10. Špinavá cizinko, čisti!

Jasně že jsme neměli pracovní povolení. Vím jen o jednom Bulharovi, který, i když získal glejt k pobytu v Rakousku, zůstal v lágru, makal

a šetřil na barák. Byl prostě blbej jak Bulhar. Všichni ostatní s prvním úderem razítka, kterým se jim něco povolovalo, z lágru vypadli.

My lágrovníci jsme pracovat nesměli, ale mohli. Vlastně museli, pokud jsme si s sebou do emigrace nepřivezli (jako jistý chlapík odkudsi z jižních Čech) dostatečné zásoby zlata.

Sehnat arbajt, to byla v lágru hračka. Zejména když jsi byl mladý, silný a pokud možno blonďák. Nebo aspoň hnědovlasý. Každopádně stoprocentní běloch. Rakušáci bílým přistěhovalcům bez papírů nepokrytě nadržovali – přístup, který se nám samozřejmě ohromně zamlouval. Většině z nás vůbec na mysl nepřišlo, že by tomu mohlo (nebo, podle antidiskriminačních zákonů, snad dokonce mělo) být jinak.

(Ani mě tenhle přístup nijak nepřekvapoval a nenapadlo mě, že by na něm snad mohlo být něco špatného. Přišla jsem do Rakouska s čistou myslí, nezatíženou, pokud se pamatuju, ani nacionalismem, ani primitivistickým rasismem, ani představou, že mi svět něco dluží. Zaujatě jsem pozorovala ne tak docela bílé hemžení na lágru a nejradši bych si našla kamarády mezi všemi rasami a národy. Přesto mně na tom, že se mnou a mně podobnými jednali Rakušáci slušněji, nepřišlo vůbec nic nevhodného.)

Kdo fachu nesehnal přes spolulágerníky anebo známé krajany, mohl se postavit před bránu „na stojku.“

Každý den kromě neděle, za každého počasí stály podél Otto-Glöckel-Straße  davy mládenců – ti tvořili drtivou většinu obyvatel tábora – a každý doufal, že si ho některý Rakušák vybere na nádenickou práci. Když jste si odmysleli moderní auta a dodávky, v kterých si pro nás „kaštani“ jezdili, byla to scéna jak vystřižená z filmu z období průmyslové revoluce. Často byla ještě tma a ze zvlhlé země stoupaly sloupečky páry, svým lehkým závojem cudně halící ty naše auslanderské držky.

Když nepočítám problém s tím, že si Rakušáci vybírali jenom samé bílé (takže v časných dopoledních hodinách už před bránou stály jen davy přičmoudlíků, svou pouhou vizáží stvrzující, že v lágru žije fakt pěkná sebranka), byla se stojkou jen jediná potíž: museli jste tam trčet už tak od pěti ráno. Za to nejspíš mohlo jeho veličenstvo císař František Josef, který prý trpěl obzvlášť protivným druhem nespavosti a přinutil celé Rakousko-Uhersko, aby v nekřesťanskou hodinu vstávalo s ním. Aspoň mi to tak kdosi vysvětloval. Stát ráno v pět jak tvrdé Y v protivném počasí před lágrovou bránou, to nebyl žádný med. Já jsem to vyzkoušela jen párkrát – a vždycky to přineslo výsledek. Ale někteří hoši, zejména ti ne tak docela blonďatí, trčeli na stojce týden, čtrnáct dní i měsíc, než si je někdo vyvolil, anebo než to vzdali. Nejhorší prý bylo rozhodování, kdy přestává mít smysl na stojce zůstávat – po osmé ráno bylo setsakra málo pravděpodobné, že si vás ještě někdo vybere (ale zase se proslýchalo, že jeden obzvlášť odhodlaný maník dostal skvělou fachu v jedenáct! – a pak měl práci na čtvrt roku).

Po neúspěšné stojce jsi mohl jenom doufat, že ti kámoši z cimry došli pro snídani. Málokdo ten den už s něčím začínal – většinou se chlapi svalili na palandu, ani zouvat se neobtěžovali, a celý den leželi jak mrtvoly, sotva že si došli pro kus žvance. Podobná lenora se zmocnila každého, komu dvakrát třikrát nevyšla stojka. Nebo dvacetkrát třicetkrát. Anebo šedesátkrát. Když jsi každé ráno po dva měsíce, s výjimkou nedělí (pámbíčkářští kaštani v neděli nedělali), vstával mezi čtvrtou a pátou, poslepu ses oblékl, vypotácel ses do zimy před lágr a stál tam do devíti jak truhlík, úplně jsi ztratil motivaci. A pak jsi proležel na posteli, oblečený a v botách, celé dny a celé noci, dokud ses z toho nezcvoknul.

Neúspěšná stojka, to byl opruz. A většina jich byla neúspěšná – nádenické práce chtivých Flüchtlingů bylo mnohem víc než nádenické práce. Ženské to naštěstí měly trochu jinak. Bylo nás na lágru tak dvacet nebo třicet, možná čtyřicet, když počítáte i vdané paničky z Familienhausu, a která se jen trochu snažila, práci si našla.

Obvykle to byl úklid.

Mám už od mládí lehkou alergii na uklízení jakéhokoli druhu (stolu, bytu, záchodu, ulice, starců či postižených do ústavů, problémů pod koberec), ale Rakousko mě vyléčilo. Myslím, že jsem za těch deset nebo jedenáct měsíců, co jsem v něm strávila jako uprchlice, uklidila celou zemi durch-und-durch asi tak pětkrát. Arbajt to býval prachmizerný a prachmizerně placený – ale vždyť o nás v lágru bylo postaráno, vydělávaly jsme si jen na známky na dopisy, na parádu a občas nějakou tu flašku. Dostávaly jsme sice za práci dvakrát nebo třikrát míň než chlapi, zato jsme mohly pucovat, co hrdlo ráčilo.

A uprchlictví nás sjednotilo v těch nejtradičnějších ženských činnostech: tady nikoho nezajímalo, jestli jste měly samé jedničky, jestli umíte citovat Nietzscheho, jestli chápete teorii relativity. Uvaž si zástěru, popadni hadr – a ukaž nám, jestli jsi co k čemu. Ženské, které se celý život staraly o domácnost a nic jiného nedělaly, teď měly výhodu. A patřičně si toho užívaly. Vypadalo to dokonce, že zběhlost v domácích pracích je jediné nezbytné umění, které kdy budeme potřebovat. Ufff!

Vlastně to byla skvělá životní lekce. Naučila jsem se stát na nohou od šesti od rána do půlnoci – v tomhle případě i v neděli – a sklízet nádobí ze stolů v restauraci. Naučila jsem se mýt nádobí v hotelu včetně drhnutí obrovských hrnců, vytírat za provozu v obchodě (bylo třeba dát pozor, aby na vás nikdo nešlápl, co kdyby si třeba zlomil nohu?), stlát postele v penzionu tak, aby na prostěradle a přikrývce nezůstal jediný faldík – musely být natažené jak podle pravítka --, naučila jsem se jezdit po hotelu s vozíkem a cpát prádlo do obrovských praček. A naučila jsem se žehlit. Naučila mě to jedna Vídeňačka s trpělivostí, jakou ve vás vyvolá snad jen vědomí, že té nablblé cizince, na kterou musíte mluvit v infinitivech, platíte sotva dvacet procent minimální mzdy.

Seznam mých džobů je pěkně dlouhý – a všechny byly dočasné, anebo mě z nich brzo vyhodili. Stálejší práci jsem našla teprve u jisté Slovenky, manželky lékaře z Bratislavy, kterému se tu povedlo uchytit. Od pohledu to byla obyčejná holka, jakých po Slovensku běhají tisíce, a kdyby zůstala doma, nejspíš by byla normální. Ale tady se proměnila v paní doktorovou z prvorepublikové komedie. Pořád dokola mlela o tom, co všechno už si koupili, chlubila se, že je manželův šéf pozval na večeři (nakonec z toho nic nebylo), a donekonečna mlela cosi o „vyšší společnosti“ tady ve Vídni. Vypěstovala si v sobě snobismus paničky, která se denně děsí před zrcadlem, co si vzít na sebe, aby „reprezentovala“, schází se s jinými paničkami na kafíčko a sachr dort, říká „Vám to dnes ale sluší, drahoušku“ těm, co tam zrovna jsou, a obrací oči v sloup nad zjevem těch, které tam zrovna nejsou. A -- samozřejmě -- nadává na služky. Měla problém: nenakoupila si zatím nic, co by jí paničky záviděly, módu místní honorace pořád ne a ne zvládnout – a jiné paničky, nezbytné k sachr dortu, se taky doslova nerojily kolem. Jediné štěstí měla na služky. Teda na služku – mě. Nevládla jsem uměním šéfkuchaře, stříbro jsem leštila pomalu, nepukala jsem závistí nad jejich rozlehlým bytem, nábytkem ani známostmi. Odmlouvala jsem a měla jsem zjevně vlastní názory. Byla jsem tím pádem nemožná služka a  skvělá k nadávání. Paní doktorová nade mnou lomila rukama a zoufala si, ale nechala si mě dobře půl roku. Vyrazila mě teprve, když se se mnou pokusil vyspat její manžel. Neuspěl, ale ona se to stejně domákla, tak trochu si ucpala nos a řekla, že příště chodit nemusím. Přece se nebude zahazovat s nějakou špinavou cizinkou z lágru.