Spěchám, nestíhám

Příbuzní, kteří jezdívají do Švýcarska k rodině, si vždy po návratu povzdechnou, jaká je tam pohoda, že tam nikdo nikam nespěchá, zatímco tady pořád spěcháme, honíme se, nestíháme.

Je to možná i tím, že když jsou na dovolené, sami nemusejí nikam spěchat. Ruku na srdce, on bude asi výrazný rozdíl i v reáliích a povaze obyvatel Švýcarska a naší domoviny. Nakonec krávy Milky na pastvinách nemají potřebu někam spěchat a bankéři zřejmě nemají na oběd půlhodinu jako našinec.

Nestíhám, populární výraz. Také jsem slyšela názor, že je to špatnou organizací času, že lidé, kteří tento výraz používají, časem zpravidla mrhají i tak, že druhým vysvětlují, co všechno musí a měli by, ale nestíhají. Natož aby vyšetřili trochu volného času. Něco na tom bude. Často potkávám osoby, které už mají na chodníku vyšlapaný důlek a plkají a plkají. Jak nestíhají a nemají čas.

Spěcháme. Nedivím se. Zajistit si obživu, což dnes mnohdy není snadné, zajistit chod domácnosti, rodiny, práci kolem nemovitosti, zajistit zvířecí miláčky a spoustu dalších povinností. Abychom to všechno stihli a stačili případně také relaxovat. Každý po svém, každý, jak je zvyklý. Měli bychom relaxovat, měli bychom se aspoň chvilku denně věnovat sami sobě. V klidu, bez přítomnosti druhých, bez přítomnosti techniky, bez fyzické aktivity. Praví moudří.

Četla jsem článeček, že si neumíme udělat čas na to, být sami se sebou, relaxovat sami se sebou,  se svými myšlenkami, je to prý očistné.  Tedy dle nějakého výzkumu to neumíme, snad ani nechceme. Chceme relaxovat, ale tak, abychom se nenudili. Chceme být občas sami, ale neumíme si to užít. Sami se sebou se nudíme, nevíme, co sami se sebou si počít. Při tomto výzkumu prý dobrovolníci měli problém strávit sami  se sebou 15 minut, bez jakýchkoliv podpůrných prostředků. Možná se času se sebou samými bojíme. Sami musíme uvažovat, přemýšlet si. A co kdyby se objevila nějaká myšlenka, která by nás třeba donutila zpytovat svědomí? Pochopitelně se to netýká fyzické relaxace.

Ano relaxovat chceme, ale tak, že nám někdo řekne, co máme dělat, jak se máme bavit, nabídne možnosti zábavy – knihu, mobil, tablet, počítač, nebo jen prostým zíráním do pohyblivých obrázků v TV.

A co kdyby nešla elektřina, nešla TV, nemohli bychom si zapnout počítač, nemohli bychom dobíjet mobilní miláčky. Strašná představa? Věřím, že mnozí by zanedlouho měli abstinenční příznaky.  Co počít s takovým mořem času, volného času? Co s rukama, co s myšlenkami, protože nám je nezaměstnává žádný vnější podnět?

Ráda bych se zúčastnila tohoto výzkumu. Ráda si jen tak přemýšlím. A někdy mi v hlavě něco zasvítí. Řešení situace, řešení problému. Přijde  mi to smysluplnější, než plýtvat časem seděním u svítících obrazovek a displejů. A 15 minut je krátká doba. Dělám si tento výzkum dobrovolně. Tříbím si názory, hledám směr a náplň života, řešení. Nemusí mi nikdo určovat a nabízet, jak mám přemýšlet. Nebojím se být sama se sebou a používat vlastní myšlenky.

Nerada to říkám, ale někdy taky nestíhám. Mám dvě zaměstnání. Taky mám domácnost. K tomu stihnout venčení v útulku. Udělat si čas na přátele, udělat si čas na sebe, ježdění na kole, cvičení, psaní blogů, čtení blogů, ….. atd.  No, někdy fakt nestíhám.