občerstvením a několik tuctů zaparkovaných náklaďáků, u kterých stáli a pokuřovali umolousaní dálkoví řidiči.
Mile mi poděkovala, popřála šťastnou cestu, okamžitě si svlékla kabát a pověsila ho na drátěný plot. Pak vypnula prsa v černém body a krokem, který nikoho nenechal na pochybách, zamířila po betonu k nim. Hned si jí všimli, a z pohledů, jaké jí věnovali, usuzuju, že vážně měla šanci slušně vydělat.
Ještě se otočila a zamávala mi. Byl to pohyb docela odlišný od všech předchozích. Stačilo, aby svlékla kabát, a stala se z ní jiná osoba. Na betonovém parkovišti a obklopená kunčofty, kteří vesměs jistě nebyli katolíci, byla najednou ve svém živlu. Nejspíš docela zapomněla, že je neděle.
Vyprávěla jsem tuhle příhodu Lidii, polské spisovatelce, která je právě společně se mnou v Maďarsku na pobytovém grantu. Lidii se to moc líbilo a řekla, že je to typické: podle polských katolíků (tedy skoro 90% všech Poláků) je práce v neděli větší hřích než práce prostitutky. Řekla mi taky, že v Polsku jsou zakázané potraty (i když si je prý můžou dovolit ty nejbohatší, pokud doktorům dobře zaplatí), že leckterý lékař odmítá předepisovat antikoncepci a leckterý lékárník odmítá ji prodávat, že na kondomy se v Polsku nahlíží se stejnou nelibostí jako ve Vatikánu (a navíc jsou polští muži, i ti ochotní volnou lásku provozovat kdykoli a s kýmkoli, příliš "hrdí", než by je používali).
Říkala, že na katolický "kořen" v sobě pohlíží jako na velké zlo. Uznává samozřejmě, že dva tisíce let křesťanské morálky poskytly národu docela dobrou službu. Ale organizované náboženství a přísnou katolickou výchovu, jaká je dodnes běžná v Polsku, považuje za škodlivou. V ní samotné prý od dětství zůstal strach. Strach z přísného, dokonce zlého Boha, který raději trestá, než odpouští. Jakmile se svého Boha bojíte, máte strach z úplně všeho. Polsko, říká Lidia, před dvaceti lety vyměnilo jednu totalitu za druhou. Snad proto, že se jiných možností bálo. Nejhorší je ten strach...
Před očima mi znova vyvstalo to bezstarostné, osvobozené gesto, kterým mi dálniční prostitutka poděkovala za svezení. Ta žena měla dva životy. Jeden stísněný, naplněný obavami z budoucnosti a strachem, že se dopouští hříchů. A druhý rozevlátý, uvolněný, snad dokonce i příjemný. Jakkoli se to zdá podivné, ten první život se odehrává ve stínu kostelů, ve společnosti přísných lidí, kteří, tak jako jejich Bůh, hříšníkům neodpouštějí. A ten druhý v náručích dálkových šoférů z daleké ciziny – nemytých, špatně oholených, unavených po cestě a jistě ne vždy něžných, ale vděčných za její přítomnost, ochotných něco zaplatit – a s docela, ale docela jiným pojetím hříchu.
