Londýn funguje jako odvykací centrum

Budu jí říkat Monika. Vyrostla v jednom z moravských městeček tak velkých, že si jeho obyvatelé zachovali zbytky anonymity, a zároveň tak malých, že nebylo možné přejít přes náměstí a nepotkat cestou většinu svých známých, i těch, které jste potkat nechtěli.

V městečku po celé večery nebylo co dělat a Monice ještě nebylo třináct, když začala nudu řešit perníkem. Vařil ho starší brácha jednoho spolužáka, a tak byla přímo u zdroje. Monika neprodělala klasickou pubertu: neodmlouvala rodičům, netrucovala, netoulala se po nocích, a i když nenosila nejlepší známky, poslušně chodila do školy. Jakkoli to zní absurdně, měla tu drogu skutečně "pod kontrolou". Nějakým zázrakem se jí podařilo po léta všechno utajit. Anebo to možná nebyl až takový zázrak: městečko bylo příliš malé, než aby se v nejbližším okolí vyskytoval člověk vyškolený ve schopnosti rozpoznat drogovou závislost u dítěte, a zároveň tak velké, že pokud se někomu ze sousedů na chování členů Moničiny party něco nezdálo, nemohl dost dobře zajít za jejich rodiči a upozornit je na to. Je neuvěřitelné, kolik mladých lidí získá těžkou závislost na pervitinu právě v takových malých městečkách.

Bylo jí devatenáct, když se rozhodla odjet do Anglie. Přes agenturu sehnala práci jako au-pair v jižním Londýně (tam jsme se taky seznámily). Pouť za Kanál pro ni byla první výpravou do zahraničí... se vším, co k tomu patřilo. Monika rozhodně není hloupá, a tak ji vůbec nenapadlo, že by si mohla přibalit do kufru zásobu své oblíbené drogy. Nenapadlo ji víc věcí – třeba to, že perník vyvolává parádní absťáky. Až do té doby byl vždycky po ruce.

Prvních čtrnáct dní v Londýně se podobalo zlému snu. Dělalo se jí mdlo, zvracela, hlava ji bolela tak příšerně, jako by se chystala rozpadnout na kusy. Odkapával z ní studený pot. Ale nebyla zvyklá se svěřovat se svými potížemi a rodina, která ji zaměstnávala, nejspíš nebyla moc všímavá. Monika vydržela.

Po pár měsících Monice začalo být DOBŘE. Tak dobře jako nikdy. Pleť se jí vyčistila od protivné vyrážky, kterou už nemohla považovat za pubertální uhry. Mozek fungoval, bolehlavy ustaly – a začala ji náhle zajímat spousta věcí, které jí předtím byly u zadku. Po šesti nebo sedmi letech konečně poznala úplně obyčejný život bez závislosti.

Povedlo se jí to bez cizí pomoci, jen díky Londýnu. Jakkoli to zní nepravděpodobně. V Londýně je jistě možné sehnat na ulici rozmanitější škálu drog než v malém moravském městečku, ale Monika nic nesháněla. Nezapadla tu do žádné party, nikdo jí nenosil fet až pod nos a nikdo jí nevyčítal, že trhá partu, když si nedala. Pro Moniku Londýn fungoval jako odvykací centrum.

Po roce odjela na návštěvu do moravského městečka – a za dva nebo tři dny do toho spadla zas. Vždyť stačilo přejít po náměstí a potkala většinu svých starých známých, i těch, co potkat nechtěla. Nedokázala je všechny poslat někam a nedokázala jim říct ne. Absťák v Anglii byl tentokrát o něco méně krutý, ale Monika se zapřisáhla, že rodného městečka už nepáchne. Aspoň dokud si nebude jistá, že se stará parta rozpadla. Od té doby platí rodičům výroční zájezd do Londýna. A když se ji pokoušejí přemluvit, aby se za jednou podívala domů, vysvětluje, že si nemůže vzít dovolenou.

Znám Moniku už skoro pět let, příležitostně se vídáme. Je to příjemná holka kolem pětadvaceti, nijak zvlášť krásná, ale rozhodně ne ošklivá, prostě po všech stránkách normální. Nikoho by nenapadlo, co má za sebou.

Včera mi Monika poslala esemesku. Zrovna se jí narodil chlapeček. Uvedla míry, váhy, přesné časové údaje. O jménu se prý dohadují s manželem. Monika se před rokem vdala.

Je tohle happy-end? Možná. Ale dost o tom pochybuju. Znám totiž okolnosti Moničiny svatby a nevím nevím, jestli udělala dobře.

Proč, o tom napíšu zítra dopoledne.