Alláh a Jasmína

aneb Z deníku londýnské taxikářky 5. Povím vám příběh o Jasmíně, jedné z mých prvních zákaznic.

I když mě celou cestu z nemocnice k sobě domů musela navigovat (byla jsem v práci, tuším, druhý den a nestačila jsem se divit, jak je ten Londýn spletitý), nenechala se tím odradit a od té doby se pokaždé, když volala taxíka, ptala, jestli jsem k mání.Ne že by jí vadili mužští řidiči, ale přece jen byla radši, když ji vozila ženská. Měla z mužů pořád trochu strach.

Jasmína chodila oblékaná v šalwar-kameezu (to jsou pohodlné široké kalhoty s tunikou sahající ke kolenům), líbily se jí jasné až křiklavé barvy a porost krátkých vlasů na hlavě si nezakrývala. Myslela jsem, že vozím Indku, dokud mi neřekla, že její rodiče pocházeli z Pákistánu a ona je – přirozeně – muslimka. Máma jí umřela, když byla ještě malá, a jakmile trochu dospěla, nevlastní matka ji provdala za svého příbuzného, aby se dostala do Anglie. Neodvážila se odporovat... a krom toho prý jí připadalo přirozené, že pro ni rodiče najdou ženicha. Viděla ho před svatbou jen jednou a trochu ji odradilo, že mu z uší lezly dlouhé chlupy, ale nikdo není dokonalý, že?

Otěhotněla krátce po svatbě, jak se na muslimskou ženu sluší. Jenže když už chodila s bubnem, něčím si manžela rozzlobila a ten ji zmlátil do bezvědomí. Když se probrala v nemocnici, opuchlá tak, že neviděla, modlila se ne za sebe, ale za svoje dítě. A nějakým zázrakem (teda co to žvaním – zázrakem Alláha Všemohoucího, Vševidoucího a Milostivého) plod přežil.

Když se s dítětem vrátila domů, byl manžel ještě pořád ve vězení – nejspíš zapomněl, že tady v Anglii bere policie domácí násilí vážně. Jasmína se s ním okamžitě rozvedla a postarala se, aby ho deportovali. Za to ji macecha proklela a otec na ni plivl, řekl jí, že není jeho dcera. V mešitě, kam chodila, s ní nikdo nepromluvil a mulláh se prý otevřeně vyjádřil, že není dobrá muslimka a špatně slouží Alláhovi.Jasmína to viděla jinak. Neodvrátila se od víry, Alláha ctila a milovala. Možná si ho vážila víc než mulláhové, už proto, že nikdy nepřipustila, že by mohl být malicherný, krutý a žárlivý. Proč by mu mělo vadit, že chodí s odhalenou hlavou? Proč by mu mělo vadit, že v mešitě nebyla už devatenáct let? Alláh přece ví, že je Jasmína dobrá žena, i když pětkrát denně nemlátí hlavou do země.

Jejímu synovi Karimovi ještě nebylo pět let, když Jasmíně našli rakovinu děložního čípku. Nejspíš to byl opožděný dárek od manžela, tenhle typ rakoviny je ve většině případů způsoben virem papilomy, a virus papilomy se ve většině případů přenáší pohlavním stykem. Od nikoho jiného to chytit nemohla – před svatbou byla samozřejmě panna, a po rozvodu zůstala sama, netoužila po mužské společnosti. Teď se modlila k Alláhovi a prosila ho, ať ji uzdraví: musí tu ještě nějakou chvíli zůstat kvůli synovi, kdyby teď umřela, kdo ví, co by s ním bylo. Alláh ji vyslyšel, nebo snad zabrala chemoterapie.

Získala kvalifikaci jako sociální pracovnice, pomáhala lidem, kteří neměli zdaleka tolik problémů, co ona, a po celých devět let děkovala Alláhovi, že jí dovolil zůstat na zemi.Pak se rakovina vrátila. Jasmína prosila Alláha, ať ještě jednou udělá zázrak. Alláh ji vyslyšel.

Karim se jí smál: je to blbost, uzdravili ji doktoři. Rozhodl se, že bude studovat medicínu, matku miloval k zbláznění a zoufale si přál umět jí pomoct. Taky ji informoval, že je ateista, a změnil si jméno na Cary. Jestli chce matka věřit na bláboly, co negramotný pastevec zapsal na ovčí kůži, je to její problém, on tomu nevěří. Jasmína řekla, že je to v pořádku, ona sama ale věří v Boha jediného a zbožňuje proroka Mohameda, pokoj s ním.

Alláh jí věnoval další čtyři roky. Pak se rakovina vrátila znovu. Doktoři do ní cpali hormony, Jasmína otekla k nepoznání. Cesta do nemocnice pro ni představovala utrpení. Cary teď jezdil všude s ní a nenápadně ji držel za ruku. Bylo vidět, že je mu do breku, ale Jasmína se statečně usmívala a tvrdila, že si nestěžuje, poznala v životě štěstí.

Pak si ji v nemocnici nechali a ona věděla, že to je konec. Syn byl dospělý, už ji nepotřebuje, a ona přece nemohla čekat čtvrtý zázrak. Několik řidičů z Caravan Cars jí šlo na pohřeb. Já na pohřby nechodím.A tak jsem vám aspoň vyprávěla příběh o Jasmíně.
Pokoj s ní.