Jednotná muslimská fronta v Londýně,

která se dožaduje zavedení islámského práva šaría v Británii; staví jednu mešitu za druhou a nastavuje amplióny na minaretech na max, aby minutu před rozbřeskem probudily občany v celé čtvrti, bez rozdílu vyznání; strefuje se kamením či plivanci do každé nedostatečně zahalené ženy; dožaduje se popravy všech gayů; cenzuruje Prasátko z Medvídka Pú; přikazuje vetchým stařenkám, aby odstranily z okna porcelánovou sošku čuníka, která tam stála čtyřicet let, neboť uráží muslimský jemnocit; lapá na ulici zanedbané mladé hochy a indoktrinuje je v duchu nenávisti ke všem bezvěrcům a odpadlíkům, aby pak s nadšením na povel zabíjeli v sebevražedných útocích; zakazuje vyvěšování britské, anglické či skotské vlajky; dováží do země statisíce nových imigrantů a učí je, jak to zařídit, aby se mohli válet na podpoře na útraty státu; přikazuje zavést islám jako povinné náboženství na školách a vůbec provádí podobné nekamarádské věci ---

--- neexistuje.

Nikdo, kdo o tom něco ví, nepochybuje, že v Londýně najdete jednotlivce či skupinky, které se skutečně dopouštějí jedné či několika z činností, které jsem právě vyjmenovala, a možná ještě pár jiných, na které jsem si nevzpomněla. Existuje tu několik mešit a několik "islámských center", které slouží jako mešity, a kolem těch se skutečně shromažďují lidičkové, kteří by se tam shromažďovat neměli. Občas se vyskytne plamenný mluvčí, který dokáže vymýt mozky několika desítkám, možná i stovkám pitomečků – zářným příkladem může být zasloužilý šiřitel nenávisti vůči "kafírům" (nemuslimům) Abu Hamza, potrhlý dědek s hákem místo jedné ruky (utrhl si ji při pokusu o výrobu výbušnin). Ten ovšem za svou činnost šel do vězení, byl odsouzený na sedm let. Viděla jsem ho párkrát v akci (teda jen nafilmovaného, ale v nesestřihaném pořadu) a sama sebe jsem se ptala, jestli by nebylo vhodnější ho zavřít na dobu neurčitou do trochu jiné instituce. Abu Hamza připravil stát o spoustu peněz (žil, pokud vím, na podpoře – nemohl dost dobře pracovat, když mu chyběla jedna ruka, že?) a navíc ještě dodal Londýnu několik desítek drsných hochů s totálně vymytými mozky, skvělý materiál na výrobu sebevražedných teroristů.

Abu Hamza nebyl – a není -- jediný. Podobných existencí se v tomhle okamžiku po Anglii určitě potlouká několik – vyžírají stát, vyrábějí potenciální sebevražedné útočníky a hrají si s policií na schovávanou.

Fanatičtí muslimové v Británii dovedou být pěkně vyčůraní, blázniví, podlí, prolhaní a – samozřejmě – nebezpeční. Když se jim podaří infikovat mladé kluky, kteří si neváží vlastního života, virem nenávisti a univerzálním heslem fanatiků "Kdo není s námi, je proti nám".

Nejdou se i jedinci méně životu nebezpeční, zato početnější, kteří se snaží v řadách příchozích z muslimských zemí i jejich potomků ve druhé či třetí generaci vyvolat pocit, že všechny britské zákony jsou proti nim, že jsou tu diskriminováni, že jako muslimové nejsou plnohodnotnými občany. Takoví se dožadují uzákonění výhod pro muslimy – třeba aby se každý muslim mohl v pátek odpoledne na několik hodin vytratit ze zaměstnání a navštívit mešitu. Zatím, pokud vím, muslimští zaměstnanci na nic podobného nemají právo – místo toho mnozí každý pátek otravují své kolegy, vyznávající všechna ostatní náboženství, a prosí je, ať dělají místo nich. (K. má takového kolegu – Musa každý pátek zmizí do mešity a suše předpokládá, že ostatní udělají jeho práci za něj a ještě ho budou krýt, kdyby se objevil manažer. Jednou, když byli oba na nedělní směně, řekl K. Musovi, že on je křesťan, neděle je pro křesťana stejně posvátný den jako pro muslima pátek – a on teď teda půjde do kostela, zatímco Musa bude pracovat. Musa se nervózně zasmál a řekl: "To nemyslíš vážně, jak bych to tady zvládnul sám?" – vůbec ho nenapadlo, že by snad i někdo jiný mohl kvůli své víře práci zanedbat.) Podobný přístup k životu, ostatním lidem a realitě jako takové nepřispívá k všeobecné oblibě muslimů.

Ale muslimská fronta, ať už jednotná či nejednotná, v Anglii prostě není.

I když se to nám "kafírům" možná jeví trochu jinak, islám je mimořádně nejednotný. Pravděpodobně to nejnejednotnější významné náboženství na světě. Neuznává náboženskou hierarchii, postrádá jakékoli centrální vedení a z principu v něm nemůže existovat všeobecně uznávaný náboženský vůdce (jako u katolíků papež), který se ke svému postavení musel došplhat, stupeň po stupni, po žebříku ustavené hierarchie. Náboženským vůdcem v rámci islámu se může stát kdokoli – prostě kdokoli. (Ženská ne, přirozeně, ženská má poslouchat a nemá se co plést do záležitostí vyšších bytostí.) Ale jinak vážně kdokoli. Většina muslimů dosud klade rovnítko mezi stáří a moudrost, takže se vyplatí počkat, až vám bude kolem čtyřiceti, ale jinak byste se islámským náboženským vůdcem klidně mohli stát i vy. Že potřebujete charisma? Tím bych si nebyla jistá – mně spousta imámů, zbožňovaných svými následovníky, připomíná spíš jen potrhlé starce, případně adepty na bezdomovectví – viz Abu Hamza. Charisma v nich zaručeně nevidím. Skoro se mi zdá, že takovýmhle kazatelům stačí jen plamenně hovořit. Na obsahu nijak zvlášť nezáleží, hlavní je používat znova a znova klíčová slova jako "nenávist", "diskriminace", "zabíjet", "bezvěrci", "pravověrní". Je to takový rap bez rytmu. Pravda, většina rapových songů je o něčem, jen slova není dobře slyšet.

Věřila bych, že spousta nejplamennějších následovníků "kazatelů nenávisti", jako je Abu Hamza, poslouchá denně rap.

Mí afghánští kolegové v Caravan cars byli hluboce věřící a tolerantní muslimové. Báli se vepřového masa, o Ramadánu se bez jediného vzdechu postili, i když padali hladem a žízní, a ani za nic by se nedotkli ženy, která není jejich manželkou, přestože manželky měli v Afghánistánu a často je neviděli dva nebo tři roky. Ale kdybyste se vedle nich zakousli do salámu a hlasitě si pochvalovali, jak je to prase skvělé, nehnuli brvou a nic neřekli. Vozili do nočních klubů spoře oblečená děvčata – a museli u toho dost trpět, ale v životě by si nedovolili pronést jediné slůvko o tom, jak se má řádná žena oblékat. Mě měli v oblibě, ač jsem se jistě nechovala způsobem vhodným pro ženu... Byli to – až na jednu výjimku – vyrovnaní, životem ofackovaní dospělí chlapi, kteří si dobře uvědomovali, že žijí v cizině a že v cizině je všechno jinak než doma.

Když jsem se se svými afghánskými kolegy podělila o nový poznatek – totiž že se prý naprostá většina mladých černošských kriminálníků v Brixtonu hlásí k islámu – zůstali na mě čučet s otevřenou pusou a znova a znova se mě ptali, jestli si přece jen nedělám legraci. Ne. Pověděla mi to Pákistánka Humaira, sociální pracovnice, kterou jsem potkala při tlumočení. Její manžel s těmihle kluky pracuje. Brixton, převážně černošská jiholondýnská čtvrť, donedávna proslulá svou "drsností", je domovem spousty křesťanských rodin z Karibiku i z Afriky. Je plná kostelů "radikálnějších" vyznání – baptistických, pentekostálních, církve Ježíšových vyvolených. Ovšem ani fakt, že při některých bohoslužbách mají věřící v rukou živé hady, neodradí mladé kluky z křesťanských rodin od představy, že islám je ta jediná pravá víra. Možná to je ještě vzpomínka na dobu, kdy se mnozí američtí černoši přikláněli k islámu, protože hlásal rovnost všech ras – a protože je křesťanská víra zklamala. Ale možná není. Nevěřím tomu, že mladí zločinci v Brixtonu, hoši, kteří se už jednou či několikrát nechali chytit při prodeji drog, vloupání nebo násilných trestných činech, vůbec něco tuší o historické souvislosti mezi islámem a osvobozeneckým hnutím amerických černochů. Tvrdí, že jsou muslimové, protože vnímají islám jako "násilnické" a "nebezpečné" náboženství – a všechno, co zavání násilím a nebezpečím, je pro ně děsně cool.

Humaiřin manžel – Pákistánec narozený v Londýně a oddanější muslim než jeho rodiče – dělá, co může, aby kluky z toho omylu vyvedl. Být dobrým muslimem – k tomu potřebujete především sebekázeň, pokoru, úctu k zavedeným tradicím – všechno to, co brixtonským "muslimům" chybí. Brixtonští hoši pijí jako duhy, kouří trávu, šukají, na autority všeho druhu zvysoka kašlou a myslí si, že mají nárok na to, aby jim patřil svět.

"Oni si přivlastňují naše náboženství!" volala Humaira téměř zoufale, když mi o tomhle vyprávěla. "Naše víra nedovoluje, abychom někomu řekli, že není muslim, když on nám tvrdí, že muslim je. Tihle kluci jsou muslimové – ale špatní, tak špatní!"

Když mí afghánští kolegové konečně uvěřili, že je nevodím za nos a v Londýně se skutečně najdou hoši tohoto druhu, kteří se hlásí k islámu, byli z toho celý den špatní. "Víš, Ivo," řekl mi Ašraf, "Londýn je pro islám nebezpečný."

Myslím, že měl pravdu. A v jednom z dalších blogů se pokusím vysvětlit, proč.