Černý humor, černý pasažér a černý kašel

"... a také je nový film natočený podle románu Kurta Vonneguta plný černého humoru..." říkal právě pořadatel. Byli jsme v New Yorku, byl rok 1996 a zrovna mělo začít první "testovací" promítání filmu Mother Night. V tom okamžiku se v publiku vztyčila jedna paní a dala se do řevu. "Tak a už je to tu zas! Tohle rasistické vyjadřování! Černý humor mě uráží tak jako všechny černochy v Americe! Na celém světě! Pro vaši bělošskou –" div si neuplivla – "kulturu je všechno černé špatné! Jak to tu máme snášet?"

Pořadatel, tak jako většina z nás, evidentně zadoufal, že to paní snášet nebude a opustí sál. Ale ona ne. Zase se posadila a po celou dobu, co běžel film, hlasitě brblala a stěžovala si na jazykový i jiný rasismus v Americe.

Jeden běloch poznamenal, že ten "černý humor" ve filmu vůbec není špatný, jemu naopak přijde skvělý. Jiný běloch řekl, že jeho zas uráží úsloví "bílé lži", ale nestěžuje si. Dáma brblala dál a kazila nám kulturní zážitek.

Svého času nebylo v New Yorku možné jít na přednášku, promítání nebo vernisáž výstavy, aniž by člověk potkal aspoň jednoho nespokojence, který se hlasitě zasazoval za politickou korektnost slovesného, výtvarného či divadelního umění. Vzhledem k tomu, že většina děl politicky korektní už dávno byla, chytali se tihle lidé berliček v podobě vžitých frází – černý humor, černá magie, černá noc, temné síly – a otloukali je o hlavu každému, kdo je v roztržitosti vyslovil.

V osmdesátých a devadesátých letech v Americe to vypadalo, že většina černochů považuje za nepřátelské všechno, co je bílé. (Výjimku -- pro některé -- představovaly jen různé druhy bílého prášku.) Dělala jsem jeden čas v Bronxu sociální pracovnici – starala jsem se hlavně o lidi na státní podpoře, z nichž většina to neměla v hlavě tak docela v pořádku. Jeden z mých svěřenců, schizofrenik Vincent, ten nejčernější černoch, jakého si dovedete představit, mě první tři neděle od sebe odstrkoval, protože prý jsem bílá, ale jakmile si na mě zvykl, začal mě hladit modročernou rukou po předloktí a vychvalovat mě: "Tebe mám moc rád! Moc rád! Seš černá zrovna jako já!"

Vincent byl blázen, jistě, ale mně se zdálo, že způsob jeho uvažování cosi vypovídá o stavu celé společnosti.

Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem poznala, že v Africe je to docela jinak! Afričani, vyrostlí vesměs v "celočerném" prostředí, nahlížejí na barvy z úplně jiného úhlu. Nemívají mindráky z toho, že jsou černí, a zároveň to vesměs nepovažují za žádné zvláštní privilegium. Prostě je to jejich barva, oni jsou černí, jiní bílí, další třeba hnědí. Co na tom?

Ostatně i většina Jamajčanů nebo Haiťanů, se kterými jsem se setkala, nemá s barvou žádný problém. Přitom to vesměs byli potomci otroků tak jako američtí černoši, takže v tomhle to zřejmě není. V Americe se prostě vytvořilo cosi setsakra podobného davové psychóze a mělo to co dělat s barvou. (Musím ovšem říct, že když jsem naposled navštívila New York, zdálo se mi, že se tenhle přístup k věci vytrácí.)

Každopádně: když se zamyslíte nad tím, jak a proč bílá (nebo světlá) barva v našich představách vyjadřuje dobro, zatímco černá (nebo temná) barva zlo, pochopíte, že černoši to vážně mají těžší. Je to přece jasné a s nějakým rasismem to nemá nic společného: černá – a nebezpečná – je noc, bílý – a méně nebezpečný – den. Běloši jsou bílí – barva dne, černoši černí – barva noci. Smrt si většina dávných lidí podle všeho představovala jako nekonečný spánek, jako černou noc. Od toho pochází zřejmě i úsloví "černá magie", která má co dělat se zabíjením, případně křísením zemřelých anebo – jako na Haiti – vytvářením živoucích, chodících a pracujících mrtvol.

Výraz černá magie, za který vám vynadá kterýkoli americký černoch, Afričané používají běžně.

Ostatně v Senegalu se o osobách, jejichž jednání se vám nelíbí, můžete vyjádřit "Je černý jako jeho srdce". I pro Senegalce může být černá barva vyjádřením zla.

Když ještě můj přítel K. bydlel v Praze, kontroloval ho jednou v tramvaji revizor. "Jé, tady vidím černýho pasažéra!" pronesl dobrácky směrem ke K., jakmile nastoupil. K. vytáhl doklady ohradil se: "Ne, ne, já nejsem! Já mám tramvajenku!" Revizor si ji prohlédl, načež bodře pravil: "A stejně seš černý pasažér!" K. z toho nemá trauma. Směje se tomu dodneška.

Pražský revizor evidentně nebyl politickou korektností zasažen. Všimla jsem si ovšem, že i v Česku se už začíná tenhle "barevně korektní" přístup projevovat. Třeba v názvech nemocí. Černé neštovice si své jméno, pokud vím, zachovaly, jenže tam to dává smysl: než na ně umřete, obvykle doopravdy zčernáte. Zato černý kašel ne. Starší dceru mé kamarádky proti němu začátkem devadesátých let ještě očkovali, mladší dceru koncem tisíciletí už očkovali proti dávivému kašli...

No, doufám, že Černošicům, Černé v Pošumaví ani Černému lesu přejmenování nehrozí. Z něčeho podobného mám hrůzu. Vím, že kdyby se o tom doslechl K., nejspíš by umřel smíchy.