Jak moje rodina „střílela negra"

O Vánocích telefon zvonil mnohokrát denně. K. ho pokaždé zvedl, chvíli poslouchal a pak spustil směsí lámané angličtiny a jazyka oza, které už docela rozumím: „Tobě taky, mami (brácho, ségro, synovče, bratranče). Ale to je pořád samý 'Iva, Iva, Iva'. Iva se má výborně. Proč se nezeptáš, jak se mám já, tvůj syn (brácha, strejda, bratranec)? Jo, jo, taky se mám výborně." Povzdechl. "Ano, ano, já to Ivě vyřídím."

Pak zavěsil a teatrálně padl na postel jak podťatý bambus. "Já se z  tý svý rodiny zblázním," řekl česky. "Všichni... všichni mí brácha, všichni mí ségra, všichni mí bratranec a bratranec-holka, všichni se ptají na tebe. Já pro oni nejsem, neexistuju. Jen pozdravujou Iva, Iva, Iva."

Považuju za svou povinnost K.-ovu češtinu vylepšovat, zejména tady v Anglii, kde nemá s kým se česky bavit. A tak jsem pokaždé pozdvihla obočí a s učitelskou dikcí předříkávala: "Všichní mi bratři, všechny mé sestry, všichni mí bratranci a všechny mé sestřenice..."

"Já tě zabiju," chechtal se K. Pak zazvonil telefon a K. se začal rozčilovat směsicí jazyka oza a lámané angličtiny. "To je pořád samý 'Iva, Iva, Iva'. Proč se nezeptáš..."

Je to tak. K.-ova rodina mě miluje. Milují mě ti, se kterými jsem se před lety setkala v Nigérii. Milují mě ti, co mě znají jen po telefonu. Milují mě i ti, co mě neznají, jen od ostatních slyšeli, že jsem prostě skvělá. Dohromady je to nějakých sto padesát lidí. Než jsem K. poznala, netušila jsem, jak je to příjemné, mít kolem sebe (to je fuk, že na jiném kontinentu) takovou sílu lidí, kteří na mě myslí, kteří mě pozdravují, kteří nosí mou fotku v peněžence, kteří se za mě modlí. A jsou dokonce připraveni bránit mě před K., kdybychom se náhodou pohádali. (To jsem zažila asi před půl rokem.)

Já naneštěstí svému příteli K. nemůžu nabídnout nic ani vzdáleně podobného takovému rodinnému zázemí. Jediným mým příbuzným, s kterým si K. dobře popovídal, byl můj nahluchlý strýc z Hradce. Šestiletá dcera mého bratrance se schovala za skříň, jakmile ho viděla, a z bezpečné vzdálenosti ho oblažovala říkankou "Černoušek Bubu má černou hubu" k velkému pobavení celé rodiny. U mých kamarádů a kamarádek a jejich ratolestí slavil K. větší úspěchy. Většina příbuzných mi naopak více či méně otevřeně řekla, ať k nim s tím svým "novým" radši nechodím... a ostatně ani o mou společnost nemají velký zájem, teď, když se nade mnou vznáší černý mrak s názvem "africký přítel". Obvykle tvrdili, že "jim osobně nějaký černoch ani moc nevadí, ale co by tomu řekli sousedi"...

Musím říct, že většina lidí, kteří v životě černocha neviděli a mají z něj trochu strach, pět minut po setkání s K. roztaje a začne přísahat, že jestli se v Africe najdou tak skvělí lidi jako on, okamžitě se tam odstěhují a budou tam už nadosmrti žít.

A tak jsem se pokusila nalákat na setkání i strejdu z Neratovic.

Strejda z Neratovic nebyl můj pravý strýc, byl to matčin bratranec, a přes zjevné názorové rozdíly patřil k mým nejoblíbenějším příbuzným. S ničím se nes**l. Měl svá přesvědčení, která se nebál nahlas vykřikovat, měl manželku kyrysnici a několik dětí. Taky měl legitimaci Komunistické strany, do které vstoupil v šestnácti letech ještě v květnu roku 1945. Legitimace mu zůstala, prostě si ji nějak ulil, když ho v devětašedesátém ze strany vyloučili a tím strejdovi vzali smysl života. Z doby svého dětství si ho pamatuju jako zlomeného člověka. Strejda se ovšem časem zmátořil a tak jako první polovinu života zasvětil budování komunismu, zasvětil druhou polovinu jeho boření. Pravda, jen a pouze hubou. Mnoho toho nezbořil, ale i tak trpěl pocitem, že po něm na světě zůstalo pramálo. Byl technik, a tak když všechno zbilancoval, sečetl a vydělil, zbylo mu nula nula nic.

Samozřejmě, po sametové revoluci se stárnoucí strýc jednoznačně přiřadil k pošukům, kteří pobíhají po ulicích, postávají na nárožích, hladově kouří smradlavé cigarety na autobusových zastávkách a v jednom kuse melou: "Stojí to všechno za h***o. To sme to dopracovali, co? No koukněte se na ten bordel! Bordel na ulicích, bordel ve vládě, bordel v zákonech. Každou chvíli vás ňákej cígoš může zamordovat - a kdo vám pomůže? Nikdo. Policajti se na vás vys*rou. Říkám vám, je to v p****li."

Ale když ještě za totáče, zdravý a silný, chodil - jen mírně podnapilý - po neratovických ulicích a hulákal, že jsou všichni komouši k**vy a svině a  zasloužili by postřílet a rozsekat na siláž, byl můj strýc národním hrdinou. Okolí mu naslouchalo s radostným rozechvěním a v duchu mu tleskalo. Přirozeně, jen hodně, hodně tiše a nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml...

Doba vzala mému strejdovi heroický statut, ale zato ho obdařila bouchačkou. Sedmnáct nebo osmnáct let nosil za pasem legálně drženou pětačtyřicítku, kterou denně pečlivě čistil a nabíjel ostrými. Když někdo projevil zájem se na zbraň podívat, strýc z ní napřed se vší vážností vyňal náboje, pak mu ji půjčil k obdivování, a když ji zase dostal nazpátek, náboje do ní vložil, zkontroloval mechanismus, jestli správně funguje, a upevnil si ji za opasek. Obvodní lékař mu každý rok dal razítko, že je stále tělesně i duševně způsobilý k držení zbraně - ještě dlouhá léta potom, co mu něžně oznámil, že potvrzení o způsobilosti k řízení vozidla mu dát nemůže, vždyť se strýc celý klepe a sotva vidí: mohl by někoho zabít.

Strejda se držel bouchačky jako nemluvně prsu a čas od času se nechával slyšet, že ji má na "všechny negry a cígoše, který se mu postavěj do cesty a nas*rou ho". O komouších už nemluvil, jeho nenávist se přesunula na "cizáky".

Naivně jsem si myslela, že by „léčba přítelem K." mohla dopomoci k tomu, aby strejda prohlédl, ale tentokrát jsem se spletla. Strýc na mě zanevřel v okamžiku, kdy se mezi příbuznými rozneslo, že chodím s Afričanem. I svým dětem nařídil se mnou přerušit styky - pod trestem vyjádřeným nějakými květnatými slovy, o tom nepochybuju. Jen mi vzkázal, ať s tím svým negrem nelezu do Neratovic, protože jestli nás uvidí, zastřelí nás. Měl na to přesný plán - zastřelí nejdřív negra, aby nežvanil, potom si se mnou popovídá, vysvětlí mi, jaká jsem k**va, pak zastřelí mě a nakonec sebe, je mu to fuk, už je mu skoro osmdesát.

K., nenapravitelný optimista, sice tvrdil, že to strejda tak nemyslel a že je jistě skvělý člověk, ale ani jemu se do Neratovic nechtělo...

A teď se ke mně doneslo, že neratovický strýc umřel. Ne náhle a nečekaně, ale překvapivě rychle - byl už celý seschlý a nazelenalý, než šel konečně k doktorovi, a měsíc poté, co mu našli rakovinu jater, už nebyl mezi živými. Jeho umírání trvalo kratší dobu, než trvalo mým příbuzným mi to oznámit.

K., když to slyšel, svěsil hlavu a řekl, že je mu to moc líto a že se bude modlit, aby se strejda dostal do nebe, kam zaručeně patří. Nevím, jestli by to strýc nepovažoval za urážku - byl celý život ateista. Ale K. hned volal do Nigérie a zajistil, aby se za jeho přijetí na nebesa modlila celá rodina. Nějakých sto padesát lidí.

Strejdova zbraň prý skončila v trezoru, kde čeká, až si ji vyzvedne někdo povolaný. Podle toho, co jsem zaslechla, se o ni vážně zajímá strýcův dvacetiletý vnuk se sklony ke skinheadismu.

(Chci upozornit diskutující, že slovo na n, které v článku používám, mám výjimečně povolené od administrátorů, protože bez něj bych nemohla vykreslit povahu svého strýce. Totéž platí o slovu na c. Nemůžu doporučit jedno nebo druhé používat v diskusi.)