Komunita jménem Caravan Cars

aneb Z deníku londýnské taxikářky 4. Když už se mi dopékala licence na minicab, koupila jsem si auto a naučila se s ním jezdit (víceméně) nalevo, zbývalo jediné: najít společnost, která mi bude dodávat zákazníky.

A tak jsem skončila u Caravan Cars. (Tohle jméno jsem si vymyslela, tak jako jména některých kolegů, dispečerů, zákazníků i ulic. Co kdybych náhodou plácla něco žalovatelného? Jinak budu psát pravdu a nic než pravdu. Slibuju.)

Nevím, jestli jsou Caravani něčím výjimeční - u jiné společnosti jsem nikdy nedělala. Je to prostě taxislužba se sídlem v jižním Londýně, vcelku strategicky umístěná u nároží, hned vedle bezvýznamného nádraží vnitrolondýnské vlakové linky. Na Caravan Cars nejspíš není nic mimořádného, a přece mě zahřeje u srdce, když slyším zákazníky naši firmu chválit či když mi starousedlíci vyprávějí, že naše auta „berou" už skoro třicet let. Jasně, kdybych obešla nároží, narazila bych na sídlo společnosti jménem Camel Cars (nebo tak něco). Ta si taky vybrala strategické místo hned vedle nádraží, u druhého východu. Honosí se pro změnu tím, že je fungl nová, po zuby zmodernizovaná - a nabízí o chlup lepší ceny. (Na ty přišla samozřejmě tak, že vyslala zvědy ke Caravanům, zjistila, kolik si počítáme za cestu na Heathrow či Gatwick, a ubrala pět procent. Takhle se po nás opičí, hulváti!)

Kdybych ušla necelých dvě stě metrů opačným směrem, zabliká na mě oranžovým neonem společnost Oasis Cars a chlapík stojící u dveří mě začne přesvědčovat, že nutně potřebuju taxíka. Ten chlapík mi moc nevadí, stejně před ním všichni jen utíkají, ale oranžový neon, tomu říkám drzost! Bliká si do noci jak rudá lucerna před bordelem a leckterého zákazníka by nám mohl přetáhnout. Zákazníka, který přece zákonitě patří nám, Caravanům. My na něj máme právo! My jsme tu byli dřív než Oasis Cars. Anebo tu oni byli dřív? No, nebudem to řešit...

Práskla jsem to na ně Tommymu, dispečerovi a polo-majiteli, a světe div se, za pár neděl se nad vchodem do Caravan Cars objevila fungl nová neonová trubice, nebo spíš neonový sud. Bliká do noci jako o závod, červeně, bíle a modře. Ne že bychom si chtěli zohyzdit nároží a znečistit ho světlem, ale je holt potřeba jít s dobou. A červenými, modrými a bolestně bílými šípy nemilosrdně bojovat s konkurencí.

Caravan Cars není jen taxikářská firma. Je to komunita. Nenechte se mýlit tím, že se dispečeři i řidiči dost rychle střídají, že pocházíme z různých zemí a kultur či že se občas poperem (za zavřenými dveřmi, abychom si před zbytkem světa nedělali ostudu.) Patříme do téhle čtvrti a pro některé ze zákazníků představujeme kotvu, která je už pár desetiletí (za čím dál vyšší částky za míli) poutá ke skutečnosti.

Tohle jsem nezažila jako žlutá taxikářka v New Yorku - tam jste člověka nabrali, odvezli ho, kam si přál, a nejspíš ho už v životě neviděli. Mohli, ale nemuseli jste věřit příběhům, které vám pasažéři vyprávěli. Když ale máte někoho v autě třikrát, pětkrát, desetkrát za měsíc, je snazší si příběhy ověřovat. Vytváříte si drobná, ale ne bezvýznamná skoro-přátelství.

A občas vás některý životní příběh pořádně chytne za srdce.