"Cikán mi řek, že sem bílá svině. Nenávidím cikány!"

Někdy v roce 1987, asi rok na to, co Elie Wiesel, rumunský Žid, který přežil vyhlazovací tábory a proslavil se jako spisovatel a humanista, dostal Nobelovu cenu míru, jsem v New Yorku zašla na jeho přednášku. Moc mě nezaujal, zdálo se mi, že omílá pořád ty samé obehrané pravdy o holokaustu, světovém Židovstvu, Palestině a tak dál. Nejspíš to bylo proto, že tyhle věci (povinně) omílal už zhruba rok a samotného ho to nebavilo.

Pak se ho ale kdosi zeptal, co soudí o kolektivní vině.

A Wiesel ožil. Zarazil se, naklonil hlavu ke straně a chvíli přemýšlel. "Ne," řekl nakonec, "nevěřím na kolektivní vinu."

A celý sál, vesměs Američané se sklony k humanismu, kteří se v životě s mnoha protivenstvími nesetkali, se roztleskal. Muž, který na vlastní židovskou kůži poznal Osvětim i Buchenwald, jim potvrdil, že všechny Němce (a ani všechny Židy, všechny černochy, všechny křesťany) nelze házet do jednoho pytle.

Ve stejné době mě kamarád pozval na oficiální večeři pořádanou izraelským velvyslanectvím. Seděla jsem vedle chlapíka tak o patnáct let staršího než já, a ten, jakmile uslyšel můj přízvuk, celý ztuhl a vyrazil ze sebe: "Vy jste... Němka?"

"Ne," řekla jsem překvapeně. "Jsem z Československa." Můj přízvuk není a nikdy nebyl německý.

"Uf, to jsem se lekl," odvětil a div si nesetřel pot z čela. "Já se totiž s Němci nebavím."

"Proč?" ptala jsem se se vzdornou naivitou.

Pohlédl ke stropu, jako by tam hledal božskou pomoc. "No přece kvůli holokaustu. Nacismu. Druhé světové válce."

"Jo? Ale s tím já bych nemohla mít nic společného, ani kdybych byla Němka. Narodila jsem se dvacet let po válce."

"To je jedno. Němci jsou Němci, ať se narodili kdykoli. Ale vy jste naštěstí z Československa!"

A začal mě balit, protože jsem byla o patnáct let mladší a seděla jsem vedle něj.

Byl to kulturní atašé.

Jak je vidět, Židy rozhodně nelze házet do jednoho pytle – ani pokud se týče jejich postoje ke kolektivní vině Němců. Kulturní atašé, narozený nejméně pět let po válce, který o holocaustu mohl vědět jen z doslechu, zaujal mnohem nekompromisnější přístup než Wiesel, který díky svému židovství živořil v lágrech jako "Untermensch".

Když jsem se před časem zmínila na blogu o nějakém "multikulti" tématu, napsal mi jeden diskutující pozoruhodný vzkaz. "Je vidět milá pani," zahovořil ke mně s moudrou rozšafností, která z textu přímo čišela, "že vás ještě žádny, arab neznásilnil žádný cigán neokrad, a ani ne nazval bílou sviňí. To by jste, mluvila jináč. To by vás, naivita přešla." A tak dál.

Chlapík si ke svému profilu diskutéra přidal fotku. Tvářil se na ní vážně a zodpovědně, jako člověk připravený hájit se zbraní v ruce svůj majetek a rodinu. (Tedy teoreticky – lidé, kteří si něco podobného vyzkoušeli v praxi, se obyčejně takhle netváří.) A na hlavě měl šátek, malý šáteček podobný kapesníku, jakým si někteří pánové zakrývají pleš – a jaký lidé s podobným výrazem v očích jako on mají chuť strhnout z hlavy každé ženě, o níž si myslí, že je muslimka. Nemám tušení, kam všude se v životě podíval a co všechno prožil, o to se se mnou v příspěvku nepodělil. Kdybych chtěla být zlá, řeknu, že největší dobrodružství jeho života pravděpodobně představoval průjem, který si uhnal při cestě na kole z Písku do Strakonic, vydatně zalévané půllitry, ale neřeknu to. Budu se držet vědeckého přístupu a uznám, že o jeho životě nic nevím.

I když bych věřila, že mu romští rošťáci do "bílých sviní" občas nadávají. Cosi v jeho pohledu si o to přímo prosí.

Pokud jde o mě, skutečně mě žádný Arab neznásilnil. Kdysi jsem si, v rámci cesty letadlem z Bangkoku do New Yorku s přestupem v Jordánsku, krátila mnohahodinové čekání na spoj tak, že jsem odjela z letiště stopem do Amanu. Cestou tam bylo všechno OK, při cestě zpátky mě zápaďácky oblečený chlapík s vynikající angličtinou zavezl pár kilometrů od silnice do pouště a dožadoval se sexu. Řekla jsem, že ani náhodou, a ať mě laskavě odveze zpátky. Poslechl.

Žádný cikán mě neokradl. Neokradl mě nikdy nikdo. Vždycky jsem si dávala pozor na věci, zapínala jsem zipy na taškách, nenosila jsem peněženky v zadní kapse u kalhot, v davu si všímala kolemstojících a jejich činnosti. Když se někdo na mé konto toužil obohatit, musel mě oloupit. Ve třech z pěti případů se jim to povedlo, ve dvou jsem se ubránila. To myslím není tak špatné skóre na člověka, který nemá rád bouchačky, a ať byl kdekoli na světě, nejvíc ho přitahovala místa, před kterými ho všichni varovali.

"Bílou sviní" mě Romové taky nenazvali, pokud se pamatuju. Proč by to dělali? Nikdy jsem se nechovala nadřazeně a nenadávala jim, ani v myšlenkách, do "černých sviní". Romové se ke mně vždycky chovali slušně a pohostinně. Samozřejmě kromě pár velmi neslušných jedinců, kteří se slušně chovat nedovedou. Takoví jedinci se najdou v rámci každé rasy, obvykle jsou to blázni a bývá nejlepší je ignorovat. Všimněte si, že spousta Romů dokáže úspěšně ignorovat nejen rasistické poznámky, jakých je plný internet, ale dokonce i nácky, kteří jim můžou fyzicky ublížit. V tomhle jsou (až na výjimky, pochopitelně) mnohem moudřejší a filosofičtější než "bílí" Češi či Slováci. Kdyby se Romové řídili principem kolektivní viny jako kulturní atašé izraelské ambasády nebo diskutér v šátečku, musel by jeden každý z nich z hloubi duše nenávidět všechny spoluobčany světlejší pleti. Ale oni takovou nenávistí netrpí.

Už před dvaceti lety jsem usoudila, že rasové (i jiné) předsudky přežívají dík lidské lenosti. Někdo mi řekne nebo se někde dočtu, že "cikáni kradou", "černoši střílejí bělochy" nebo "chlapi myslí jen na to jedno" – a když jsem příliš líná hledat další zdroje informací, případně si na vlastní kůži ověřit, jestli tohle "pravidlo" platí, strávím zbytek života v přesvědčení, že tomu tak doopravdy je. A co víc: budu tohle moudro šířit dál a vyrábět další a další lenochy s předsudky.

K lenosti se samozřejmě přidružuje spousta jiných věcí: potřeba některých jedinců cítit se nadřazení, sklon hledat sobě podobné a vymezovat se, jako skupina, vůči skupinám jiným... a samozřejmě i přirozená nedůvěra ke všemu neznámému, bez které ještě v pleistocénu sotva kdo mohl přežít. Ještě před deseti či patnácti tisíci lety se zřejmě vyplatilo zobecňovat veškeré zážitky ze setkání s ostatními prehistorickými lidmi, jinak jste riskovali, že skončíte jako večeře. Dnes ale, když lidožroutů ubylo, svět je rasově promíchaný a – ať se nám to líbí, nebo ne – promíchává se čím dál víc, se podobně zobecňující jedinec nanejvýš ztrapní. Předvede, že dosud nepřekonal dávné před-civilizační pudy. Je až s podivem, kolik jedinců, kteří by, podle životní strategie soudě, skvěle zapadli mezi lovce mamutů, se umí připojit k internetu.

Co dodat? Snad jedině to, že zaručeně nezačnu nenávidět všechny Romy, i kdyby mě náhodou některý okradl nebo na mě křičel, že jsem "bílá svině". Okradení si člověk tak snadno nevšimne (o to kapsářům přece jde), ale kdyby mi snad někdo nadával, nejspíš se půjdu zeptat, proč to dělá. (Samozřejmě za předpokladu, že nadávajících není šest a nejsou vyzbrojeni bouchačkami či noži – jistý pud sebezáchovy ještě mám.) Není vyloučené, že si všechno vyříkáme a rozejdeme se... ne snad jako kamarádi, ale taky ne jako nepřátelé na život a na smrt. Když jsem koncem 80. let dělala v Jižním Bronxu sociální pracovnici, mladí černoši ve čtvrtích, kam bílá noha téměř nevstoupila, mívali tendenci mi z dálky spílat – časem jsem zjistila, že to patří k folklóru. Zvykla jsem si k takovým hošíkům přistoupit (přesný opak toho, co čekali – mysleli si, že se rozklepu a zdrhnu) a říct něco jako: "Proč mi nadáváš? Já ti taky nenadávám." Téměř bez výjimky začali mručet něco na omluvu a nabízet, že mi budou dělat ochranku, protože "v týhle čtvrti seš, holka, lovná zvěř". A pak jsme obvykle hodili řeč na nějaké nepříliš intelektuální téma: proč tak dlouho nejede autobus (protože vláda na černošský čtvrti sere), proč sem vůbec chodím, když jsem bílá (protože tady pracuju – a vůbec, milej zlatej, tenhle blok domů ti nepatří, i když si to možná myslíš). Pracovala jsem v té oblasti rok a nikdy se mi nic nestalo. Ovšem – měla jsem štěstí. Ale myslím, že pomohl i můj přístup k věci. Kdybych se třásla strachy, vypadala bych jako snadná kořist – a někteří by toho využili, skoro určitě.

Nakonec si dovolím jedno (mírné) zobecnění: Zdá se mi, že nejodmítavěji se k cizím rasám staví lidé, kteří o nich (skoro) nic nevědí. A to není tak těžké zařídit, i když třeba bydlíme na kraji romské čtvrti nebo strávíme nějaký čas v "barevně rozmanité" zemi. Stačí si lidí kolem sebe nevšímat, jen monitorovat, jestli se na nás náhodou křivě nepodívají anebo nevypadají "podezřele". Tím své předsudky úspěšně posílíme a můžeme pak říkat: "Jo, /dosaďte rasu, etnickou či náboženskou skupinu atd./ ty já dobře znám. Jsou takoví a takoví a dělají tohle a tohle a tohle."

Naštěstí existuje spousta lidí, kteří dovedou přistupovat ke každému člověku jako k jednotlivci a ve vztahu k němu se nenechat ovlivnit ničím, co o jeho rase či národnosti četli nebo slyšeli, dokonce ani osobními zkušenostmi, které měli s příslušníky jeho rasy či národnosti. Mají to v mnohém těžší – takový přístup je namáhavější a časově náročnější --, ale oni se tím nenechají odradit. Žijí v přesvědčení, že to v současné civilizaci patří k dobrým mravům. Doufejme, že jich bude čím dál víc.