„Cikáni to jistěj“

V kavárně Na kopečku jsme seděly tři. Naivka, Realistka a Žena, Která Si Vždycky Umí Poradit. Budu jí říkat Vyznalka.

„To jsem blázen, holky!“ zaječela Vyznalka a vysypala obsah kabelky na stolek, mezi dva šálky od cappuccina a zasychající kolečko po hruškovém džusu. „Že jsem zas ztratila tramvajenku!“ Dlouhými štíhlými prsty se přehrabovala v hromadě, oddělovala rtěnky, řasenky, oční stíny a lahvičky s lakem na nehty od průkazů a kreditních karet, osvobozovala je od balastu a vrhala zpátky do hlubin kabelky. Po dvou minutách na stolku zůstalo jen pár zmuchlaných kapesníčků s různobarevnými obtisky rtěnky. Tramvajenka mezi nimi nebyla.

„Ach jo!“ povzdechla Vyznalka. „Zas budu muset na policii.“

„To jako myslíš, že po ní vyhlásej pátrání?“ odfrkla Realistka.

„Ne. Nahlásit to přece,“ řekla Vyznalka.

„Počkej! Snad nemusíš hlásit na policii, že jsi ztratila tramvajenku,“ zděsila se Naivka. Bydlela v zahraničí a už před časem usoudila, že uvěřit, že úřady v této zemi můžou po občanech požadovat kdykoli cokoli, je méně naivní, než tomu neuvěřit.

Vyznalka obrátila oči k Nebi (na němž podle Realistky sídlil dobrý Bůh, podle Naivky žádný Bůh a podle Vyznalky zřejmě Bůh, kterého si kdykoli může omotat kolem prstu).

„Ne,“ pronesla s despektem. „Pudu nahlásit, že mi ji ukradli, přece. Vytáhli mi ji z kabelky na Synkáči. Zahlídla jsem jen černou ruku a pak už byli pryč. Takže dostanu potvrzení a na Dopravních podnikách mi dají novou. Cikáni to jistěj, né?“

A pak se Vyznalka pochlubila, jak to má promakané a jak to funguje. Když jednou vytrousila občanku, okradla ji v oficiální verzi tři podezřelá „temná“ individua, která ji v temném průjezdu přimáčkla ke zdi, mluvila česky s „romským“ přízvukem a vyrvala jí kabelku. Trochu se tenkrát klepala, když to šla „hlásit“, ale to naštěstí skvěle posloužilo: policista usoudil, že je ještě celá roztřesená z toho hrůzného zážitku, vyptal se jí jen na pár věcí, podal jí kopii protokolu a ještě se zeptal, jestli se teď nebojí jít sama domů. Nakonec ji odvezl služebním autem.

„Bylo by skvělý, kdyby je chytili,“ podotkla Realistka. „A tebe pozvali svědčit. To by bylo dobrý, holky, ne? Skutečný zločince nechytí... tak tyhle třeba ano.“

Vyznalka na to něco řekla a upřímně se zasmála. Pak něco řekla Realistka. Naivka vyškrabovala lžičkou ze šálku poslední zbytečky cappuccina. Už neslyšela. Cítila se dnes mimořádně naivní, cítila se jako pětileté dítě. Já tohle přece všechno vím, říkala si. Já vím, že se na světě dějou horší věci než to, čím se teď chlubí Vyznalka. Tisíckrát, milionkrát horší. Jen bych to nečekala... tu samozřejmost, s jakou mi Vyznalka řekne tohle. Tu samozřejmost, s jakou se tomu Realistka zasměje. Ten klid, s jakým to policajti zbaští, všechno sepíšou a neudělají nic.

Naivka se, tak jako už mockrát, zatoužila odstěhovat na vzdálený ostrov, kde si najde kamarádky, jakých si bude moct vážit. Nebyla ovšem tak naivní, aby věřila, že takový ostrov existuje.