19. Jak (ne)hledat bydlení v Londýně

Cynik ve mně by mi nikdy nedovolil reagovat na takovýhle inzerát. Cynicky by se zachechtal a řekl by si, "jo, jasně". Už jsme – já a K. – zavolali na dvacet nebo třicet inzerátů z netu (a zjistili, že všechno už je pronajaté). Opsali jsme si telefonní čísla třiceti nebo čtyřiceti inzerentů z nástěnek obchodů na hlavní ulici (a zanedlouho přišli na to, že se za nim skrývá pět nebo šest podivných existencí, podle všeho drobných podvodníčků, kterým bych možná dobročinně věnovala půl libry, ale rozhodně ne peníze na nájem). Zkontaktovali jsme osm nebo deset agentur přes nemovitosti (a dozvěděli se, že většina z nich je ochotná nám pomoct s koupí domu, ale ne s pronajmutím jednoho pokoje). Šli jsme si několik pokojů prohlédnout, ale ani jeden nebyl ten pravý. Buď se lidi snažili nelegálně pronajímat pokoj v domě, který měli sami pronajatý, tak jako Wendy, u které jsme kdysi bydleli, nebo si mysleli, že jim dva nájemníci nacpaní v jednom pokoji zaplatí splátky na celý dům a ještě přihodí na elektřinu. V moc pěkném domě u Jamajčanů jsme si už už chtěli plácnout s majitelem, když tu se na obrazovce radaru objevili dva rozjívení, podmračení mimozemšťané v postpubertálním věku – a ti nám tak nepříjemně připomněli Wendino potomstvo, že jsme vycouvali zpátky na ulici.

Jednou našel K. bydlení u roztomilé černošky, ta ale, jakmile mě viděla, prohlásila, že pokoj už je plný. Úplně stejně to dopadlo s bydlením v domě u Poláků, jakmile jsem tam přivedla K.

Zdálo se, že jsme se strefili do období, kdy bylo pokojů k pronajmutí nezvykle málo, a to v kombinaci s naší opatrností, získanou dík trpkým zkušenostem posledních téměř pěti let, způsobovalo, že jsme fakt netušili, kam se vrtnout.

Mohla bych téhle příležitosti využít a poradit lidem, kteří se o to pokoušejí, jak v Londýně hledat – nebo možná spíš nehledat – laciné místo k bydlení. Samozřejmě, každý má svoje priority a preference, a tak budu zájemce aspoň varovat, jakým úskalím se vyhnout.

-- Dětem. Dokud jsou malé, ještě to jde, to záleží na rodičích a na tom, kolik řevu snesete. Čím větší děti, tím větší průšvih. Když se vám snaží pokoj pronajmout žena o hlavu menší než její syn vonící po mařeně, prchejte druhou kosmickou rychlostí.

-- Útulným pokojům. "Cosy" znamená, že se tam možná vejde vaše tělo, ale vaše nohy musí zůstat na chodbě. "Útulné" pokoje – to bývají takzvané "box rooms" (místnosti na krabice čili úložné prostory), jaké najdete ve většině malých rodinných domků hned vedle hlavní ložnice (master bedroom). Občas se v útulný pokoj k pronajmutí promění viktoriánské pokojíky pro služku. V méně prestižních částech města útulných pokojů přibývá, neboť majitelé ve snaze ze své nemovitosti vytřískat co nejvíc mívají tendenci větší pokoje přepažovat a pronajímat pak každou půlku zvlášť.

-- Jakémukoli dělení účtů. Konkrétně za plyn a elektřinu, případně za nájemnickou daň ("council tax)", která tvoří kolem deseti procent nájemného v bytech. Nájemnickou daň landlordi po lidech, kteří si pronajímají jediný pokoj, obvykle nepožadují. Ale s oblibou vás přivedou do domu sdíleného třemi, čtyřmi, šesti nájemníky, z nichž většinu vůbec neznáte, a řeknou: "No a o účty za plyn a elektriku se podělíte, ju?" V lepším případě jsou v domě nainstalovány speciální anglické elektro- a plynoměry: neoblomné přístroje, které je třeba nakrmit penězi a ony vám pak poskytnou tolik a tolik plynu či elektřiny. (Bývaly doby, kdy se tyhle příšery krmily přímo mincemi, jako veřejné telefony. Dnes musíte s kartičkou nebo čipem do obchodu, tam zaplatit v hotovosti a nechat je nabít.) Plynoměrné a elektroměrné molochy dovedou být pěkně protivné – a energie takto získaná je dražší, než kdybyste si nechali posílat účtenky – ale mají svůj význam. Nájemníci sdíleného domu se pohádají pokaždé, když dojde plyn nebo elektřina (nikdo nevěří, že je to tak drahé, a obviňuje všechny ostatní z nadměrné spotřeby), ale aspoň po půl roce nezjistíte – ano, VY! --, že máte platit – ano, VY! – osm set dvacet sedm liber za plyn. Že jste netušili, že je plyn psaný na vás? Smůla, vážený. (Něco takového se stalo kamarádce Katce. Den na to, co se pohádala s bytnou a odstěhovala se, nechala bytná přepsat plyn na ni. Po půl roce Katka zjistila, že plynárenské společnosti dluží šest stovek. Vyvlékla se z toho velmi namáhavě a za pomoci právničky.)

-- Agenturám. Agentury ochotné se snížit k tomu, aby pomohly plebejcům, kteří nehledají luxusní byt ke koupi, ale obyčejný pokoj k pronajmutí, po majiteli nemovitosti požadují ekvivalent měsíční ceny pronajatého pokoje a po vás ekvivalent týdenní až čtrnáctidenní ceny pokoje, který si pronajímáte. Mají tudíž zájem na tom, abyste platili co nejvíc. Když se ptáte na to či ono, obvykle to "nevědí, musí se zeptat majitele, který teď zrovna není k dispozici". A kdybyste snad nájemnickou smlouvu podepsali jen proto, že vám agentura poskytla mylnou informaci, nechoďte si k ní stěžovat. Nemá to cenu.

-- Ivanovi, lamači nohou. Pochází, přirozeně, z Ruska, je to vygumovaný svalovec a od naivních nájemníků vybírá peníze. Ty pak předává "šéfovi", který je nejspíš taky z Ruska. Časem pochopíte, že v domě přebýváte jako platící squatter, to už jsou ovšem vaše věci zabavené a vy na ulici. (Tohle se stalo Ildiko, naší maďarské spolubydlící.)

-- Té paní z Rakovníka. Paní z Rakovníka je duše dobrá, milá a mateřská. Peče skvělý štrůdl se skořicí. Vlastnoručně vám povlékla peřiny a naklepala polštář, jak to ani vaše maminka neuměla. Pokud jste jen trochu vlastenci a jen trochu se vám stýská po domově, vaše srdce k ní zahoří nehynoucí láskou. S tím paní z Rakovníka počítá. Pronajme vám pokoj "skoro zadarmo" (čti: "za úplně stejnou, ne-li vyšší cenu, za niž by vám tentýž pokoj pronajal kdokoli jiný"). Každý den se k vám nakvartýruje, přinese štrůdl a sedm hodin vypráví poutavé příběhy ze života. Když se je naučíte nazpaměť, začne vás posílat pro cigarety – snad byste jí cíga mohli koupit za vlastní peníze, vždyť tu bydlíte skoro zadarmo. Když vám z jejích příběhů začne být nanic, začne vás posílat pro alkohol. To už se vůbec neptáte, kdo za to bude platit. Zvyknete si, že je vždycky kolem půlnoci třeba paní z Rakovníka vynést z místnosti a uložit ji do postele. Paní z Rakovníka vás zbožňuje – vždyť jste krajani! – a když od ní zbaběle prchnete, abyste si zachránili zbytek duševního zdraví, zlomíte jí srdce. Tak jako všichni před vámi.

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Ale – když nepočítám sexuální a milostná skaliska, na kterých musí ztroskotat každý sám – myslím, že jsem vyjmenovala to hlavní. Původně jsem do výčtu chtěla zařadit "dům, kde můžete bydlet skoro zadarmo, ale musíte občas odvést trochu práce". Ale teď jsem zrovna mluvila s kámošem, který už dlouho přežívá v jisté lepší čtvrti jako občasný údržbář domu a zahrady a zcela mu to vyhovuje. Takže tuhle kategorii nepřidám.

Abych se vrátila ke mně, K. a inzerátu, na který bych za běžných okolností nereagovala.

HLEDÁTE POHODLNÉ, LACINÉ BYDLENÍ VE ČTVRTI, KTERÁ VÁM VYHOVUJE? UŽ NEHLEDEJTE, PRÁVĚ JSTE NAŠLI. ZAVOLEJTE ROBOVI A SPLNÍ SE VÁM VŠECHNA PŘÁNÍ

Tohle nebyly běžné okolnosti. Tentokrát cynika ve mně vytěsnil zoufalec, kterému bylo všechno jedno. Zatímco se mu cynik cynicky vysmíval, vymačkal zoufalec Robovo číslo.

A věřte tomu nebo ne, naše problémy byly vyřešeny.

Rob je chlapík tak kolem pětadvaceti. Je "agent", který si – legálně – pronajímá domy a ty pak pronajímá lidičkům, z nichž každý chce jen jeden pokoj. Rob je Ind (Hinduista, jak mi prozradil), který se narodil v Keni a vyrostl v jižním Londýně. Cynikovi se chce říct, že pro svá podnikání využívá vyčůranost hned tří kontinentů, které jsou tak či onak jeho domovem. Ale přesvědčila jsem se, že Rob, i když tak vypadá, není vyčůraný. Používá MOUDROST tří světadílů – domluví se s každým od majitele domu přes toho nejděsnějšího nájemníka a chlapíka, který mu domy opravuje a instaluje v nich všechno, co je třeba, až po obvodní radní ve městě Londýně. Chodí zásadně v džínách na půl žerdi, na hlavě má sestřih podle poslední gangsta módy, jezdí ve stříbrném mercedesu ve společnosti chlápků, které byste nechtěli v noci potkat na opuštěné ulici – a jeho podnikání je stoprocentně legální.

Rob nám předvedl čerstvě opravený viktoriánský dům "ve čtvrti, která nám vyhovovala", a řekl, že si v něm můžeme vybrat hned ze tří pokojů. Vybrali jsme si a Rob nám řekl cenu. Vzápětí všechno statečně usmlouval s K. (evidentně měl doopravdy v žilách Afriku) a oznámil nám, že tu můžeme bydlet třeba od zítřka. Ale zálohu mu musíme dát ještě dnes. Jeden z jeho kumpánů, mlčenlivý chlápek značně podobný indické verzi Ivana, lamače nohou, nás dovezl až před banku.

Dali jsme Robovi sto padesát liber zálohy a ruka se nám třásla. Byli jsme si na devadesát procent jistí, že Rob naše peníze zpronevěří. Že se do baráku vloupal a nás teď okrade. Nechali jsme si napsat potvrzení, dvakrát přečetli nájemnickou smlouvu – a obdrželi klíč.

Klíč pasoval do zámku, Rob pokoj vybavil skříní a postelí, jak nám den předtím slíbil, a my jsme zas měli kde bydlet. Tenhle pokoj byl nejlacinější, jaký jsme v Londýně našli. Plyn a elektřinu platil Rob. Na zahradě rostl cesmínový strom a jeho rudé plody předstíraly, že – v polovině léta – přišly Vánoce.