Velký podvod

Spolupráce evropských států může mít ve skutečnosti jasnou a přehlednou podobu. Uspořádat Evropu bez demokratického deficitu je snadné. Stačí odebrat moc komisi, založit spolupráci na principu rovnosti a otevřít spolupráci navenek. Boj o ratifikaci Lisabonské smlouvy je bojem obhájců demokratického deficitu s demokraty.

Severoatlantická smlouva a návrh Evropské dohody na jedné stránce, Ústava Eeské republiky v kapesním vydání, Lisabonská smlouva 508 stran.J. Payne - www.svobodni.cz

Ve fyzice platí zákony zachování, například hmoty a energie. Jeden ze zákonů zachování platí i v politice: zákon zachování obtížnosti. Je-li něco složité, nemá to jednoduché řešení.
Znalci aristotelovské logiky na první pohled vidí, že to obráceně neplatí. Má-li něco prosté řešení, vůbec z toho nevyplývá, že by někdo nemohl věc tak zesložitit a zamlžit, že celé generace neodhalí podvod.
To je i případ Evropské unie. Po desetiletí se tvrdí, že evropská agenda je tak složitá, že není jiná možnost, než smířit se s fatálním demokratickým deficitem v základech a s desetitisíci špatných právních dokumentů a šílených regulací nazývaných ‚acquis communautaire‘.

Jak to, že NATO nikdo ani v nejmenším nepodezřívá z jakéhokoli demokratického deficitu? Znáte Severoatlantickou smlouvu, která zakládá NATO? Je to text, který má pouhých 14 článků a vejde se na jednu stranu papíru. Je to snad proto, že by byla kolektivní obrana méně komplikovaná? Není, dokonce je možná naopak složitější.
Ve skutečnosti spolupráce evropských států může mít jasnou a přehlednou podobu. Uspořádat Evropu bez demokratického deficitu je snadné.

Abychom ukázali, že existuje jiná možnost, jak uspořádat Evropu a dokonce bez jakéhokoli demokratického deficitu, zveřejnili jsme jednu z takových alternativ - návrh Evropské dohody. Text nemusí mít desetitisíce stran nepřehledných textů. Naopak, kdyby došlo k úpravě základního dokumentu, pravděpodobně by se zjednodušily i desítky tisíc právních textů.

S jistotou mohu tvrdit, že neexistuje jen jediná možnost, jak demokratický deficit EU vyřešit. Text navržený stranou Svobodných představuje strukturu velmi podobnou tomu, co v EU známe. Není tedy revolučním textem, sám bych si dovedl představit ještě jednodušší řešení. Proto předkládáme text k diskusi, je možné vymyslet mnoho podobných, stejně osvobozujících alternativ.

Co je tím podstatným trikem, který všechno zjednoduší? Co je společným jmenovatelem všech správných řešení? Stačí odebrat moc Komisi. K tomu, aby byl nějaký systém považován za demokratický, stačí, aby byla pro každého občana zajištěna možnost pokojným způsobem ve volbách ovlivnit politiku a vyměnit jednu mocenskou strukturu za jinou alternativní. K demokracii patří pluralita.

Nenapadlo vás někdy, proč hlavní silou, která prosazuje evropskou integraci, jsou úředníci? Dokud bude existovat demokratický politický systém v suverénních státech, budou úředníci jen v roli administrativy, která vykonává politická rozhodnutí výkonné moci (exekutivy). Normálně jen v dobách úřednických vlád se úředníkům na krátkou dobu mohlo poštěstit, že chvíli vládli. V Evropské unii vládnou na věčné časy.
Všimněte si, jak komise žárlivě střeží, aby někdo nezačal podporovat nějaký jiný projekt Evropy, než ten který musí všichni radostně budovat. Všimněte si, že EU nepřipustí žádnou alternativu. Proč se od sebe neliší zamítnutá Smlouva o ústavě pro Evropu a Lisabonská smlouva? Dobrý politik by po fiasku prvního návrhu napsal mnohem vstřícnější a kompromisnější alternativu pro druhý pokus. Odpověď je zřejmá: není jiná alternativa. O žádné jiné alternativě se nesmí diskutovat.
Pro nás to není nic nového, dobře známe mocenský systém, založený na vedoucí úloze jedné politické strany zakotvený do čtvrtého článku Ústavy. Také se nesmělo diskutovat o žádných alternativách a také zdánlivá alternativa v podobě politických stran byla jen fraškou, protože Národní fronta je vždy dokázala dostat do svěrací kazajky vedoucí úlohy.

Některé příznivce této podoby Evropské unie udržuje v naivním optimismu představa, že jednoho dne se Unie federalizuje. Je veliký omyl, myšlenka federalizace je pro Komisi stejně nepřijatelná a nenáviděná, jako kterýkoli jiný model. Federální Evropa by totiž také odebrala komisi všechny mocenské pravomoci a nebyla by zlikvidována suverenita coby hlavní nepřítel.
Princip dělby moci, oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní je známý od dob Platona a Aristotela, později jej připomenul Montesquieu. Byli zakladatelé evropské integrace tak nevzdělaní, že to nevěděli? Nebo byli nešikovní? Nechce se mi věřit, byl to úmysl.
Je ještě druhý trik, který musí být součástí snahy odstranit demokratický deficit: založit spolupráci na principu rovnosti států. Je to snad nespravedlivé? Není, ale nelíbí se to velkým státům. Nepřítelem Evropské unie je suverenita, která rovnost zaručuje.
Budeme-li chtít napravit evropské poměry, musíme počítat s tím, že nás budou nenávidět úředníci a velké státy.

Nejsme první, kdo si podstatu integrace uvědomují, a není náhodné, že se kritika objevuje stále častěji. Vycházejí publikace, které podvod odhalují (například kniha Christophera Bookera a Richarda Northa „Velký podvod", kterou se překladatelé neodvážili pod tímto názvem publikovat a dali jí jméno Skryté dějiny evropské integrace, nebo Marc Joly: „Le Mythe Jean Monnet", Contribution à une sociologie historique de la construction européenne, 2007).

Všimněme si ještě jedné zvláštnosti: text, který předkládáme k diskusi, doporučuje mezi základními zásadami: princip otevřenosti. Ke kterékoli spolupráci evropských států se mohou přidat libovolné jiné státy, budou-li chtít. Je to přirozený princip, který se v Evropě po staletí uplatňoval. Není vůbec žádný důvod, aby se Evropská unie uzavírala před zbytkem světa. Není vůbec žádný důvod, aby byly k nějaké spolupráci nuceny státy, které si to nepřejí. Bude-li spolupráce evropských států s ostatními zeměmi založena na zdravých principech respektujících svobodu, bude pro mnohé další státy atraktivní. Byl by to ten nejlepší příspěvek pro zklidnění celého okolí Evropy.

Současný boj, zdánlivě vedený o Lisabonskou smlouvu je ve skutečnosti bojem kvalitativně úplně jiným: je to boj obhájců demokratického deficitu s demokraty, kteří si přejí spravedlivou spolupráci a svobodu zároveň. Strach zastánců demokratického deficitu je pochopitelný: nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, hrozí, že ukradená moc bude opět vrácena lidem.