Někdejší generální tajemník KSČ dal rozhovor Týdnu, kreslíř Štěpán Mareš "narazil" s pozvánkou na výstavu politických karikatur. Co mediální podání těchto dvou událostí vypovídá o úrovni české novinářské scény?
Tak především, zpracování obou záležitostí, z nichž první z nich byla relativně pozoruhodná a druhá spíše nicotná, nasvědčuje tomu, jak nejapně zaujatá a kvazinestranná jsou česká média ještě dvacet let po pádu socialistického režimu.
Miloš Jakeš je už dávno jenom stínem někdejšího lídra komunistické nomenklatury, v podstatě bezvýznamným pražským důchodcem, na něhož si právem novináři vzpomenou pouze při listopadových výročích. Soudy mu dohromady vlastně nic nedokázaly a tak si dožívá v poklidu, byť protkaném oprávněným opovržením. A není divu: člověk, který se "nechal povolat" do nejvyšší stranické a potažmo státnické funkce, který si troufal mít vliv na chod ekonomiky země, a přitom si pletl bojlery s brojlery, který po sovětské invazi kádrově "čistil" partaj, si žádnou úctu nezaslouží. Dnes už, pravda, ani ten vztek ne - spíš rozpačitý soucit nad tím, že ani po tolika letech nenašel odvahu k sebereflexi a vymlouvá se na to či ono.
Dohodnout se s Jakešem po řadě let na exkluzivním rozhovoru, z něhož pak citovala řada dalších médií, to bylo pro Týden rozhodně velké terno a počin, který právem zaujal. Samotné interview je čtením někdy úsměvným (extajemníkovo vyjádření ke kauze bojler/brojler), jindy trochu smutným (líčení výhrůžek smrtí na osamělé ranní tramvajové zastávce), po profesní stránce mu není moc co vytknout, a z hlediska názorové objektivity (přinejmenším na stávající otřesné české poměry) je vedeno docela férově.
Co ale rozhodně znaky fér hry nesplňuje, je práce, jakou Týden odvedl na vizuální propagaci na titulní straně vydání. Jakeše tam totiž ozdobil kašpárkovskou čepicí a doplnil titulkem JÁ, MILOUŠ JAKEŠ a podtitulkem (mimo jiné) PROČ HRÁL KAŠPÁRKA?
Na čem tenhle nápad stojí? Na jediné větě celého rozhovoru. V řeči o svém dětství se Jakeš zmíní, že jeho otec na vesnici organizoval kulturní život včetně divadla, autor rozhovoru Miroslav Graclík se ho tedy ptá, zda on sám v nějakém hrál a jakou roli. Kašpárka, takového rádce krále, odpověděl Jakeš.
Jistě, řeknete, že je to vtípek, banalita, nevinný dvojsmysl. Navíc si zrovna Jakeš žádné ciráty nezaslouží, chtělo by se dodat. Jenže ono je to i dost neprofesionální. Zaprvé, Jakeš v rozhovoru rozhodně nepůsobí jako namyšlené sebestředné veličenstvo, jak by se podle "majestátního" titulku mohlo zdát, zadruhé se čtenáři nedočtou nic o tom, že by snad za totality někomu dělal nastrčeného kašpárka - což je asi věc, kterou by mnohý čtenář čekal.
A zesměšnit aktéra, který vám dal exkluzivní rozhovor, na titulu rolničkami s rudou hvězdou? To už je pro seriózního novináře přímo trapas. Můžete si o dotyčném myslet co chcete, ale přijít za ním s prosíkem a pak ho okázale znemožnit, je prostě hloupé a ubohé. Bude se někdo divit Jakešovi, že za rok, dva či pět už žádný rozhovor nikomu nedá? Uražený a zhrzený papaláš nechce mluvit, napíše se asi. Jak jednoduché. Stejně jednoduché, jako před dvaceti lety napsat v Rudém právu o Havlovi, že prodává drogy a nutí mládež k sebeupalování.
U nás ale mnohem víc lidí hlídá demokracii z té opačné stránky - tam kde je to jednodušší a mainstreamovější, prostě momentálně in. Hitem posledních let je samozřejmě antiparoubkovství a už jsem si zvykl, že na téhle populistické (ano, sic!) vlně surfuje i jinak sympaťák a skvělý kreslíř Štěpán Mareš. Teď použil na pozvánku ke své vernisáži Paroubkovu karikaturu - mimochodem, karikaturu, která je boží, vždycky mě ten zvýrazněný pivní břich, proslulá bradavice a nezaměnitelný zarputilý výraz pobaví.
Kterási radní či starostka ale malíře požádala, aby na pozvánku raději vybral něco "politicky korektnějšího" - každý někoho volíme, že ano... Karikaturista si neodpustil komentář o dobách minulých (místo Paroubka ovšem namaloval poslušně psíka) a celá věc se (čímže asi sebepropagačním přičiněním?) dostala i na zpravodajské weby.
Proč o téhle zbytečné pondělní zprávičce vůbec píšu? Zaujala (a popudila) mě totiž práce editorů iDNES s titulkem ke zmíněnému článku. V době vydání článku zněl asi takhle: KRESLÍŘ MAREŠ MUSEL ZMĚNIT POZVÁNKU, BYLA POLITICKY NEKOREKTNÍ. Náhodou jsem ale na iDNES mrkl zhruba po půlhodince, a službu konající editor už vymyslel poutavější verzi: KRESLÍŘ MAREŠ NARAZIL S PAROUBKEM, MUSEL ZMĚNIT POZVÁNKU NA VERNISÁŽ.
Přijde vám to totéž? Mě ne. Jistě, cíl je jasný, přitáhnout pozornost čtenáře, donutit ho, aby si řekl: Cože? Už zase nám chtějí něco zakazovat? A zrovna teď, když je to sametové výročí? A zase ten Paroubek! No ano, jméno předsedy ČSSD (tedy, pokud uvedeno v negativních souvislostech) je na českém internetu nesmírně silnou a vyhledávanou značkou, proč tedy neprodat zpravodajskou pozici lépe?
A že to skoro vypadá, podvědomě působí, jako by se v celém tom pošetilém zákazu (je to vůbec zákaz? MUSEL opravdu Mareš něco měnit?) v celé té věci angažoval sám Paroubek? Ale neblázněte, však si čtenář v textu přečte, jak to bylo. Určitě? A každý?
Ostatně, příznačným propojením obou mých dnešních témat budiž odpovědi, které se rozhodla svým čtenářem redakce iDNES ocitovat z rozhovoru s Jakešem. Všímá si hlavně toho, že si dovoluje tvrdit: být tu socialismus, měli bychom se dneska líp, a dokonce se odvažuje chtít se soudit o honorář za své mnohokrát vydané a zkopírované nejapné vystoupení na Červeném Hrádku! Ta drzost, to vypíchneme! O Jakešovi to jistě mnohé vypovídá, o redakci iDNES jakbysmet. Je tohle ta nejdůležitější, nejméně očekávatelná informace z celého rozhovoru?
Myslím, že tahle země si docela slušně zadělává na problémy. Málokdo si totiž uvědomuje, že komunistická ideologie nespadla z nebe a ty tisíce dělníků a rolníků musel někdo nejdřív pořádně nasrat. Současná česká média stále prokazují, že i dvacet let po revoluci mají tendenci pokoušet se o totéž: a že jsou v tomhletom směru více než schopná.
