Jakejpak fakír? Podvodník je to!

Taky vás zaujala včerejší zpráva v médiích, že z centra Prahy byly odstraněny dvě levitující osoby?

Strážníci, kteří se tohoto úkolu podujali, objevili – a vítězně oznámili světu – že levitující osoby ve skutečnosti nelevitují: sedí asi metr nad zemí na umně zhotovené konstrukci, šikovně zakryté cípem roucha.

„Podvodníci jsou to!“ rozhořčovali se strážníci. Cituji – podle idnesu – jednoho z nich: „Když nemá ten člověk kytaru nebo jiný nástroj nebo třeba nedělá alespoň velké bubliny, ale jen sedí a předstírá, že levituje, tak to podle mě žádné umění není. Spíš žebrání o peníze.“

Pravda, mladíci prý na chodník hluboko pod sebou umístili kelímky, do nichž jim kolemjdoucí, oslnění jejich výkonem (a oslněni, aspoň na chvilku, museli být snad všichni) mohli a nemuseli vhazovat bakšiš. Takže oficiálně mohli být odstraněni pro žebrotu. Žebrat se v centru Prahy nesmí.

Já jsem ale hluboce přesvědčená, že byli odstraněni za „podfuk“. Strážníky, osoby všeobecně neproslulé břitkou inteligencí, kouzlo napřed naštvalo svou nevysvětlitelností. A pak je ranil fakt, že bylo „předstírané“, nepravé. Pominulo, jakmile se u hochů zastavili a řekli něco jako „Tak deme, deme, pánové. Tohle není umění! Kdybyste aspoň měli kytaru...“ atd.

Takže byli strážníci jediným činem – nezákonnou levitací – uraženi hned dvakrát.

Jestli tomu správně rozumím, zákon to sice nestanoví jasně, ale „umění“ v centru Prahy provozovat smíte – a snad vám strážník odpustí dokonce, když si vedle sebe postavíte zmíněný kelímek na bakšiš. Žebrat se nesmí – technicky vzato byste měli dostat pokutu, ale ty prý jsou tak těžko vymahatelné, že se s tím nikdo neobtěžuje. Prostě vás vyhodí a vy se přesunete o pár ulic dál.

To vcelku dává rozum – chodci si vesměs přejí být pobaveni hudební či akrobatickou produkcí, ale nikoli obtěžování zběsile páchnoucím podnapilým bezďákem, který jim opakovaně zastupuje cestu, bere je za rukáv a dožaduje se „pár korun na chleba, pani“.

Nijak zvlášť mi nevadí, že odporné a agresivní žebráky někdo z centra odstraňuje (a nezabývám se přemítáním, jestli zrovna oni nejsou těmi, kdo pár korun od chodců nejvíc potřebuje). Vadí mi, že se strážníci, osoby všeobecně neproslulé vytříbeným vkusem, přesným vyjadřováním či diplomem z kunsthistorie, stali nejuznávanějšími uměleckými kritiky v centru našeho hlavního města. Většina lidí s humanitním vzděláním si v dnešní post-postmodernistické době už dávno nedovolí soudit, co je a není umění – vedou se o tom sáhodlouhé spory. Dva strážníci na obchůzce v tom mají jasno hned: Když má kytaru nebo aspoň dělá bubliny, za umění se to dá považovat. Když jen tak sedí a předstírá, že levituje, není to žádné umění.

Jak říkám: myslím, že je nejvíc urazilo, že to „jen tak dělali“.

Určitě znáte původ „indického“ slova fakír. Je podle všeho ve skutečnosti anglické a původně znělo „faker“, tedy „předstírající“. Angličané v koloniální Indii si evidentně nemysleli, že může vyhublý hnědý muž, nahý až na pruh látky kolem pasu, vyhodit za hlasitého řevu provaz do vzduchu a vyšplhat se po něm. Pochopili, že to předstírá – a podle toho mu začali říkat. I tak jim jeho představení ulevilo od nudy.

Nemůžu si pomoct, musím si představovat zmíněné dva strážníky, jak celí propocení procházejí po Dillí. S otevřenými ústy shlédnou fakírské představení, ale když nadejde čas hodit muži do misky pár rupií, moudře potřesou hlavou: „Von po tom provaze nešplhal, ty vole! Von to jen dělal! To není umění! Kdyby měl aspoň kytaru...“ atd.