Respekt ke svrchovanosti

Systematické podrývání svrchovanosti jako základu mezinárodního řádu nakonec světový pořádek zlikvidovalo. Nezbývá, než vytvořit nový řád. V něm pravděpodobně bude Evropský kontinent odsunut na vedlejší kolej. Ne proto, že se Evropu nepodařilo integrovat, ale proto, že integrace nabourala koncept svrchovanosti, což se velmocem docela líbí. Teď už Evropu nepotřebují. Nový řád už nebude euroatlantický, spíš bude asijský. Rusko se vědomě a programově odpojilo od Evropy a obrátilo se do Asie. 

Svrchovanost je již několik staletí jediným nástrojem, který chrání menší státy proti zvůli velkých. Války nevznikaly proto, že existovala svrchovanost (jak někteří v Evropě tvrdí), ale proto, že někdo svrchovanost nerespektoval. Na pojem svrchovanosti navazuje i Charta OSN – která vytváří mechanismus, který má reagovat na případné útoky na svrchovanost členských států.

V posledních desetiletích se v Evropě odehrávají permanentní útoky na samotný pojem svrchovanosti.  EU se systematicky pokouší akcentovat namísto svrchovaných států regiony. Důvodem je skutečnost, že Evropská unie se dostala do slepé uličky a buď by musela přiznat, že od samého počátku byla chybně založena a musela by uvolnit prostor nějaké alternativě, nebo musí na obhajobu kroků, které jsou v rozporu s úctou ke svrchovanosti členských států, zpochybnit samotnou svrchovanost. Ovšem zpochybňování tohoto pojmu vede k destabilizaci světového pořádku a EU nemá žádnou představu o nějakém náhradním systému.

Podkopání respektu ke svrchovanosti však otevírá cestu především velkým a mocným státům. Když je svrchovanost přežitkem a atavismem, tak si vůči kterémukoli státu můžeme dovolit cokoli, co vyhovuje našim zájmům. Otevírá se tím prostor nejhrubší mocenské politice. Zároveň je tím model bezpečnosti založený na OSN a radě bezpečnosti odsouzen k nefunkčnosti a k zániku.

Střední Evropa je tradičně nazývaná ‚sendvičem mezi Německem a Ruskem‘. Německem nyní sjednoceným a znovu povstávajícím a Ruskem, které se vrací do své velmocenské pozice. Kdysi, když jsme přišli s představou, že by středoevropské státy měly vstoupit do NATO, argumentovali jsme tím, že pro stabilitu Evropy je nebezpečné bezpečnostní vakuum právě v prostoru sendviče. Po rozpadu rakouské monarchie, která několik staletí střední Evropu stabilizovala, se sice meziválečné uspořádání pokoušelo o nějaký model bezpečnostních vztahů opřený o kolektivní bezpečnostní uspořádání Malé a Velké dohody, ale nutno říci, že to byl model nefunkční. Bezpečnostní vakuum bylo vlastně pozvánkou pro Hitlera, aby střední Evropu mocensky ovládnul. Když potom prohrál válku, využil stejné pozvánky Stalin. Rozšíření NATO do střední Evropy bezpečnostní vakuum vyřešilo, ale vzniklo nové vakuum na Ukrajině. Ukrajina se stala nárazníkovým státem mezi EU a Ruskem. Pokud by jak EU, tak i Rusko dokázaly nezasahovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny, mohla by tuto roli docela dobře plnit. Jenomže destrukce úcty ke svrchovanosti zákonitě musela vést k destrukci Ukrajiny.

Československo bylo v meziválečném období patronem Ukrajinců. Velmi dobře dokážeme porozumět osudu státu, který je drcen mezi dvěma velmocemi. Za rozpad pokusu udržet pohromadě rozporuplné síly na Ukrajině nesou odpovědnost obě strany, Západ i Východ. Pro nás z toho plyne morální imperativ důsledně hájit koncept nedotknutelné svrchovanosti států. Jinak řečeno koncept, podle kterého si občané každého státu svobodně smějí uspořádat své záležitosti podle sebe a nikdo by jim do toho neměl zasahovat. Má-li Česká republika navazovat na své vlastní dějiny, měla by ve vlastním zájmu ze všech sil zejména v Bruselu hájit důsledný respekt ke svrchovanosti všech států.

Kauza Krym má však mnohem hlubší důsledky. Ukázala, že padnul stávající světový řád vytvořený po druhé světové válce. V případě Kosova, při jehož vzniku představitelé EU deklarovali, že jej připojí k Unii, jakmile to bude technicky možné a na jehož území vznikla největší základna zahraničních ozbrojených sil v Evropě a nyní v případě Krymu anektovaného Ruskem se nikomu nechtělo zasadit se o respekt k světovému pořádku. Když stávající světový řád nikomu nestojí za to, aby se pro jeho udržení angažoval, systém tím končí.  Nefunkčnost OSN je veřejným tajemstvím. Stávající stálí členové Rady bezpečnosti už nejsou nejmocnějšími hráči světové politiky, dosavadní těžiště světového dění se z euroatlantické oblasti přesunulo na pacifickou polokouli a dosavadní řád se tomu nedokáže přizpůsobit.  Žádný nový řád není na obzoru.

Nezbývá, než začít formulovat základy nového uspořádání světa. Zároveň s tím bude nutné aktualizovat i koncepci lidských práv. Například: k čemu je nám ochrana listovního tajemství, když komunikujeme elektronickou poštou a všechny režimy na zeměkouli dávají svorně najevo, že svoboda elektronická komunikace podle dokumentů o lidských právech chráněná není. Bylo-li možné posledních dvacet let tvrdit, že euroatlantická civilizace podporuje demokracii ve světě, pak nyní v rámci rozkladu systému založeného na úctě ke svrchovanosti států je prosazování demokracie ve světě navýsost podezřelé a nevěrohodné.

Česká republika by si měla přiznat, že nese odpovědnost za nezodpovědné chování Evropské unie (nejen vůči Ukrajině) a znovu opakuji, měla by nasadit veškerou svou politickou a diplomatickou kapacitu k obnovení respektu ke svrchovanosti států.