„Kdo tě bije?" - „To táta!"

Znáte ten předrevoluční, rasistický a nacionalistický vtip? Pochází z dob, kdy sehnat v Praze hotel nebyla hračka, pokud jste teda nebyli velká zvířata v partaji anebo polobozi ze Západu. Přijde černoch do pražského hotelu a povídá:

„Pekne prosím, nemali byste izbu voľnú?"

Recepční jen mlčky zavrtí hlavou, černoch praví „Dobre. Ďakujem," a odchází.

Recepční se za ním dívá a mumlá si: „No teda, černoch a ještě Slovák, já se z toho pos**u."

Časy se mění. Teď, když se přiživuju jako tlumočnice, potkávám v Londýně spoustu černých Slováků - přesněji řečeno míšenců, jejichž maminky jsou ze Slovenska a tatínkové z Afriky. Znám ale taky holčičku, která má maminku z Akkry a otce z Prešova.

Potkávám samozřejmě i černé Čechy a míšence nakombinované ze všech možných ras a národností, tak doufám, že tenhle můj příspěvek nebude nikdo brát jako útok na Slováky. Příběh, který vám chci vyprávět, se stal asi desetiletému chlapečkovi, který má maminku Slovenku a otce Uganďana. To ale neznamená, že by se nemohl stát jakémukoli jinému dítěti. Naopak: řekla bych, že patří k tomu druhu příběhů, které by se mohly stát a stávají dětem bez rozdílu rasy a národnosti. Doufejme jen, že ne moc často.

Chlapeček, budu mu říkat Josh, chodil do školy s modřinami. Barvu měl natolik světlou, že se na něm nádherně vyjímaly, a učitelům se to nezdálo. Tělocvikářka dostala za úkol si při každé hodině nenápadně prohlédnout obnažené části jeho těla a každou podlitinu a škrábanec zaznamenat do diagramu, kterému se tu říká „tělní mapa". Po pár týdnech bylo jasné, že si zranění nezpůsobil pádem ze stromu nebo zakopnutím o obrubník. Školní poradkyně si pozvala Joshe do kanceláře a zeptala se: „Kdo tě bije?"

Josh uměl dobře anglicky, ale styděl se mluvit, nebylo snadné z něj vydobýt jakoukoli informaci. Tentokrát se ale schoulil v židli a vypravil ze sebe: „To táta!"

Okamžitě se rozběhla kola „systému". Škola zkontaktovala všechny úřady, které se tu zabývají případy zneužívaných dětí, a zorganizovala setkání, kterého se zúčastnili dva učitelé, ředitelka školy, školní poradkyně, sociální pracovnice, dětský psychiatr a ještě několik lidí, jejichž pracovní zařazení mi uniklo. Taky samozřejmě Josh a jeho maminka, křehká blondýnka, o které byste nevěřili, že už má desetileté dítě. Sešli jsme se v jejím bytě ve Východním Londýně. Chtěli by tam samozřejmě mít i Joshova tatínka, ten se ale podle očekávání nedostavil.

Tak jsem se k tomu přichomýtla já. Přestože všichni věděli, že se Joshova maminka anglicky domluví, radši si pozvali tlumočníka, pro všechny případy. Ukázalo se, že to bylo prozíravé. Po dvaceti minutách přestala Joshova matka reagovat na otázky, vypadla jí z paměti i ta nejjednodušší slůvka v angličtině. Díky přítomnosti tlumočníka si pak všichni mohli zapsat do záznamů „matka odmítá odpovídat" namísto „matka neporozuměla otázce, protože nezná jazyk" - a v tom je velký rozdíl.

Setkání trvalo dlouho. Nejdřív si všichni mysleli, že matka Joshova otce kryje a nechce prozradit, kde se ten surovec skrývá. Pak ale vyšlo najevo, že zřejmě opravdu neví, kde bydlí. Joshův tatínek se v bytě prolne jednou za uherský měsíc, podívá se na syna, jí vrazí sto nebo dvě stě liber - a zase zmizí ve víru Londýna. O vztahu se už dlouho nedá mluvit, ona má teprve sedmadvacet a mládí jí uniká mezi prsty. Pro samotnou ženskou není snadný pečovat o dítě.

„Když vás Joshův otec navštíví, zbije Joshe," poznamenala sociální pracovnice. „Dělá to tady v bytě? Kde přesně? Jak často se to stává?"

V tomhle okamžiku přestala maminka rozumět i mojí slovenštině (uznávám, že je dost směšná).

Zkrátím to: Vyšlo najevo, že Joshe nebije tatínek. Bije ho matka. Když ji popadne vztek, tříská do něj vším, co jí přijde pod ruku. Pánvičkou. Tyčí od záclony. Plastikovým koněm, na kterém se vozil, když byl malý.

Tak proč Josh tvrdil, že ho bije táta?

Jenže on to netvrdil. On jen školní poradkyni - podle pravdy - řekl, kdo za to může.  Při každé ráně matka opakuje: „To máš za tátu! To tvůj táta! To všechno tvůj táta!"

Příběhy, na které natrefím jako tlumočnice, mají s příběhy, na které jsem natrefila jako taxikářka v New Yorku, jeden společný rys: jsou bez konce. Člověk nahlédne pod pokličku lidských osudů a vztahů, leckdy se zadívá i hodně hluboko, ale pak se už nikdy nedozví, jak to dopadlo, co z toho vzešlo, protože se jen málokdy znovu setká s těmi stejnými lidmi. A tak netuším ani, jak to dopadlo s Joshem. Vím jen, že sociální pracovnice hned volala do kanceláře a že matce syna odebrali a umístili do pěstounské péče. Jestli se někdy dovím, jak to bylo - nebo bude - dál, hned vám dám vědět.

Tahle příhoda mě přinutila znova se zamyslet nad tím, jak zdání klame. A rozpomenout se na škatulky, které všichni máme v hlavě, i kdybychom stokrát nechtěli. Dlouho předtím, než z Joshe vymáčkla větičku o tatínkovi, byla školní poradkyně přesvědčená, že za tím bude nějaký mužský - buď jeho otec, nebo nový přítel matky. Všichni profesionálové specializovaní na pomoc dětem, bez rozdílu věku, pohlaví a národnostního původu už se chystali na hon na toho chlapa. Jako velké překvapení pak přišlo zjištění, že Joshův tatínek je jistě pěkný vykuk, ale svého syna nebije. Ke cti všem slouží, že zamotanou situaci rozpletli a trvalo jim to pouhých pár hodin. Kupodivu se netvářili vítězně. Když jsme se před domem loučili a každý odcházel svou cestou, byli jsme všichni trochu v rozpacích.