9. Cože? Oni nás tu nechtějí? Jak to? (O zlých a blbých Rakušácích)

(Tohle je další blog ze série o emigraci započaté na podzim.) – Strávila jsem v lágru Traiskirchen dobře dva měsíce, než mi to začalo vrtat hlavou:

Je možné, že Rakušáci proti nám něco mají? Že se jim nezdáme? Že nás tu nechtějí? Byla to neuvěřitelná zpráva.

Už dřív jsem slyšela hlášky na tohle téma, ty mě ale nepřesvědčily. Nepřesvědčil mě ani jistý Mirda, který si udělal výhodnou kariéru z krádeží v obchodech. To byl prý taky jediný důvod, proč ještě nešel do Německa, kde měl kámoše. Ten mu sliboval hory doly, když se přesune do vísky v Bavorsku a bude mu dělat manažera. Jenže v  Německu měli podle zaručených zpráv strašlivé zařízení: jakousi bránu, co spustí poplach, když chcete ven vynést něco, co jste nezaplatili. Ano, tak trochu jako na letišti. Tuhle ďábelskou vymoženost v Německu mají v každém lepším obchodě – hotový mor na byznysmeny Mirdova typu. Rakousko je naštěstí zaostalá země – ještě dlouho jim potrvá, než si tu nainstalují něco podobného. Mirda byl ve svém oboru fakt profík: dokonale zvládal řemeslo jako takové, ale měl i úžasnou obchodní strategii, jasné povědomí o možnostech geografické expanze, přesnou znalost vlastních limitů a propracované plány do budoucna. V Traiskáči se cítil jako ryba ve vodě a mezi profesionálními zloději v lágru patřil ke špičce. Brzy se naučil nazpaměť obchody nejen v Traiskirchenu, ale i v Badenu a v „Šopingu“ – obchodním centru kus cesty bádenskou tramvají ve směru k Vídni. Nejlepší byl na oblečení. Stačilo ho informovat, který hadřík vám padl do oka, ve kterém obchodě, na kterém ramínku či ve kterém fochu – a jakou velikost potřebujete. Mirda vám ho opatřil do 24 hodin a prodal vám ho za dohodnutou cenu, obvykle třetinu až polovinu té původní. Byla to lákavá nabídka – Mirdovy služby byly rozhodně spolehlivější než čekat na výprodej a mnohé dívky a ženy díky němu chodily oblečené jak ze škatulky.

(Já jsem si od Mirdy nekoupila nic. Ale ne proto, že bych vůči jeho počínání zaujala nějaký vyhraněný morální postoj. Prostě jsem na to neměla.)

Mirda, když zrovna nekradl, rád mudroval na téma, jak jsou ti Rakušáci (teda kaštani) blbí, jak je Rakousko sto let za vopicema a jak kaštani dělají všechno pro to, aby slušným lidem jako my, hrdinům uprchlým zpoza drátů, ztrpčovali život.

„Nechtěji nás tu, hajzlové!“ rozčiloval se téměř denně. „Nejradši by nás všechny, jak tu sedíme, poslali šupem domů. Kaštani sprostý! Myslí si asi, že jsou něco víc.“ A doplnil to pár dalšími výrazy.

Hlášku, že nás tu nikdo nemá rád a všechny by potěšilo, kdybychom se vypařili či jinak zmizeli, jsem slyšela poprvé z Mirdových úst a abych pravdu řekla, moudrá jsem z ní nebyla. Mně nikdy žádný Rakušák nevysvětloval – slovně, posunky či pěstí –, že bych podle jeho názoru měla táhnout, odkud jsem přišla. Naopak: byli ke mně milí, pátrali v myslích po anglických slůvkách, aby se se mnou domluvili, či – jako v případě otcovského bachaře v lochu blahé paměti – mě vzdělávali v tajích místní kuchyně. Vesnice Traiskirchen, s těmi svými rozkvetlými zahrádkami u domečků ve zmrzlinových barvách, působila obzvlášť přátelsky. Místní, co přece museli poznat, že k nim nepatřím, se na mě obyčejně usmívali a zdravili „Krýs Kot!“.

Teprve v laciném obchodním centru ve 20. Bezirku ve Vídni, kam chodila spousta přistěhovalců, jsem lehce narazila. Koupila jsem si totiž v jednom obchodě voňavé mýdlo značky Fa (Fa mit Kopaiva), které nádherně vonělo, prostě vrchol luxusu, a stálo skoro 20 šilinků. Pak jsem si v jiném obchůdku kupovala ještě nějakou jinou drobnost, prodavačka u pokladny mi poručila, ať otevřu tašku, našla v ní mýdlo a tvářila se, jako že jsem ho ukradla.

Šíleně mě to urazilo. „Koupila jsem ho v jiném obchodě!“ ohradila jsem se – jakousi směsí angličtiny s pár německými slůvky. „Co si to o mně myslíte? Já a krást?“

Pokladní pokrčila rameny, že teda dobře, ale to mi nestačilo. Zjevně si pořád myslela, že jsem to mýdlo čmajzla, jen se s tím nechtěla dál zabývat. Prohlásila jsem, že neodejdu, dokud nezavolá manažera. Nechtělo se jí a musela jsem čekat snad půl hodiny, ale nakonec manažer přišel. Nechal si všechno vysvětlit (mluvil angličtinou snad ještě školometštější, než byla ta má) a řekl, že je to v pořádku.

„Není!“ volala jsem. „Já jsem si tohle mýdlo koupila ve vedlejším krámku, jak si můžete dovolit mě obvinit…“

Manažer řekl, že mi dá kredit padesát šilinků – ať si vyberu, co se mi líbí.

Nevybrala jsem si nic. Vztekle jsem odkráčela, a kdyby ten obchod měl dveře vhodné k třískání, vší silou bych jimi třískla. Jak je možné, že mě mají za zlodějku? No to je úroveň.

Ve spravedlivém rozhořčení jsem si jaksi nedala do souvislosti příhodu s nařčením své osoby z krádeže a Mirdův byznys. Zlodějů jako Mirda – pravda, obvykle mnohem amatérštějších – z řad lidí, kteří, kteří se, tak jako já, v Rakousku nenarodili, kteří, tak jako já, měli holou řiť, kteří, tak jako já, neuměli pořádně německy – kteří, tak jako já, sem vlastně nepatřili – ve 20. Bezirku musely operovat desítky či stovky. Bylo jen přirozené, že pokladní kontrolovala tašky. Bylo jen přirozené, že mě obvinila z krádeže.

Až na to, že tohle bylo poprvé, co si mě někdo zařadil do skupiny na základě pouhých pár vnějších znaků.

Ovšem, už v Československu jsem narazila na jedince prohlašující „Pražáci jsou nafoukaný“ nebo „Vysokoškoláci – fuj, to je líná verbež!“ Jenže ti to říkali spíš jen ve srandě. A obvykle se rádi nechali přesvědčit, že i když jsem studentka z Prahy, do těchhle kategorií nezapadám.

V Rakousku jsem se stala členkou docela jiné skupiny: skupiny Ausländerů. Rodilí Rakušáci mi obvykle nevysvětlovali, co si o téhle skupině myslí, ale taky mi nedali šanci přesvědčit je, že si to možná myslí špatně. Že já jsem každopádně jiná.

Ostatně: nebyla jsem jiná. I já jsem byla přistěhovalec. Ať se mi to líbilo, nebo ne, byla jsem ve stejné kategorii s Mirdou, s panem Oldřichem, se všemi Čechy a Slováky a Maďary a Bulhary a Rumuny a Kosovary a všemi ostatními, co nás v lágru bylo.

Když jsem utíkala z Čech, nevěděla jsem o emigraci nic. Nevěděla jsem, co je to azyl, netušila nic o uprchlických kvótách, organizacích na pomoc uprchlíkům, netušila jsem o existenci uprchlických táborů, které tu pro nás připravili. Netušila jsem ale ani o tom, že bychom, když uprchneme zpoza železné opony, někomu mohli vadit. Nenapadlo mě, že – i když už uprchlíci nedostávají peníze v hotovosti – provoz lágru něco stojí. Vůbec mi na mysl nepřišlo, že by se nás snad někteří z místních mohli bát.

A pak se se mnou dala do řeči jedna stařenka. Všimla si mě v hale vídeňského činžáku. Šla jsem navštívit české kamarády, ti ale bůhvíproč nebyli doma, a tak jsem si sedla na schody, že na ně počkám. Typicky uprchlická věc, já vím, sednout si na schody a čekat. Jenomže to mě nenapadlo. Paní mě nejspíš zmerčila kukátkem bytu v přízemí. Vyšourala se ven v papučích a začala mi dlouze cosi líčit. Nerozuměla jsem ani slovo, a tak jsem řekla jen (ubohou, ale už funkční němčinou), že čekám na kámoše.

Paní zas cosi spustila, netušila jsem, co mi říká. Skoro šeptala. Vstala jsem, že k ní přejdu blíž, ale to mi nedovolila – ustupovala zpátky do dveří. Vypadalo to, že se ode mě touží držet aspoň tak na tři metry. Ukazovala kolem sebe a znovu a znovu říkala cosi, z čeho jsem nebyla ani trochu moudrá.

Naštěstí po schodišti zrovna seběhl takový příjemný mladík a všechno vyřešil. Sousedku upokojil a jmenoval kamarády, za kterými jsem přišla. Mně pak přetlumočil, že prý mi stará paní klade na srdce, abych nevylamovala schránky na dopisy. A odkráčel.

Sedla jsem si zas na schody a v ještě typičtěji uprchlickém gestu složila hlavu do dlaní. Tohle mi mozek prostě nebral. Proč bych, proboha, vylamovala schránky? Vždyť jsem si nějakých schránek na dopisy vůbec nevšimla, dokud jsem se nedozvěděla, že je nemám vylamovat. Vylamoval je předtím někdo? Někdo mě podobný? Nevypadaly poškozené. A taky byly docela solidní, kovové, s měděným leskem. Kdybych je přece jen toužila vylámat, nevěděla bych, kde začít. Stará paní za sebou zavřela dveře, slyšela jsem, jak zamyká na dva západy. Ale dalo se předpokládat, že po celou dobu, co sedím na schodech, bude hlídkovat u kukátka.

Seděla jsem tam několik hodin a koukala se na schránky, naplněná podivným zlým uspokojením.

Když se mě bojíš, ty -----, tak si ten stihomam vyžer.