Kdybych měla spanilomyslným čtenářkám a čtenářům doporučit to nejúžasnější vězení, jaké znám, ba jaké si dovedu představit,
poslala bych je před třiceti lety na malou celnici v Tyrolsku, anebo možná na kraji Solnohradska, pravděpodobně Hallein/Bad Dűrrnberg. Řidiče, který mě vezl v náklaďáku do Vídně podhůřím Alp, totiž nenapadlo mě upozornit, že jedna z hlavních tahových tras mezi Innsbruckem a Salzburkem protíná Německo. Prostě z Rakouska do Německa vjedete a po pár kilometrech zase vyjedete. Každý tudy jezdil – proč ne? Ale tenkrát jste k tomu potřebovali pas a v případě Východoevropana taky vízum do obou zemí. Řidiče nenapadlo, že nemám všechny dokumenty v dokonalém rychtyku, a já zas netušila, že cesta vede přes Německo. Hranice nebyla ohlášená bůhvíkolika výstražnými cedulemi. Prostě náš náklaďák najednou zastavil a celník po mně chtěl pas.
Měla jsem pas, ovšem. Ale nebylo v něm ani rakouské, ani německé vízum.
Řidič už dávno odjel (s omluvným pokrčením ramen, které – pokud si to vykládám jen trochu správně – znamenalo: „Pročs mi o tom neřekla, probůh? Moh jsem tě schovat.“) – a kolem mě a mé krosny v rozpačitém hloučku stáli celníci s místními policajty a drbali se na hlavě: Co se mnou? Bylo pozdě večer, tuším, že ve čtvrtek, ambasády a tak mají zavřeno…
„Takže vy si určitě nepřejete, abychom zkontaktovali velvyslanectví ČSSR?“ ujistil se ten, co tam měl hlavní slovo.
„To nechci! Ne!“ Musela jsem to podepsat.
Ještě párkrát se podrbali a pak mě uložili do lochu. Pořádně si tam odpočinu a ráno je moudřejší večera. Nemluvě o tom, že přijde jiná směna a oni nebudou muset rozhodovat, co si se mnou počít.
Jsem tady jen proto, že mě nemají kam jinam dát… a tohle není vězení – teda, ehm, je to vězení, ale já, ehm… vlastně nejsem vězeň.
Tatínkovský bachař mi s omluvou odebíral pásek do kalhot a tkaničky do bot a tohle mi tak dlouho opakoval pomalou němčinou, až si byl jistý, že mu rozumím.
Rozhodně jsem si nestěžovala. Cela byla maličká, ale v rohu byl záchod a umyvadlo a na postel pro mě bachař v roli starostlivé pokojské navrstvil čtyři huňaté deky, dva polštáře a několik čistě vypraných prostěradel. Takový luxus jsem nezažila ani v bytě kurdských studentů. (A v mariborském vězení už vůbec ne, tam byly palandy holé.)
Cela měla plné dveře, ne zamřížované, a jestli se dobře pamatuju, nebylo v nich okénko. Cítila jsem se zcela v soukromí. Cela byla v podzemí a nebylo v ní okno, ale toho jsem si jako nezkušený vězeň vůbec nevšimla. Ani ty těžké železné dveře natřené na šedo mi nevadily, i když zevnitř neměly kliku.
Byly ostatně skoro pořád otevřené. Bachař – ten milý starší pán s bílým knírkem, který mě „přijímal“, se na dlouhých šichtách nejspíš nudil a uvítal změnu v podobě mě. Byl čtvrtek večer, když mě zabásli, v pátek zřejmě nikdo nic nevyřizoval... a potom přišel víkend… Zkrátka: strávila jsem ve vězení čtyři nebo pět dní. Měla jsem třikrát denně právo na stravu a tu mi bachař aportoval z nedaleké hospody v moc pěkných starosvětských bandaskách s modrými a bílými kvítky. Donesl z hospody jídelní lístek a s nadšením pravého vlastence mě zasvěcoval do tajů místní kuchyně. „Tohle je Grőstl,“ objasňoval mi nad talířem kořeněných opečených brambor s vajíčkem. „A tohle Kasspatzln,“ chlubil se haluškami se sýrem. I moučníky mi nosil, zdálo se, že si dává záležet, abych poznala všecko. Sotva jsme se naobědvali, už jsme plánovali, co si dáme k večeři.
Ze začátku jsem mu vůbec nerozuměla, ale starý bachař měl trpělivost. Díky jeho snahám se moje němčina, před mým zabásnutím téměř nulová, značně pozvedla. Pravda, vesměs jen v oblasti pohostinství.
Povídali jsme si ovšem i o jiných věcech. O jeho rodině, dětech a vnoučatech, o mém dětství a dospívání v tom příšerném zadrátovaném Rusku. (Nenechal si vymluvit, že Československo není jednou z republik Sovětského svazu, každopádně na to nestačila moje němčina.)
Nabyla jsem dojmu, že by mě pan bachař nejradši adoptoval – a i mně by se docela líbil v roli vlídného dědy nebo tatínka.
Ale pak byly všechny formality najednou vyřešené, dva urostlí mladí blonďáci mě z lochu vytáhli, vrátili mi opasek a tkaničky do bot a poslali mě autobusem přes ten úsek Německa, který bylo třeba překonat, abych dojela do Vídně. Slíbila jsem, že ve Vídni požádám o azyl (už ani nevím, jestli bylo třeba zas něco podepisovat) a odjela pryč. Samozřejmě že jsem nic neplatila, vždyť jsem ani neměla peníze.
Otcovský bachař mi na cestu vnutil dvě obložené bagety. A nemůžu přísahat, že to skutečně tak bylo, ale matně si vzpomínám, že mi udělal na čelo křížek.
Měla jsem se zkrátka jako princezna, dokonce i v lochu. Možná proto, že jsem byla jedinec – člověk, kterému je třeba pomoci. Jakmile jsem ve Vídni požádala o azyl, stala jsem se na nějakou dobu číslem – problémem, který je třeba řešit, a to hromadně. Vůbec se mi to nelíbilo.
