Dědkův konec aneb Brückner do Sparty!

Ty zprávy dělilo vlastně jen pár hodin: slavný klub z Letné v lize po mizerném výkonu doma jen remizoval s průměrnými Budějovicemi, a mýty opředeného fotbalového trenéra Karla Brücknera vypoklonkovali Rakušané po pár měsících z lavičky svého reprezentačního týmu.

Kdopak si to letos vypije?www.flickr.com

Obě ty události mají ale podle mě společného víc, než jen načasování na přelom února a března 2009. Společným jmenovatelem je důvěra ve vlastní schopnosti a nadprůměrnost, která přerostla ve svého druhu aroganci vůči okolí. Neumím-li si přiznat, že něco dělám špatně, nikdy to nebudu dělat dobře: tuhle pravdu bohužel pro ně potvrzuje jak kdysi železný klub, tak i kouč, přezdívaný českým národem něžně i nenávistně "Dědek".

Karel Brückner měl svého času fantastické renomé. Skromný klub z Olomouce dovedl v 90. letech do čtvrtfinále poháru UEFA a po nevydařené éře trenéra Chovance (zapamatujte si to jméno :) převzal pro mnohé nečekaně reprezentační tým. Ještě nečekanější ale bylo něco jiného: Češi dobývající obvykle největší úspěchy spíš mixem vyčuranosti, disciplíny a defenzivní kopané najednou na Euro 2004 hráli fotbal, který obdivovala celá Evropa - a je snad příznačné, že ztroskotali na podceňovaném Řecku s nudnou taktikou jako opsanou od Dušana Uhrina z před osmi let.

Fandové ale měli jasno: Dědek je Bůh a Brückner na Hrad! I odborníci si nemohli vynachválit trenérovy "mistrovské tahy" a "ďábelské strategie". Že mohlo Česko s famózní generací kolem Pavla Nedvěda možná střádat úspěchy už dřív, nebýt Brücknerova předchůdce, napadlo málokoho. K držiteli Zlatého míče se přidal nejlepší kanonýr českých novodobých dějin Jan Koller a poprvé od roku 1990 se nakonec z Ruzyně fotbalisté vydávali na světový šampionát.

Nesmělé hlasy, že Brückner staví (jako vždy během své kariéry) jen na pár vyvolených, zapadly ve všeobecné euforii a po úvodní výhře nad USA už si na ně nevzpomněl vůbec nikdo, přiznejme si, včetně autora těchto řádků. Medaile se zdála být téměř na dosah... jenže místo toho přišel prohraný zápas proti Ghaně, který mezi mými známými dodnes působí jako nejhorší reprezentační noční můra a zároveň vhodný odstrašující příklad pro nápady typu "obětujme deset tisíc a pojeďme za nároďákem fandit".

Taktika ušitá na míru hlavičkáře Kollera se s jeho zraněním rozsypala a Dědek si mohl na lavičce hlavu ukroutit, zatímco černé gazely názorně předváděly bafuňářům, proč se vyplatí pozvat si aspoň jednou ročně k přáteláku i jiný tým než evropský. Další porážka s Itálií pak jen stvrdila bolestný konec jednoho mýtu: Brückner není všemocný, ba nejspíš ani geniální. Kde nic není, ani čert nebere, říkali jsme si.

Utrápená kvalifikace na další Euro korunovaná největší ostudou v historii reprezentačního mužstva kolem šlapek v hotelu Praha už ale dávala tušit, že realita je ještě krutější. Trenér odmítal přiznat, že mu jeho chlapci přerostli přes hlavu a odstoupit ho skoro ani nenapadlo. Už tehdy měl odejít, ale věřil, že přece nemusí končit s ostudou na nefotbalovém poli. Skončil za pár měsíců stejně a trapasem na poli fotbalovém, kde jeho ekipu sfoukli Turci jako pověstnou Horníkovu svíčku během dvaceti minut. Geniální stratég k tomu v závěru přispěl průserovým nasazením beka Kadlece a po zápase se divil, že česká obrana "neplnila své povinnosti v zataženém bloku". Ví Bůh, že jeho divení nebylo nic proti tomu našemu.

Brückner po šampionátu zdánlivě odešel do důchodu s prohlášením, že už nikdy více, jenže jeho ego ho dohnalo záhy. Přijal nabídku od sousedního Rakouska a co vytvořil z mužstva, které (ač krutě podceňováno) získalo na domácím Euro sympatie za rychlý a agresivní fotbal? Odpověď je naprosto jednoduchá: naši jižní sousedé jsou v tuto chvíli prakticky ze hry o postup - pro spravedlnost dlužno dodat, že podobně jako vždy v posledních třiceti letech.

To konstatování se zdá přehnané, ale je to tak: od roku 2004 udělal světový a obzvláště evropský fotbal po trenérské stránce obrovský skok dopředu... a populární Dědek už měl asi pocit, že se naskákal dost. Odmítal vyrážet z rodné Hané a spokojil se s videem, mediální komunikaci považoval za nutné zlo, které stačí odbýt jednou do roka, a fyzickou přípravu reprezentantů by svěřil do rukou klubům, tedy do míst, kde byla kvalita tréninků přinejmenším nevyrovnaná a někdy přímo nedostačující.

Nedosti na tom, Brückner začal také začasto podléhat tlakům prohnaných hráčských manažerů. Z videa se všechno nakoukat nedá a tak opět došlo na známé pravidlo o tom, že "z Prahy je do reprezentace blíž". Paradoxní proto, že jemu samotnému byla přitom matička měst tak daleko, že si nedojel ani na derby pražských S. 

Trenérská kariéra Karla Brücknera měl dva výrazné vrcholy, přinejmenším po tom druhém propásl šedovlasý elegán šanci na důstojný odchod ze scény. Zda se teď spokojí opravdu jen s okopáváním záhonů, ví asi je on sám, já bych pro něj ale jednu výzvu měl. Už podruhé by totiž mohl triumfovat na hrobě trenérské neschopnosti jednoho kdysi vynikajícího reprezentačního stopera, jemuž se už poněkolikáté rozpadá jeho mužstvo pod rukama...

A co myslíte vy? Pomohl by Dědek Spartě, nebo naopak ona jemu? :)

PS: Je to krutá ironie osudu, ale ve WM Playeru mi právě teď začalo hrát Horáčko/Hapko/Kocábo/Kemrovo Stáří. Inu, tak tedy, pozvi mě dááááál! :)