Kdo by (ne)měl emigrovat? (jen takové malé vánoční zamyšlení)

Je to přesně pětadvacet let a tři dny. Jakýsi dobročinný spolek ve Vídni (snad český, snad československý – každopádně dobro činící osoby mluvily podivným jazykem, vzdáleně připomínajícím českoslovenštinu) pozval všechny české a slovenské uprchlíky z lágru Traiskirchen na český (nebo snad československý?) vánoční večírek. Konal se hned v centru, u Stephansplatzu.

Pavla Koutská

Už ani nevím, kdo mě ukecal, abych tam šla taky -- daleko víc mě lákala představa, že se naše cimra na "Babinci" na vánoce vylidní a já budu moct strávit několik hodin ve sladké osamělosti. Na cimře nás bydlelo osm ženských plus neurčitý počet chlapů, kteří tam neměli co dělat, ale stejně tam byli pečení vaření, a já byla po několika měsících uprchlictví dočista zničená z nedostatku čehokoli aspoň trochu podobného soukromí.

Na besídce to bylo ještě o chlup horší, než jsem si myslela. Dali nám sice (na lágrové poměry) k večeři docela slušnou obalovanou rybu s bramborovým salátem, kterou jsme pozřeli za pomoci nerezových příborů u stolů s ubrusy, ale po celou dobu se na nás dívali, jako by sledovali, zda dostatečně projevujeme vděčnost. Před jídlem jsme museli vyslechnout dlouhý a uspávající projev seschlé, ale příšerně zmalované starší dámy, ověšené prsteny a náhrdelníky, která nám českoslovenštinou se sotva srozumitelným vídeňským přízvukem kladla na srdce, že musíme být dobří, bát se Boha a tak dál. Když budeme řádně chodit do kostela, Bůh nám jistě pomůže v té nelehké pouti světem, která nás jako uprchlíky dozajista čeká.

Byla nás tam pozoruhodná směska uprchlíků. Pár mladých, vcelku normálních lidí jako třeba já, kteří teď po sobě pokukovali a drzými pohledy se navzájem ujišťovali, že kdyby to bývali tušili, byli by milionkrát radši zůstali v lágru. Dvě nebo tři tváře zobrazovaly upřímné, ba přitroublé přesvědčení, že je skutečně třeba Bohu sloužit a on nám pomůže. Většina vánočních strávníků ovšem připomínala... ehm... bezdomovce. Přestože měli v lágru střechu nad hlavou, třikrát denně jídlo a dvakrát týdně horkou vodu ve sprchách, vypadali a chovali se jako žebráci. Trochu smrděli tím zapařeným bezdomoveckým pachem, netrpělivě, bolestně přešlapovali, jako by měli puchýře na chodidlech, ústy se usmívali a očima napůl plakali, napůl se vysmívali našim dobrodějcům. Nadšeně přikyvovali na všechno, co dobročinné dámě vypadlo z úst ozdobených tlustou vrstvou rtěnky. A s každým přikývnutím jako by říkali: Jasně, bezvadný, tak už nám dej nažrat. Jo, a ty prsteny a náhrdelníky bychom ti docela rádi ukradli...

Krajanské spolky v jakékoli zemi jsou kapitola sama pro sebe – a tohle bylo mé první setkání s tímto fenoménem. Poprvé v životě jsem musela bojovat s konceptem české národní identity v zahraničí. Pokoušela jsem se ztlumit šok tím, že jsem srovnávala dnešní scénku se scénkou ze Švejka, ve které přijde dáma z dobročinného spolku do vojenského lazaretu. Nepamatovala jsem si ji tak přesně, jak bych si přála, ale utkvělo mi v hlavě, že dáma strašně srandovní češtinou vykládala nesmysly a krmila vojáčky pečeným kuřetem. Tady jsme sice neleželi v postelích, naopak jsme dost nepohodlně stáli, ale jinak mi to srovnání přišlo výstižné. Bylo to tady jak za starého Rakouska. Až na to, že tohle bylo Rakousko dneška...

Nemám v úmyslu se vysmívat dobrodějcům z krajanského spolku ve Vídni. Koneckonců obětovali svůj vlastní Štědrý den ve snaze ho v rámci možností zpříjemnit nám, uprchlickým ubožákům.

Až na to, že já si vůbec nepřipadala jako ubožák, a vědomí, že mě někdo za ubožáka považuje, mě uráželo.

Jestli se dobře pamatuju, vánoční večírek neskončil bohabojně. Alkohol nám samozřejmě neservírovali, ale většina z nás se, hned jak skončil, rozprchla vyhledat celonoční bary, i o vánocích otevřené, kde nám ještě v tuhle pozdní hodinu nalijí. Každý dobročinný skutek, aspoň podle mé zkušenosti, v sobě nese děsnou kocovinu. Ale to odbočuju.

Chci mluvit o tom, že já jsem si – ač jsem skutečně byla uprchlice – vůbec nepřipadala ubohá. Naopak: jakmile jsem úspěšně utekla z Československa, otevřely se přede mnou nádherné obzory. A vůbec to nesouviselo s tím, jestli mě přijmou jako azylantku v Americe, Kanadě nebo Austrálii – a jestli se tam vzmůžu na barák.

Definovala jsem svůj útek jako cestu za svobodou. V tom jsem zaručeně nebyla jediná. Ale už v utečeneckém táboře Traiskirchen jsem se setkala s příliš mnoha lidmi, kteří emigrovali jen a pouze za vágní, ale o to sladší vidinou mamonu. Jak k němu přijdou, to neřešili. Byly to prototypy představy, že jakmile se dostanete "za čáru", budou všechny ulice dlážděné zlatem a vám se sám od sebe v rukou objeví čarodějný krumpáč, co nedělá mozoly. Ještě jiní, ti nejnaivnější, v cizině toužili hledat nový domov.

Pak ještě byl ve Vídni dočista odlišný druh uprchlíků: lidé, co sami emigrovat nechtěli. Lidé, co byli emigrováni. Většinou umělci. Ne všichni byli velcí umělci, ale všichni byli nepohodlní režimu.

Přestože jsem o vánocích 1985 už byla zkušená lágernice, prožila jsem v Traiskáči přes půl roku, až na dobročinném vánočním večírku jsem si uvědomila, že – pokud se života v zahraničí týká – lidé se v zásadě dělí na dva druhy: ty, kteří v cizině žijí rádi, a ty, kteří v cizině žijí neradi. Ti, kteří v cizině žili rádi, se obyčejně přizpůsobili, zvykli si, a i když si rádi na všechno stěžovali, v zásadě jim nechybělo nic. Ti, kteří v cizině žijí neradi, zoufale vzpomínali na ztracený domov. Někteří si rádi stěžovali, jiní jen mlčky trpěli. Nešťastní a zklamaní byli všichni.Znala jsem spoustu lidí, které zklamala cizina – a když se po revoluci vrátili, ještě mnohem bolestněji je zklamala jejich vlast.

Většina uprchlíků tenkrát měla emigrantské sny, ve kterých se vraceli domů – a v poslední chvíli jim něco zahradilo cestu: za komoušů se vraceli do vlasti opravdu jen ti nejzoufalejší z uprchlíků, lidé kteří se ve svobodném světě cítili tak ztracení a osamělí, že neviděli jiné východisko.

Dnes je to samozřejmě docela jinak. Aspoň v Evropě. Člověk může cestovat sem a tam, leckde se zdržet, a když se mu nepovede zakořenit, putovat zase dál. Dnes je to snadné, získáte tím jistý přehled o světě a ztratíte nanejvýš čas.

I tak pořád mezi českými emigranty (kteří se dnes už nemohou nazývat uprchlíci – neměli před čím uprchnout) vidím ty stejně kategorie jako tehdy: ty, kteří utekli za svobodou (ta, co dnes máme doma, jim nestačí), ty, kteří si přijeli jen přivydělat, a ty, kteří v cizině, snad trochu naivně, hledají nový domov. Hledají ho snad méně zoufale než utečenci, které jsem znala v lágru. Můžou se přece kdykoli vrátit zpátky.

Myslím, že je skvělé, že se dnes může kdokoli sebrat a jít žít do ciziny. Možná ne navždy, možná jen na zkušenou.

Ale stejně si myslím, že spousta lidí žijících v zahraničí emigrovat neměla.

Tušíte, kteří? Já si o tom pomalu, neochotně, dělám jakousi představu.