Už je to tak. Moje rasa krade, podvádí, znásilňuje, dokonce zabíjí. Nemyje se, smrdí, má nevalné vzdělání, ale myslí si, že o všem všechno ví a do všeho může kecat. Nezná lásku ani soucit, nejde jí o nic než o peníze. Moje rasa terorizuje celá velká města, vytváří zločinecké gangy, nechutně rychle se rozmnožuje a nelze ji vyhubit -- když odstraníte jednoho, jeho místo okamžitě zaberou dva další. Je pokrytecká až hrůza, na všechno nadává a stěžuje si, škorpí se mezi sebou, ale nejvíc samozřejmě nenávidí příslušníky všech ostatních ras, na nichž je existenčně závislá. A jak už to bývá, vyvyšuje se nad druhé a myslí si, že ona, právě ona je ze všech nejlepší. Že bez ní by se lidi nikam nedostali.
Jak jste už jistě pochopili, mluvím o taxikářích. Když řeknu, že jsou taxikáři hrozní, bude se mnou souhlasit většina lidí i leckterý taxikář. V New Yorku, kde taxikaří kolem 50 tisíc mužů (a pár stovek žen) – a to počítám jen ty legální, co mají licenci na žluté taxíky – je spílání taxikářům oblíbenou kratochvílí všech Newyorčanů, bez rozdílu rasy, věku, pohlaví, náboženského vyznání či sexuální orientace. Všichni taxikáře svorně nenávidí a vyměňují si hororové příběhy (které se jeden druhému podobají jako vejce vejci) o tom, co jim taxikáři provedli. Ale snad každý má vzpomínku na jednoho skvělého taxikáře, který se všem pravidlům vymykal, který je dovezl tam, kam měl, za přiměřenou cenu, který byl milý, dobře informovaný, dokonce jim nezištně pomohl. Z pravidla "taxikáři jsou děsní" existuje řada výjimek.
I já jsem se snažila být takovou výjimkou. Taxikařila jsem vzorně. Jakmile jsem se trochu zorientovala, znala jsem skoro vždycky nejlepší trasu. Když na mě byl jeden zákazník sprostý, nevylila jsem si vztek na druhém. Když neměli na cestu, nezmlátila jsem je. Pokud jsem usoudila, že to někdo skutečně potřebuje, dovezla jsem ho domů, i když se poctivě přiznal, že mi nemůže zaplatit. Mnohou mladici, kterou kdosi vylákal do klubu na Manhattan, pak zmizel a ona zůstala stát ve tři ráno polonahá, ve střevíčkách a ne doslova střízlivá na nároží v dost nebezpečné čtvrti, jsem vezla domů do Brooklynu nebo Queensu a přišla kvůli ní o spoustu času i peněz, ale hřálo mě u srdce vědomí, že jsem ji vytáhla z bryndy. Když v mém taxíku zákazník něco zapomněl, udělala jsem všechno proto, abych mu to co nejdřív vrátila. Když vůz, který jsem zrovna řídila, měl rychlý taxametr (s tím se nedalo mnoho dělat, v každé garáži bylo pár takových aut a občas vám dispečer jedno přidělil), varovala jsem pasažéry, že "taxametr dnes měří nějak divně" a snižovala jim jízdné. Jezdila jsem jako lidská bytost, ne jako taxikář, nepožívala jsem alkohol ani drogy, každý den se sprchovala a dodržovala silniční předpisy. Odvezla jsem "kohokoli kdykoli kamkoli", jak měli taxikáři nařízeno, i když se mi kolegové vysmívali a vsázeli se, kdy mě v některé okrajovější části New Yorku nějaký debil odkrágluje. Chovala jsem se prostě vzorně, podle mnohých až naivně.
Ale byla jsem taxikářka. Na každém mejdanu, na každé ulici, dokonce i mezi nejlepšími přáteli či zákazníky, které jsem právě vezla, se našel někdo, kdo mi vysvětlil, jak příšerní jsou ti taxikáři. Ti zdvořilejší k tomu dodali: "To samozřejmě neplatí na tebe, Ivo." Ti méně zdvořilí donekonečna opakovali, jak jsou ti taxikáři hrozní, a tvářili se, jako že je to moje vina, jako bych s tím snad mohla něco udělat. Když mi chtěl někdo namazat med kolem úst, zavrtěl hlavou a pravil: "Ale ty se vůbec nechováš jako taxikářka!" Jistý herec, kterého jsem vezla domů po vyčerpávajícím večeru v broadwayském muzikálu, se na mě udiveně podíval. "Taxikářka? Proč ses přidala k téhle podivné rase?" Bral pojem "rasa" dost široce. On sám se řadil k "herecké rase".
Jedno z umění, které se i ti nejodpornější taxikáři brzo naučí, je netrápit se nad tím, co si o vás kdo myslí a kam vás zařazuje. Kdyby brali vážně plkání každého pasažéra, dlouho by v té profesi nevydrželi. I já jsem si zvykla na to, že patřím mezi hnusné parazity, a těšila se z toho, že já sama – ač to ví málokdo – hnusný parazit nejsem. Ostatně většina taxikářů, které jsem poznala osobně, byli docela milí lidi. Nejmíň tak osmdesát procent. Jen pár z těch, co jsem znala, se chovali jako grázlové. Byli to ovšem zrovna ti, kteří se zasloužili o pověst téhle profese.
No... Tohle je jen takové malé zamyšlení. Profesi (a "rasu") taxikáře si člověk vybírá. Může se – tak jako já – na pár let stát tím nejodpornějším z odporných a pak toho zase nechat a být obyčejným, běžným člověkem. Stigma za nějaký čas vybledne a můžete dál normálně žít. Ale rasy se obvykle definují jinak než profesí. Pokud se – nikoli vlastní vinou -- narodíte jako člen etnika, které většina ostatních považuje za hrozné, odporné, špinavé, násilnické, nemáte možnost udělat krok stranou. Můžete se ze chovat vzorně, vypěstovat v sobě kvality, které vám většina lidstva může jen závidět. Můžete velmi dobře vědět, že většina lidí z vaší "rasy" jsou taky naprosto v pořádku a špatné jméno jí dává pár grázlů, ale není vám to nic platné. Nikomu to nevysvětlíte. A největší pochvala (a zároveň největší urážka), kterou vás můžou počastovat jiní, zní: "Ty jsi fakt skvělá (chytrá, vzdělaná, šikovná, důvěryhodná, čistotná, pracovitá). Vůbec se nechováš jako -------."
