A měl jsem infarkt, a měl, a měl! (o vítězství tupé tvrdohlavosti)

Můj klient se na zdravotní středisko došoural o holi, těžce dosedl na židli v čekárně a s hlubokým povzdechem se mi svěřil: "Jo, jo, je to v tý Anglii těžký."

Pavla Koucká

Nebylo mu ještě ani třicet, ale už si vypracoval na čele tesknou, vševědoucí vrásku, která křičela na každého, kdo mu pohlédl na tváře: "Vidíte, co mi udělali? A tomu říkají demokracie?" Podobně vyčítavě zvrásněné čelo jsem viděla mockrát na obstarožních šimpanzích či gorilách, zkrátka tvorech, kteří sice vypadají moudře a přemýšlivě, ale obvykle svou životní moudrost nedovedou převést do slov nám lidem srozumitelných.

Pan -------- to dovedl. Vyjádřil se jasně: "Já měl infarkt a ti hajzlové mi nechtějí přiznat invalidní důchod!" Mluvil ovšem pouze slovensky, potřeboval tlumočníka, který by to převedl do slov srozumitelných i Angličanům.

Čtenářům, které to zajímá, rovnou prozradím, že pan -------- byl Rom. Rom jako řemen, z dědiny odkudsi východně od Košic. Většina mých klientů tady jsou Romové, tlumočila jsem už pro pár desítek lidí – a -------- byl teprv druhý člověk romské národnosti, za kterého jsem se při tlumočení styděla. Pan Dobroslav blahé paměti, který přijel do Anglie podojit systém (a evidentně se mu to dařilo) byl plavovlasý Slovan. O těch normálních, tvrdě pracujících, zodpovědných Romech, kteří v Británii našli domov, kde se cítí lépe než v Čechách nebo na Slovensku a jsou za to patřičně vděční, snad jednou taky napíšu, není to nezajímavé. Teď ale napíšu o panu --------.

Zhruba před rokem volal pan -------- tísňovou linku 999, cítil tlak na srdci a těžce dýchal, vypadalo to na infarkt. Nějak se mu to podařilo po telefonu vysvětlit, i když anglicky umí jen pár slov. Během tří minut přijela záchranka a odvezla ho na kliniku specializovanou na náhlé srdeční příhody. Těch je teď v Anglii řada: před třemi lety proběhla rozsáhlá kampaň, kterou bych asi nejvýstižněji mohla popsat slovy "kampaň za záchranu životů nesmělých nemocných" . Na plakátech po celé zemi se psalo, že pokud cítíte bolest na hrudi, je třeba okamžitě volat sanitku. Příliš mnoho lidí – především žen -- se prý stydělo obtěžovat zdravotníky, když si nemohli být jistí, že jim skutečně něco je, a pak zbytečně umřeli na infarkt, ze kterého by se při včasném zásahu zcela určitě vzpamatovali. Zdravotnický personál, už předtím vycvičený, že je podobné příznaky třeba brát vážně, byl instruován, že je třeba je brát ještě vážněji. "Vy že máte infarkt? Co je to za nesmysl? Myslíte, že nemáme nic lepšího na práci, než jezdit zrovna za váma, když vám nic není?" a podobné projevy ze strany saniťáků či doktorů v Anglii prostě nepřicházejí v úvahu.

Pana -------- odvezli do špitálu a tam o něj začali pečovat, jako by skutečně dostal infarkt. Důkladně ho vyšetřili, nacpali do něj spoustu medikamentů a nechali si ho přes noc v nemocnici. To je standardní procedura: ne všechny srdeční příhody zachytí elektrokardiogram, a musí se tím pádem čekat na výsledky krevních testů – hladiny sodíku a draslíku, troponinu, případně dalších látek v krvi.

Druhý den panu -------- řekli, že infarkt podle všeho neměl, srdce má zdravé, a pokud se ještě pořád necítí dobře, ať zajde za svým obvodním lékařem.

Pan -------- za obvodním lékařem skutečně zašel – tedy dobelhal se o holi, kterou si zakoupil hned, co ho propustili -- a oznámil mu ústy státem placeného tlumočníka, že měl infarkt, tak ať mu co nejdřív vyřídí invalidní důchod.

Od té doby uplynul zhruba rok a panu -------- zatím nikdo nevymluvil, že byl obětí infarktu. Pětkrát se o to pokusil jeho doktor na středisku, pak dva další doktoři na středisku, po něm další doktoři a doktorky na jiném středisku a po nich lékařské kapacity v nemocnicích specializovaných na choroby srdce. Nechává se slyšet: "Co ti vlastně vědí, já přece poznám, že mám infarkt a pracovat nemůžu! To mám být bez peněz? To mám být houmles?"

Pan -------- s rodinou (má s manželkou pět dětí) skutečně získal statut bezdomovce: prostě přestali platit nájem a po osmi měsících je městská rada přestěhovala do "bytu pro bezdomovce". Pan -------- si stěžuje, jak s nimi vy----li, ale jeho žena i děti jsou tam šťastné: byt pro bezdomovce, na který mají jako sedmičlenná rodina nárok, má kuchyň, obývák a tři ložnice, je zhruba dvakrát tak velký jako byt, ve kterém bydleli předtím, a navíc v lepší čtvrti. Dostávají taky dávky na děti, prý příliš nízké. Vypadá to ovšem, že pan -------- zvítězí a konečně dostane ten invalidní důchod (vyplacený se zpětnou platností za celý uplynulý rok). Najal si právníka a soudí stát za to, že mu invalidní důchod dosud nepřiklepl. Jeho argument je prostý: "Co vy můžete vědět? Já jsem infarkt měl a hotovo." Po téhle linii vede jeho zástupce soudní při. Vypadá to, že zvítězí. Fakt je, že se zřejmě v celé Anglii nenajde jediná lékařská kapacita ochotná jednoznačně prohlásit, že pan -------- infarkt neměl. Říkají, že je to "velmi nepravděpodobné" nebo "na základě provedených vyšetření mohu prohlásit, že je srdce pana -------- pravděpodobně zcela zdravé" nebo něco podobného. Ovšem každý si kryje záda, protože co kdyby přece jen... Pan -------- se jen ublíženě a moudře mračí a tou svislou vráskou na čele vyjadřuje svůj nesouhlas se světem, který je k němu tak krutý.

Sakra! Jauuuu! Než jsem tenhle článek stihla dopsat, začalo mě děsně píchat na hrudi! Jé, to to bolí! Bolest se šíří od srdce do levé ruky, bodá, píchá, ruku mi ochromuje. Šmarjá!!! Nemůžu dýchat! Je to jasný, mám infarkt. Jdu volat záchranku. O svých dalších dobrodružstvích poreferuju po čase z luxusního hotelu pro bezdomovce.