Všude samá kráva, samej vůl

Jak se zpívá ve známé písničce skupiny Kabát – Pohoda. Nechci tentokráte zkoumat přenesený význam těchto slov, ale nedalo mi to a při svých cyklocestách si dělám průzkum, zda je to pravda i v přírodě.

Nejsou to fotografické skvosty, někdy bleskové snímky mobilem, ale pro statistiku stačí.

Tedy mým favoritem v kategorii skotu je býček, jehož foto jsem použila ve svém „májovém“ blogu. Majitel farmy, kde je i hospůdka, na něho tuším volal Mates nebo tak nějak. Když se býček rozběhl směrem k hospůdce, už jsem se málem zvedala na úprk, ale jeho zájem byl zcela jiný.

Miluje melouny.

Ale většinou jsem viděla klasická stáda, větší, menší, nebo i sólo kusy, různých plemen i barev.

Zdatně jim sekundují ovce a kozy, které mnohdy přebývají v jedné ohradě.

Tak ty měly krásný domeček, kde se schovávaly před plískanicí.

Ale potkáte i drůbež.

Když kohout zavelí, půjdou i pod projíždějící dopravní prostředek.

Krasavec!

A samozřejmě uvidíte i něco, co k hospodářství a lidem tak nějak patří …

Ukázkové hnízdo a vzorně pokálená střecha na komíně Kunínského zámku.

Ale co by to byl za průřez domácí zvířenou bez koní.

Tohoto fešáka potkávám při jízdách na kole do práce kolem půl šesté ráno.

Ale ty kravky na loukách zřejmě dominují.

A zde se mi přímo nabízí vysvětlení mého oblíbeného výrazu „stará kráva“. Není to myšleno ve smyslu hanlivém. Známá si hrála s vnučkami a dělala kravičku. Má nepatrně starší klouby než já, tak si dovedu představit, jak ji po nějaké době musely bolet kolena, když ji vnučky popoháněly. Aby ukončila hru konstatovala: „Já už nejsem mladá kravička, já už jsem taková … stará kráva“.

Asi taková klasická stračena.

Krasavice.