20. Když bude otravovat, zavolej poldy

V Robově domě nebylo nic, ale vůbec nic v nepořádku. Trouba pekla, pračka prala, bojler ohříval vodu a topení topilo. (To poslední jsme zjistili už v létě díky spolubydlící Juliet, která ani za nejžhavějších dnů nesušila prádlo na zahrádce, ale věšela ho na tělesa ústředního topení, které rozfajrovala a z baráku nám vyrobila kongo.)

Tenhle dům pocházel z konce viktoriánské éry, byl nádherně nepravidelný, každý pokoj v něm byl jiný a v každém z nich byl krb. Ty jediné nefungovaly. Když K. nahlédl do toho našeho, vysypalo se mu do obličeje asi tak půl kila viktoriánských sazí. K. roury vymetl a pečlivě ucpal, ale ještě dvě hodiny pšíkal a ptal se, jestli nemá černý nos.

(Řekla jsem mu, že má. K. si nos umyl, a když se znovu zeptal na totéž, řekla jsem, že ho má pořád černý. Nato si K. nos dlouho drhl, a když se dozvěděl, že ho má pořád úplně stejně černý jako předtím, snad si nemyslí, že na tom mýdlo něco změní, hnal mě až na zahrádku a tam mě hodil do ostružin. Radovali jsme se z nového bydlení a chovali se jako malé děti.)

Rob byl profík. Byl tím, čemu se v Americe říká slumlord – živil se pronajímáním těch nejlacinějších míst k bydlení, jaká můžete ve městě sehnat. Ale na rozdíl od většiny slumlordů dbal na to, aby všechno fungovalo a aby ničím neporušil zákony. Dveře každého pokoje byly bytelné a opatřené solidním zámkem. Po domě byly rozmístěné detektory kouře a v kuchyni visel minimax. Cítili jsme se tam bezpečněji než v kterémkoli jiném baráku.

Dokud jsme se neseznámili se spolunájemníky...

Začalo to hned druhý, možná třetí den podivným ranním rituálem. Nájemník nad námi, mladý Nigérijec, se mě několikrát po sobě pokusil svést nevšedním způsobem: vždycky si na mě počíhal u koupelny a s mručením mě tlačil směrem ke svému pokoji. K. zrovna chodil na ranní směny a já se mu o tom bála říct (kliďas K. by se v tomhle případě se svým krajanem nejspíš popral) – a bála jsem se mu o tom neříct (co kdyby se o tom dozvěděl z jiných zdrojů? Co by si pomyslel?). Nakonec všechno dobře dopadlo – ukázalo se, že soused se zvukomalebným jménem Adebayo Oyebajo je jorubský princ vyrostlý v paláci, ve kterém mu zřejmě všechny služebné byly po vůli – stačilo je zatlačit někam do soukromí. Bayo byl v Anglii teprve pár neděl a já byla zaručeně první běloška, kterou se kdy pokusil zmermomocnit. Když pochopil, že "patřím" jinému, zastyděl se – a stali se z nás nejlepší kamarádi. Občas se zdálo, že Bayo je, přes svůj vznešený původ a prapodivné erotické zvyklosti, jediný normální člověk v celém domě.

V přízemí, v největším pokoji ze všech, bydlela Jamajčanka Juliet s dcerou Heavenly – Nebesankou. Byly jí čtyři a byla to ta nejvzornější, nejtišší, nejzakřiknutější malá holčička, jakou jsem kdy viděla. Juliet obsadila kuchyni a po celé hodiny smažila jídlo na oleji. Už teď byla širší než delší, chodila jako slon, a když Heavenly fackovala, muselo to pořádně bolet. Bila Heavenly pokaždé, když měla špatnou náladu – slyšeli jsme to přes zeď. (Ano, milí čtenáři, spravedlivě rozhořčení, že jsem "s tím nic neudělala", zauvažovala jsem mnohokrát, jestli mám Juliet udat na sociálce. Ale zrovna jsem dlouhodobě tlumočila u případu, kdy sociální služby odebraly romským rodičům čtyři děti jen proto, že jim špatně čistili zuby, a já si nebyla jistá, jestli Heavenly sociálka skutečně pomůže. Nejspíš by ji matce odebrali a umístili k pěstounům – ale: bylo by to pro ni lepší? Nepletli jsme se do toho. K. si při každé příležitosti Heavenly vypůjčil, a zatímco její matka smažila taštičky a "pila olej", vodili jsme ji do parků, učili ji znát jména kytek, stromů, zvířat a ptáků a hráli si s ní. Nebýt nás, seděla by Heavenly tiše v pokoji a koukala se na komiksy. Ve jménu měla nebesa, v životě spíš to druhé.)

Juliet se mi ze začátku zdála docela normální, ač možná trochu hloupá. Pak si ale začala zvát K. stranou a říkat mu věci jako: "Podívej... když tenhle nůž tady v kuchyni postavím ostřím navrch, znamená to, že už se mi tu nelíbí a chci se brzo odstěhovat..." Poručila mi, že kdykoli vstoupím do kuchyně, byť jen proto, abych skrz ni prošla na zahrádku, musím si zakrýt vlasy čepcem. Vlasy prý mi vypadávají po hrstech, a protože jsou "bílé", vznesou se ke stropu, kde krouží kolem a vyčkávají, až jí budou moct spadnout do hrnce. Začala jsem si vlasy svazovat, ale to Juliet nestačilo. K. jí vysvětlil, že tohle je soukromý dům, ne hotelová kuchyně, a ona mi takové věci nesmí nařizovat, a Juliet na mě zanevřela. Když jsem ji potkala a pozdravila, zvedla nos a odvrátila hlavu. Zdravila jsem ji dál, úplně stejným tónem jako vždycky, prostě jsem si jejích reakcí nevšímala. Juliet to dožíralo k nepříčetnosti.

V pokoji nad Juliet přebýval další případ – Jamajčanka Donna. Bydlela tu s manželem nebo snad partnerem, vyčouhlým, tvrdě pracujícím chlapíkem jménem Clive, který nikdy nic neříkal, jen moudře přikyvoval. Donna pocházela ze stejné vesnice jako Juliet, chodily spolu do školy. Když se k nám Donna nastěhovala, Juliet dostala psotník: v rodné vesnici patřila její rodina k nejbohatším, Donnina k nejchudším. Donnini příbuzní chodili nádeničit na pole Julietiných příbuzných – a teď se sejdou v londýnské mokré čtvrti v baráku pro lidi s holým pozadím. Juliet čtrnáct dní rázovala po domě jak kyrysník a vztekle mlátila dveřmi. Trávili jsme co nejvíc času s Heavenly, aby to neodnesla i ona. Pak se Juliet s Donnou jako zázrakem skamarádily a začaly si šuškat cosi o běloškách, který nemaj co dělat v "černým" baráku.

Donna byla fenomén, jaký jsem nikdy předtím neviděla. Z ospalé, poněkud nudné ženušky vonící po skunku se dovedla v půl vteřině proměnit v kulový blesk sršící vztekem. Nikdy jsme nezjistili, co to způsobuje. Kulový blesk jménem Donna řádil v nepravidelných intervalech v kteroukoli dobu noční či denní. Při svých záchvatech Donna obvykle pouze mlátila dveřmi, dupala nahoru a dolů po schodech, pustila na plné pecky muziku a ochraptělým hlasem nadávala světu a vyčítala cosi Bohovi. Jednou ale rozflákala vyhozenou lednici, která na dvorku vyčkávala, až ji odvezou na skládku. Jindy nůžkami rozstříhala – na takhle malé kousíčky – prádelní šňůru na zahradě. Když jsem se jednoho dne vracela domů, měla jsem šanci z bezpečné vzdálenosti pozorovat, jak Donna bojuje s cihlovou domovní zdí. Kopala do ní, plivala na ni, bušila do ní pěstmi, atakovala ji koleny – a pak se s krvácejícími klouby vracela do pokoje, klidná, spokojená a podle všeho přesvědčená, že vyhrála.

Nejoblíbenější Donninou pomstou světu ale bylo – věřte tomu nebo ne – jít do koupelny a otevřít kohoutky s horkou vodou v umyvadle i ve vaně. Čeho tím chtěla dosáhnout, to vážně nevím. Radovala se, že to Rob bude muset platit? Těšilo ji, že plýtvá vodou i energií a ničí životní prostředí? Uklidňovalo ji hučení bojleru a líbila se jí mlha z horké páry? Nemám tušení. Donna krokem královny odešla do pokoje a zapálila si spliff. Horká voda tekla do kanálu hned dvěma proudy, dokud ji někdo nezavřel.

Ale tohle všechno nebylo nic proti tomu, co jsme zažili, když se k nám nastěhovala Susan.

Susan je Nigérijka, pochází ze stejného státu jako K. a je, stručně řečeno, úplně mimo. Snaží se být tím, čemu se v Nigérii říká "madam". Česky by to bylo spíš "vypatlaná, namyšlená kráva". Susan vtrhla do domu jako velká voda, zabrala veškerý prostor v kuchyni, zmocnila se všech skříněk i poliček, a když jí překážely věci nás ostatních, vyházela je na zahrádku. Chodbu od vchodových dveří až ke svému pokoji zaplnila bordelem, teda – pardón – svými skvělými věcmi. Bordel končil až u našich dveří – měli jsme tu smůlu, že nás od Susan dělila pouze kuchyň – a Susan každý den před půlnocí považovala za svou povinnost zachrastit každým plastikovým pytlíkem, třísknout každým hrnkem, s mlaskavým zvukem od sebe rozlepovat kelímky od jogurtu, které shromažďovala, a mlátit koštětem do podlahy, zatímco nám nametala drobné smetí pod dveře. Susan prohlašovala, že "nenávidí Nigérijce", a ani s Bayem, ani s K. se nebavila, to by bylo pod její důstojnost. Zato se upnula na mě. Byla jsem jediný ne-černoch v baráku a Susan se se mnou toužila kamarádit jen pro barvu mé kůže. Vykládala mi, jak jsou ti černoši hrozní, nevzdělaní a nekulturní. Pozvala mě k sobě do pokoje – vlastně ne pozvala, vtáhla – a pochlubila se mi novým obrazem, který koupila v bazaru za padesát liber. Je to originál od Picassa. Realisticky vymalovaným lesem protékal potůček a u něj stála srnka. "Ta srnka, ta je geniální, nemyslíš? Jak nápadité! To se pozná pravý umělec," pochvalovala si Susan. Pomohla jsem jí Picassa pověsit a pochválila ho.

Pak se Susan pokusila sbalit Baya, ale ten prchal, jak by mu za patama hořelo. Od té doby byl Bayo leprózní a nikdo se s ním nesměl bavit. Jednou jsem mu na chodbě řekla "Ahoj" a Susan na mě hodinu křičela. Teda – vlastně ne na mě, křičela do vzduchu. Naučila jsem se, že když jednou Susan chytí slinu, je třeba se zamknout v pokoji.

Teď, když mě přistihla, jak "flirtuju" s Bayem, zanevřela Susan i na mě. Začala mě obviňovat, že dělám příliš mnoho hluku. Koupila jsem si totiž zahradní stolek a pár židlí a v nejvzdálenějším koutě zahrady si vybudovala slunečnou pracovnu. Tam jsem sedávala za počítačem a psala si. Susan tvrdila, že hrozně hlasitě ťukám do klávesnice a to ji ruší při čtení. (Byla to speciální klávesnice, kterou jsem si opatřila proto, že vůbec nedělala hluk. Chtěla jsem si ťukat, i když K. spal, a tahle klávesnice to umožňovala.) Pověsila jsem na zahrádku krmení pro pěvušky, které tam hnízdily. Susan si všimla, že na cesmíně cosi visí, a obvinila mě, že "k domu tahám ptáky, kteří nadělají spoustu hluku a to ji ruší při čtení". Netuším, co četla, ale nejspíš to byly kvalitní, hlubokomyslné romány od Harlekýna.

Když jí jednou K. něžně vysvětloval, že jedna police v mrazáku patří nám a ona z ní nemůže vystěhovat naše potraviny jen proto, že si zrovna koupila půl metráku zmražených ryb, oznámila mu, že vlastní šedesát párů bot. Zřejmě se nezatvářil patřičně uzemněně, a tak mu řekla, že je křovák a nikdy nechodil do školy.

Susaniným koníčkem bylo posílat textovky Robovi a stěžovat si na nás. Když za Bayem na pár dní přijel kamarád (nebo snad poddaný?), Susan Robovi textovala, že je v baráku vetřelec a že si Bayo z pokoje dělá ubytovnu. Rob na to nereagoval dostatečně rychle -- a Susan ho začala bombardovat esemeskami. Druhý den nám Rob zavolal, přijel a ukázal nám svůj mobil – tedy mně a K. "Bayo si z pokoje dělá ubytovnu," četli jsme na jeho displeji. "Budu si stěžovat u městských radních." "Eva (špatně vyspelovaná já) láká ptáky do domu a mě bolí hlava." "Kolem domu chodí mnoho lidí a dívají se na zahradu." "Nikdo nesmí vařit nigérijskou stravu, to říkám." "Ať nerozsvěcejí světlo na chodbě, ruší mě to ve spánku." "Robe, v toaletě jsou fekálie, udělejte s tím něco."

"Co si s ní mám počít?" ptal se Rob. "Vy jste mí nejlepší nájemníci, jediní tady máte rozum. Nenapadá vás něco?"

Nic nás nenapadalo. Taky bychom se Susan rádi zbavili. Sdělila jsem šeptem Robovi, že pár dní předtím jsem procházela kuchyní, zrovna když Susan krájela ryby. Namířila na mě dlouhý nůž a řekla, že jestli ji budu nadále obtěžovat, tak si to se mnou vyřídí.

Rob se vyděsil: "Tys nevolala policii?"

"Myslíš, že by to pomohlo?"

"No jéje! Volej! Volej! Bude na sedm let v záznamech a snad dá pokoj."

"A tobě nevadí, když ti do baráku zavolám policajty? Já volala v Anglii poldy jen párkrát, když jsem si myslela, že mi jde o život."

"Od čeho tu jsou? Aby tě chránili! Když bude otravovat, volej 999!"

Nebyla jsem to já, kdo v našem domě volal 999. Susan zavolala policajty na Donnu, že příliš hlasitě vyhrává muziku. Bayo zavolal policajty – taky na Donnu, která mu v záchvatu vzteku, že vypnul horkou vodu, rozsekla ret flaškou od piva Red Stripe. Donna zavolala policajty na Juliet, že prý jí ze šňůry ukradla prádlo. V baráku se nám to hemžilo zdvořile znuděnými chlapíky v modrém.

Sousedské vztahy byly tím jediným, co v Robově domě nefungovalo. Nevím, jak je to možné, ale nikdy předtím jsem nevěřila tomu, že ti nejchudší mohou být zároveň i ti nejnesnášenlivější. Proboha – copak nemají nic lepšího na práci než se vadit mezi sebou? Když chtějí někoho nenávidět, proč si nevyberou bohaté? Možná že se ve zrenovovaném viktoriánském domě v naší čtvrti dík nešťastné náhodě sešli lidé, kteří se za sousedy prostě nehodili. Možná že by jeden každý z nás byl v pohodě, kdyby měl kolem sebe dost prostoru. Nechce se mi věřit, že by pracující lidé, zvyklí se sami o sobe postarat (Rob dbal na to, abychom všichni měli zdroj příjmů, žádný z nájemníků nesměl žít na státní podpoře), mohli být takoví. Občas se mi zdá, že v našem domě bydlelo příliš mnoho nešťastných, životem ubitých, zoufalých lidičků, odtržených od rodin a bez přátel. Příliš mnoho osamělých tu žilo v těsné blízkosti a jejich odrané, otlučené aury se zraňovaly jedna o druhou. Už se nám tady tolik nelíbilo.

A přitom to byl tak skvělý dům. Všechno v něm fungovalo...

Svěřila jsem se kamarádce, jak to s novým býváním vypadá. Napsala: "Ivo! Jseš si jistá, že nebydlíš v blázinci?" Povzdechla jsem a odepsala: "V blázinci bohužel opravdu nebydlím, protože to by se co chvíli přiřítil lapiduch a nejtěžší případy opíchal sedativy. V tomhle domě si musíme všechno vyřešit sami. Pomáhá nám v tom jen Bůh. A policie."

Zítra napíšu o Cibulové válce a jak to všechno dopadlo.