Legenda tu sedí a jí omeletu (Vzpomínka na pana Škvoreckého)

Tomu setkání se mi vůbec nechtělo věřit. Sám pan Škvorecký mi zavolal z Toronta do New Yorku – s tím, že plánuje cestu do "mé" metropole, že by se se mnou rád setkal, a kdy by se mi to hodilo.

Hodilo se mi to kdykoli, samozřejmě. Dělala jsem v té době v Jižním Bronxu socpracku a to mi zabíralo spoustu času, ale byla jsem ochotná si kdykoli vzít dovolenou, hodit se marod nebo se nechat vyhodit ze zaměstnání, jen abych se s ním mohla vidět. Josef Škvorecký byl pro mě jedna z asi tak pěti nedostupných legend, a kdyby byl zazvonil telefon a ozvalo se: "Dobrý den, tady Karel, Karel IV., nezašla byste na pivo?", sotva by mě to překvapilo víc. Josefa Škvoreckého ode mě nedělila propast staletí, jen nějakých 500 mil mezi New Yorkem a Torontem. Předtím ho ale ode mě dělila železná opona – tak přesvědčivě, že i teď, v roce 1987, když jsem už nějakou dobu žila na Západě, jsem v něm ještě pořád viděla legendu, mámivý obláček, nikoli bytost z masa a kostí.

Nedlouho předtím jsem mu drze poslala rukopis svého prvního románu Péra a perutě. Legendární statut pana spisovatele mi v tom kupodivu nezabránil, dokonce mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když odpověděl. Dopis od Śkvoreckého mě nevyvedl z míry, jeho zvučný, mladistvý a ohromně příjemný hlas v telefonu způsobil, že se mi podlomily nohy. Co jsem v tu chvíli vykoktala, to už si nepamatuju. Fakt je, že jsme se sešli v restauraci na Union Square a pan Škvorecký si objednal omeletu s houbami. Co jsem jedla já, to nevím, a o čem jsme si povídali, to si už taky moc nepamatuju. Vzpomínám jen, že seděl zahalený do měňavého mlžného obláčku, o kterém kromě mě, jak se zdálo, nikdo nevěděl. Jak je možné, že číšnice bryndá kafe na podšálek PANA ŠKVORECKÉHO úplně stejně jako na podšálky nás smrtelníků? Jak to, že se před vraty do restaurace neutvořila fronta čtenářů, poníženě žadonících o autogram nositele Pulitzerovy ceny? Jak to, že ho snad VŮBEC NIKDO nepoznal?

Já bych pana Škvoreckého poznala okamžitě, i kdyby na sobě zrovna měl potápěčský skafandr. Jeho osobnost kolem sebe šířila voňavou, zlatavou , omamnou auru, jako kvalitní skotská.

Pili jsme koktejly Manhattan – když jsme byli na Manhattanu – a pan Škvorecký si přál vědět o mém životě úplně všechno.

Myslím, že dnes bych té příležitosti využila líp a dozvěděla se o něm mnohem víc věcí. Tenkrát jsem mluvila především o sobě a s požitkem se slunila ve Škvoreckého záři. Byl pořád legenda, ač seděl naproti mně, a legend se přece člověk nevyptává na obyčejné věci...

Až po čase přišel další šok: známý mi prozradil, že pan Škvorecký tenkrát cestu do New Yorku vážil kvůli mně! Prý mu má prvotina připadala tak dobře psaná a vyzrálá – a místy sprostá – že se mu nechtělo věřit, že autorka je mladá holka, čerstvá emigrantka na Západ. Prý měl podezření, že Péra a perutě napsal některý ze zkušených, dříve narozených autorů, dlouhodobých exulantů. Když jsem se pak skutečně objevila, evidentně nenastrčená mizerkou, který si z něho dělal šoufky, byl prý v šoku i on sám.

S panem Škvoreckým i s jeho ženou jsem se pak setkala ještě několikrát, při různých příležitostech. Nahlédla jsem pod sukně nakladatelství 68-Publishers, zažertovala s nimi na neradostné téma – "ještě že Rusáci přišli v osmašedesátém, knížky od 69-Publishers by prodávaly jen pornoshopy", povídali jsme o lecčems. Čím méně byli tihle dva legendami, tím víc jsem si jich vážila. Nakladatelství žilo z grantů, nijak zvlášť vysokých, o které bylo třeba znova a znova žádat, a výdělku z knih, které si na dobírku koupili krajané žijící na Západě. Knihy se taky pašovaly do Československa, ale na tom 68 neutržilo ani halíř. Kdo je pašoval a jak, a kdo a jak pašoval rukopisy zpoza železné opony do Kanady, to nevím. Před sametovkou se o tom nemluvilo ani šeptem, a i po sametovce mi pár lidí říkalo, že není dobré to vyjevovat. Co kdyby v budoucnosti zas nastala doba, kdy bude třeba psané slovo pašovat? Lidé, kteří tohle dělali, si zvykli žít v ilegalitě.

Když jsem se byla podívat v sídle 68-Publishers, přesvědčila jsem se, že paní Salivarová nelhala, když líčila svůj život jako život věčného kuliho, tahajícího balíky papírů jedním směrem a balíky knih zas druhým. Měla tenkrát jedinou asistentku, která na půl úvazku – tuším, že za šest kanadských dolarů na hodinu – přeťukávala texty do sázecího stroje. O obou, Josefovi i Zdeně, se dá říct, že obětovali vlastní kariéru české exilové a dissentní literatuře. Paní Zdena ještě o něco víc.

Pan Škvorecký mi tenkrát "zcenzuroval" z Per a perutí pasáž, které říkal "lesbická epizoda". Odstranila jsem ji nerada, ale bez protestů, tiše si mumlajíc cosi o úzkoprsosti. Až pár let nato jsem se dozvěděla, že nešlo o úzkoprsost manželů Škvoreckých. V něčem byli možná lehounce staromódní, ale to s mou "lesbickou epizodou" nesouviselo. Šlo o to, že 68-Publishers mělo seznam adres zhruba 2000 lidí – Čechů, Slováků (a jistě i Moraváků) roztroušených po světě. Každý rok jim posílalo ediční plán – a snad každý z těch 2000 lidí pár knih objednal, někteří všechny. Češí, moravští a slovenští exulanti roztroušení po světě – předváleční, pováleční a "únoroví" emigranti i "osmašedesátníci" nebo jejich potomci, kteří pořád mluvili česky, bývali šíleně, ale šíleně konzervativní. Jediné "h---o" či jediná "p---l" v jakémkoli textu jim na týden zkazily chuť k jídlu. "Lesbická epizoda", podle odhadu manželů Škvoreckých, by způsobila, že by se seznam adres povážlivě smrskl – nejmíň 1000 z těch 2000 lidí by jim napsalo, že po tom, co si přečetli ve spisku té příšerné Pekárkové, už žádné knihy od nich nekoupí.

Pan Škvorecký se ještě jednou lehounce vyděsil, když jsem mu v dopise zdvořile vysvětlila, že název knihy nezní "Pera a perutě", ale "Péra a perutě", a proč. Nakonec kniha vyšla v listopadu 1989. Úžasná náhoda. Můžu být hrdá, že mou prvotinu vydalo legendární exilové nakladatelství.

Když jsem si teď přečetla, že pan Škvorecký umřel, nebrečela jsem. Od přítele K. jsem se naučila na tyhle věci nahlížet africky. Bylo mu skoro 88, trpěl rakovinou, nejspíš měl bolesti. Navíc: pro člověka tak plného životního elánu jistě ani vlastní smrt není tragédie. Kdybych věřila, že je možné naplánovat si dobu vhodnou pro umírání, řekla bych, že si to Škvorecký vybral skvěle. Z vrozené skromnosti se rozhodl zemřít krátce nato, co odešel na věčnost Václav Havel a národ, unavený truchlením pro jednoho českého velikána, nemá sílu plakat pro druhého. Právě tak si Matka Tereza zvolila smrt asi týden po tragické nehodě princezny Diany, snad proto, aby se mohla vytratit tiše a nenápadně.

Je mi smutno, když pomyslím, že ani Havel, ani Škvorecký už nejsou mezi námi. Ale říkám si – co já vím, třeba si zrovna teď vyprávějí vtipy, popíjejí pivo nebo koktejl Manhattan a vědoucím, pobaveným zrakem sledují skrz díru v oblaku, jak se tu hemžíme. Možná už o tom něco píšou – nebesky modrým inkoustem.