„To jsem blázen," řekla první sestra. „Před chviličkou tady ještě byl." -- „Třeba si šel ven zakouřit," napadlo druhou.
Doktor nahlédl do záznamů a řekl: „Tohle je potřetí, co se neukázal. Příště už ho neobjednáme."
„Ukázal," řekla sestra. „Přišel o dvě hodiny dřív a celou dobu tu seděl. Nejspíš si šel jen zakouřit."
Doktor se podíval na hodinky. Vyšetření pacienta Mirdy, pro kterého jsem přijela tlumočit, mělo začít už před čtvrt hodinou.
„Je bez domova," řekla druhá sestra. „Čas pro něj plyne jinak než pro nás ostatní..."
Všichni tři vzhlédli ke mně, jako by se ptali, jestli s tím, coby expert přes kulturu, z které pan Mirda pochází, souhlasím.
„Třeba tam ještě je - před nemocnicí," řekla první sestra. „Třeba ho ještě najdeme."
My čtyři - dvě sestry, lékař a já jsme nastoupili do výtahu, sjeli o šest pater níž a proběhli chodbami k východu. Po Mirdovi ani stopy. První sestra se vrhla k recepčnímu pultu, za kterým seděl chlapík z Bangladéše, a vysvětlila, koho hledáme. „Jó, takovýho sem tu viděl," řekl chlapík. „Pajdal o berli a strašně smrděl. A flusal. Je to von?"
První sestra se plaše rozhlédla, asi se bála, aby se nedostala do maléru svým tichým souhlasem s takovým popisem pacienta. Pak beze slova kývla. „Všiml jste si, kterým směrem šel?"
Chlapík pokynul pravicí a naše výprava vyběhla ven. Za bezdomovcem Mirdou.
Dohnali jsme ho po pár stech metrech. Pohyboval se pomalu - při chůzi mu překážela berle. Nesl si ji v podpaží, aby už nemusel pajdat. Volnou pravici natahoval ke kolemjdoucím a cosi jim vykládal.
„Mr. Mirda," zavolala první sestra, „come with us, please."
„Pane Mirdo," tlumočila jsem snaživě, „pojďte s námi, prosím."
Mirda se zastavil a přejel nás pohledem zezhora dolů a zase zpátky. „Spečen?" zeptal se nevrle.
„Co říká?" chtěl vědět doktor.
„Spečen?" opakoval Mirda naléhavěji.
„Říká spare change," dešifrovala jsem to po dvou vteřinách. „Prosí nás o drobné."
Odvedli jsme Mirdu do nemocnice. Byl tak překvapený, že zapomněl pajdat. Berli si pořád nesl v podpaží a šel rychle, jen na okamžik se zastavil, aby si zapálil cigaretu a zastrčil ji do vousů. Zatímco jsem mu tlumočila, že tohle je jeho poslední šance na cétéčko hlavy a neměl by ji promeškat, lačně z ní potahoval, občas si uplivl a neříkal nic. Vypadal... vypadal jako úplně normální český bezďák, možná o něco špinavější. Nebyl tak docela mimo, ale taky nebyl tak docela tu. Vypadal, jako že má docela jiné věci na starosti než nějaké blbé cétéčko, ale když to po něm chceme, tak s námi půjde. Je mu to fuk.
Když sestra Mirdu požádala, ať se převlékne do přichystané noční košile, rozhořčil se. „Chtěj mi rentgenovat hlavu, ne? Tak nač se mám svlíkat?" Pak se přece nechal přesvědčit a za plentou se svlékal. Na podlahu dopadaly vrstvy oděvu, prosáklé letitým potem, špínou, močí a roztálým velkoměstským sněhem. Buch buch buch.
Dvě sestry, doktor a já jsme stáli v malé místnůstce a cudně odvráceni vyčkávali. Dělali jsme, že se místností line vůně fialek a nám se nedělá špatně od žaludku. Konečně vyšel pacient zpoza plenty v šarmantní noční košilce. Z bosých nohou mu opadávalo černé bláto nebo co, doplněné šedozelenými šlemy. Jako na povel jsme zadrželi dech. První sestra zamířila rozprašovač a odhodlaně po Mirdovi vystříkla obláček čehosi. Pálilo to v nose, ale to byla příjemná změna.
„Dezinfekce," zamumlala na vysvětlenou. „Aby tu něco nechytil..."
Protáhli Mirdu tunelem, řekli mu, že je nejspíš všechno v pořádku, ale ať si za týden dojde pro výsledky. Poděkovali mu za návštěvu a řekli, že už může odejít.
Mirda ze mě ještě vydyndal dvě libry na pivo, vyzvedl si berli z čekárny a vydal se ven do zasněžených ulic. Bydlí prý v jakémsi výklenku na náplavce Temže, nechtěl mi říct, kde přesně, snad abych se mu tam nenastěhovala. Není to žádný Hilton, kór teď v zimě ne, ale nestěžuje si - je to lepší než útulek, tam nesmí pít, kouřit ani fetovat. Dělají se mu omrzliny, má žaludeční vředy a vůbec mu zdraví dost hapruje. Ale to není takový problém: v tomhle špitále se o něj postarají a ze všech chorob ho vyléčí.
