(Tímto pokračuju v líčení mé a K.-ovy anabáze jižním Londýnem. Všem věrným čtenářům se omlouvám za odmlku, psala jsem cestopis o Malajsii.) V domě u Paula Arobagy bylo všechno – víceméně – v pořádku, dokud se neodstěhovala Joyce.
Joyce, to byla ta Indka z Guyany, ne už nejmladší, ale plná energie, která celému baráku vládla železnou rukou, každého preventivně seřvala, jakmile se sem nastěhoval – a světe div se, on se pak choval slušně! Splachoval na záchodě, nepráskal dveřmi, nevršil v dřezu špinavé nádobí, nezvracel na podlahu, nepral o půlnoci (to by mu Joyce, které patřil pokoj hned vedle kuchyně, nejspíš ukousla hlavu) a nepořádal divoké mejdany táhnoucí se až do rána. Jediný hlas, který se v nekřesťanských hodinách rozléhal domem, byl Joycin chraplavý alt: volala příbuzným do Guyany, když byl na Guyaně večer, a – jak nám objasnila – žádný Guyanec se ještě nenaučil mluvit po telefonu potichu.
Jak se Joyce dařilo nás umravnit, jaká magie za tím byla, to se nejspíš nikdy nedozvím. Moc ráda bych to od ní odkoukala,ale nepovedlo se. Já ani můj přítel K. na své spolubydlící výchovně působit neumíme. Ovšem, zkoušíme to vlastním příkladem: myjeme koupelnu, uklízíme kuchyni, luxujeme na chodbě, sekáme trávu na zahradě. Když podobné věci dělala Joyce, začali uklízet i jiní. V našem případě naopak spolubydlící usoudí, že proč by se těmihle činnostmi zabývali, když je za ně někdo udělá. Veškeré uklízecí a udržovací práce se jaksi automaticky stanou povinností mě a K. Když je přerostlá tráva na zahradě, když v dřezu hnije nádobí, když nefunguje pračka, když po sobě někdo nespláchne nebo zasviní vanu, začnou spolubydlící bušit na naše dveře: "Kenny! Ivo! Pojďte se podívat, jak to tu vypadá! Honem s tím něco udělejte!"
Joycinu magii jsme nepochytili. Možná se tenhle přístup k životu a lidem ve vašem okolí musí umět nosit – jako vysoké podpatky. Když v nich umíte chodit, nesete se světem jako královny a každý k vám s obdivem vzhlíží. Když v nich chodit neumíte, upajdáte tři kroky, pak se přerazíte, nedůstojně padnete k zemi a vyvrknete si kotník. Po pár letech sdílení domů a bytů jsme už s K. oba kulhali...
Joyce se odstěhovala do domova pro seniory – tedy ne že by snad byla nemohoucí, zjistila ale, že když je pracujícímu člověku v Británii pětašedesát, má nárok na státem dotovaný byt. Joyce toho využila, říkala, že může mít celý byteček za nižší cenu, než kolik platí u Paula Arobagy -- a nebude se s náma muset zlobit. Zůstalo nám po ní pár kvalitních talířů, jeden nerez hrnec a nepříjemné prázdno.
Paul ovšem brzo prázdno vyplnil – chlapíkem, kterému jsme začali přezdívat Příšernej Běloch. Příšernej Běloch byl Angličan, zřejmě na drogách, aspoň podle jeho eratického chování soudě, a zdálo se, že ho sem Bůh seslal, aby nás potrestal za to, že jsme si Joyce, když tu ještě byla, nevážili tak, jak by se slušelo. Příšernej Běloch zásadně nesplachoval, dveře neuměl zavírat jinak než kopnutím následovaným ohlušujícím třeskem, běžně používal nádobí jiných lidí a děsně se divil, když mu to vyčetli. Aby se na jeho mejdany mohli trousit celou noc návštěvníci (nápadně podobní jemu samotnému), rozbil zámek u vchodových dveří. A tak dál.
Bůh, který ho sem seslal, nás naštěstí jen varoval: Příšernej Běloch Paula podvedl, ukázalo se, že nemá na nájem. Dokonce ani zálohu mu nezaplatil: Paul propadl, tak jako spousta Nigérijců, falešné představě, že "běloši jsou důvěryhoddní". (Mě zřejmě považoval za Afričanku: K. a já jsme museli zaplatit zálohu a měsíční nájem týden předtím, než jsme se směli nastěhovat.) Když Paul štítivě, v rukavicích, nakládal Bělochovy věci do plastových pytlů, které pak hodil do kůlny na zahradě, přebudovával si přitom světonázor a neustále se mě ptal, jestli je takových lidí mezi Evropany hodně. On sám se nikdy předtím se žádným nesetkal.
Pak se Paul spálil ještě jednou a do pokoje po Joyce a Příšerným Bělochovi
(který jsem mezitím, jako zkušená "malířka a dekoratérka", uklidila a vymalovala a on mi za to slíbil 50 liber) nastěhoval Ghaňana jménem Pius – Zbožný. Vzhledově se Bělochovi vůbec nepodobal, byl to jeden z nejtmavších lidí, jaké jsme s K. kdy viděli, ale choval se dost podobně. Naštěstí taky brzy vypadl (věci si sbalil sám, zatímco Paul nad ním stál a ječel) a do prokleté místnosti přišel bydlet Jamajčan Roger, těžký pohodář. Oddechli jsme si.
A taky nás překvapilo, jak rychle se Paulovi daří shánět nové nájemníky: pokoje, které nabízel, nebyly nejlacinější, a přece nikdy nezůstaly prázdné víc než týden. Zřejmě pomohlo, že Paul nabízel "luxusní, zařízené pokoje s televizorem".
Ano, i my jsme kdysi mívali v pokoji televizor, pěkný a obrovský. Stál na nočním stolku a dost překážel, a tak nám ani nevadilo, když pár dní po našem nastěhování dorazil Paul a pravil, že televizor potřebuje.
"Na co?"
Paul cosi zakoktal a odpojil dráty. Pak požádal K., ať mu ho pomůže vynést a umístit v sousedním pokoji.
"Copak to není náš televizor?" bránili jsme se chabě.
"Jak – váš? Je přece můj!" řekl Paul.
"No to ano... Ale pronajal jste nám pokoj s televizorem."
"Jo. Jenže teď ho potřebuju. Sorry."
Sousední pokoj byla špeluňka, které se v anglických rodinných domcích říká "box room", tedy "pokoj na krabice", česky bordelárium. Tradičně v něm nikdy nikdo nebydlel, ale teď ho Paul zařídil prádelníkem a úzkou palandou, kolem které se při troše dobré vůle dalo protáhnout k mrňavému oknu, a aby ho mohl prohlásit za "luxusní", narval k nohám postele stolek s televizorem. "Někdo se na pokoj přijde podívat," zamručel. "Tak aby se mu líbil."
Přišel se podívat Joshua, Uganďan. Byl osamělý, manželku a děti nechal doma, do Británie si přijel jen vydělat. Obrovský televizor ho nadchl a pokoj pronajal.
Pak jsme zpoza zdi ve dne v noci slýchali jásavé zvuky: Joshua nechával televizi zapnutou, i když spal anebo když byl v práci. Nesledoval programy, nejspíš ani nevěděl, co zrovna dávají – používal televizor jako zvukovou stěnu, která ho oddělovala od britské reality a – přinejmenším svou nepřetržitostí – mu připomínala zvuky rodné vesnice. Zvuky Joshuovy rodné vesnice musely být pořádně hlasité – a my jsme za zdí značně trpěli. Naštěstí jen pár dní. Pak přišel Paul a Joshuovi přístroj sebral.
"Ale já jsem si pronajal pokoj s televizorem," protestoval Joshua.
"Jo. Ale já ho teď potřebuju jinde."
Televizor putoval do další místnosti, kde nalákal Tundeho, docela milého mladého Nigérijce, k podpisu nájemní smlouvy.
Když Paul televizi sebral Tundemu, odvezl ji do svého dalšího domu, tuším, že v Plumsteadu, ve kterém prošla sedmi místnostmi, než se zase vrátila k nám, do pokoje, ze kterého se k Paulově nelibosti Tunde po dvou či třech měsících odstěhoval. Tam tvrdla překvapivě dlouhou – ze záhadného důvodu Paul tentokrát ne a ne nalézt nájemníka. Do baráku chodili agenti z realitek, otvírali si vlastním klíčem a potenciálním nájemníkům líčili přednosti téhle úžasné nabídky. Činili tak v jakoukoli denní či noční hodinu a začínalo to být nepříjemné.
Pak se konečně začala objevovat rezolutně vyhlížející dáma v nejlepších letech a nosit do volné místnosti nábytek. Novou postel (s tou Paulovou prý "nesouhlasila"), několik kožených křesel a pohovek, dva prádelníky, konferenční stolek. A taky nekonečné pytle oblečení, které rovnala do skříní. Oblečení bylo – mužské! Vyšlo najevo, že dáma je matkou třiadvacetiletého syna s obsesivním kompulzivním syndromem, kterého se po letech utrpení rozhodla zbavit. Našla pro něj bydlení, zaplatila nájem, nakoupila mu potraviny na několik měsíců – a teď se Daniel bude muset o sebe postarat sám. Byla ráda, že pokoji vévodí televizor: kdyby se snad Danielovi stýskalo, zapne ho a přestane mu být smutno.
Daniel byl milý, tichý hoch. Vypadal spíš na patnáct než na třiadvacet – a taky se tak choval. Pořád za mnou chodil a ptal se, jak má splachovat na záchodě, z kterého kohoutku teče teplá voda, jak zamknout a zase odemknout venkovní dveře. Nechápal takové věci, jako že když do police v lednici položíte láhev s mlékema neutáhnete pořádně víčko, vylije se mléko směrem DOLŮ, an potraviny uložené ve spodnějších policích. Neuměl zapnout konvici na ohřívání vody, a když jsem ho to naučila, nebylo v lidských silách mu vysvětlit, že se konvice určená k ohřívání vody nehodí k vaření vajec či párků. Daniel, vypuštěný bez dozoru do baráku, ho vmžiku proměnil v kůlničku na dříví. Když jste ho na to upozornili, plaše se omlouval a žádal o rady, jak si počínat lépe. V běžném životě byl nepoužitelný.
A přesto dokázal nemožné: putovní televizor v Danielově pokoji své putování skončil. Paul si ho už nikdy neodnesl. Když se o to pokusil poprvé, jako obvykle v okamžiku, kdy byl nájemník v pokoji zabydlený, spustil Daniel takový nářek, že Paul raději utekl. Zkusil to potom ještě jednou, ale Daniel si lehl na podlahu pod televizorem, skučel a mezi vzlyky prohlašoval, že bez něj nemůže žít. Paul, který byl koneckonců Afričan, i když s tím nejangličtějším přizvukem, co znám, se ženských slzí děsil a z mužských mu naskakovaly pupínky. Urychleně zmizel a pak už se nikdy neodvážil vyslovit slovo "televizor" v Danielově doslechu.
Daniel se neuměl o sebe postarat ani v těch nejzákladnějších věcech. Ale Joshua, ten to dokázal, jenže na všechno kašlal. Močil na prkýnko, nesplachoval, kradl mýdlo, šampón a toaletní papír v koupelně, v kuchyni po sobě nechával boží dopuštění – a aby ušetřil na nákupu potravin, vyčíhal si vždycky, který nájemník zrovna není doma, a z jeho fochu si bral, co se mu hodilo. Začali jsme většinu potravin uchovávat ve svém pokoji, aby záhadně nemizely, a tak nám Joshua ukradl aspoň tu pár cibulí, tu kilo brambor. Brambory vařil radikálně: hodil je do vody, postavil na plotnu a pak nad nimi stál a každé dvě vteřiny do nich píchal, jestli už změkly. "Furt nic!" mumlával si u toho. "Furt tvrdý jako kámen! A já mám takovej hlad!"
Těžko samozřejmě někomu dokazovat, že brambory v jeho hrnci jsou vaše, a Joshua se nikdy nenechal přistihnout. Už nějaký čas jsme mu s K. privátně přezdívali "Blbec" (to proto,ž e neuměl na jakoukoli výtku či komentář odpovídat jinak než nablblým smíchem). Teď K. chodil do kuchyně sledoval, do čích brambor to Blbec zase píchá, a pak mi smutně oznamoval, že už jsou zase naše."Blbec je chytrý!" nechával se slyšet. "Nemůžu a nemůžu ho přistihnout, jak krade."
Takovéhle domácí pychy bývají nepříjemné: brambory jsou, pravda, laciné a je trapné se nad tím rozčilovat. Ale když koupíte dvě kila, že si je upečete, a druhý den najdete v košíku tři osamělé erteple, pohne vám to žlučí.
Pak jsme jednou jeli s K. na výlet do okolí Readingu. V rozoraném poli jsme našli kameny, které se velikostí, tvarem,barvou i povrchovou strukturou k nepoznání podobaly bramborám: když jste šli po oraništi, přísahali byste, že je plné brambor napůl čouhajících z hlíny. Museli jste si dřepnout a vzít je do ruky, abyste viděli, že to brambory nejsou: byly studené a těžké. Ale i tak se vám zazdálo, že vás dotek klame – byla na nich dokonce taková ta drobná očka jako na opravdových bramborách. Iluze byla dokonalá.
Nasbírali jsme pár pseudobrambor, přivezli si je domů a zamíchali je mezi skutečné brambory v košíku. Pak jsme vyčkávali. A dočkali se.
Dva dny nato stál Blbec v kuchyni nad hrncem s vidličkou v ruce a píchal a píchal. "Furt tvrdý! Tvrdý jako kámen! A já mám takovej hlad!"
Nenápadně jsem jukla do našeho košíku: brambor, i těch falešných, znatelně ubylo. Vrátila jsem se do pokoje a hodinu nato šel na zvědy K.
"Píchá a píchá. A furt sou tvrdý!" hlásil mi. Joshua si zřejmě vybral k průzkumu jedlosti jedinou bramboru – a zrovna ta nebyla pravá.
Po další hodině opustil Blbec kuchyň, dupal vzhůru po schodech a cosi si brumal. Na zahradě pod kuchyňským oknem se válely zbytky brambor rozvařených k nepoznání a mezi nimi tři nebo čtyři šutry, opticky nerozeznatelné od brambor.
Docela jsme se pobavili.
A světe div se: naše brambory mizet přestaly. Dokonce ani cibule neubývalo.
Pak se ovšem do domu nastěhoval Efulefu a teprv pak začalo tóčo.
(Pokračování příští pondělí.)
