Nemoc jménem cyklistika 2

Píšete k tématu v dobré víře, že jste vyčerpali všechny možnosti a veřejnost a přátelé vás vyvedou briskně z omylu. Nezbývá, než opomenuté doplnit.

Nejprve mě upozornili diskutující: „Zapomněla jste na e-cyklisty“. Pravda, jak jsem jen mohla? Mám s tímto způsobem přesunu jistou zkušenost. Jednou jsem na cyklostezce, kterou se přesouvám domů z práce, předjela mladou dámu, která, oblečena do slušivého trička a sukénky, tedy do civilu, nijak nespěchala. Ještě jsem si říkala, jede tak, aby se jí neorosilo čelo! Koutkem oka jsem vnímala, že to není úplně běžné kolo, ale jela jsem si svým tempem. V místě, kde se trasa zvedá jsem za sebou uslyšela zvuk rozjetého kola. Uhnula jsem ke kraji, že mě bude předjíždět výkonnostní cyklista. Ale lehoučkým způsobem šlapání kolem mě prosvištěla do kopce ta e-cyklistka. Tak mě to překvapilo a rozesmálo, až jsem sama přestala šlapat. Takže e-cyklisté. Mohou to být přesouvači - například sebe do práce, či nákupů. Mám za to, že nejsou extrémně nebezpeční, zatím jich není tolik. A pokud toto kolo používá starší osoba, která již může mít problém se šlapáním na běžném kole, asi je to užitečný pomocník. Pro sportovní vyžití se tento stroj asi nepoužívá.

Další poznámka byla na převažeče, ale dětí, nikoliv gauče, který jsem zmiňovala. Tato kategorie patří ke sportovním užívačům kola. Pokud volí trasy mimo frekventované cesty, pak asi není co vytknout. Dítě si hltne čerstvého vzduchu i trochu prachu cest na posílení imunity, rodič se protáhne. Ale pokud zabrousí do běžného provozu, pak jsou to kaskadéři, kteří asi víc ohrožují dítě, než sebe. Stačí pomyslet, co může způsobit technická závada na upínacím zařízení vozíku. No, radši nemyslet!

Nemohu nezmínit ani cyklisty ležící. Jednoho občas potkávám. V běžném provozu je to asi také odvaha, ale i výkon hodný obdivu. Přesouvat se pomocí rukou dost velkou rychlostí. Nevím, jestli tento způsob volí záměrně, nebo z důvodu tělesného postižení nemůže užívat běžné kolo? Nemám s tělesně postiženými problém, tedy v momentě, kdy jsme se při potkání na sebe dívali, jsem pokynula na pozdrav. Nic. Zopakovala jsem to pak ještě jednou, dvakrát, opět nic. Možná i mezi takovými jsou výkonnostní cyklisté. Nevychovanci. A jsem dáma, znovu už já zdravit první nebudu.

A ozval se starý kamarád, s dotazem, jestli se může považovat za cyklistu „latentního“. Psala jsem o imunních, odolávajících nákaze. Měla jsem za to, že je to jeho případ. Jako děti jsme ho učili jezdit na kole. Jel na něm 10 vteřin. Skončil v nejbližším plotu, na kole osmice. Bez fyzické újmy, ale s přetrvávajícím traumatem z mládí a odporem k tomuto pohybu. Ale latentní? Tedy je intelektuál, na rozdíl ode mě, tak jsem zabrousila do Wikipedie, co že to vlastně latentní je?  Utajené, nezjevné, skryté jevy, které se ale mohou za příhodných okolností projevit. Podívejme! Motivací snad může být to, že jako muž by se mohl, při jízdě v závěsu za dámou, „kochat“ výhledem na vypracované dámské pozadí v dokonalých cyklooblečcích. Je-li to motivace dosud se neprojevujícího cyklisty, pak výuku můžeme zopakovat. Obětuji svoji starou věrnou favoritku, ale jako výukový prostor bych tentokráte volila nedalekou rozsáhlou letištní plochu.

Ale nejlepší je asi stejně využití kola pro radost z pohybu. Navštívili mě po letech, kdy jsme nebyli v kontaktu, bývalá spolužačka s manželem. Žijí v hornatějším kraji, chtěli poznat krásy zdejších končin. Jsou v kondici, pěstují turistiku, jezdí i na kole. Vymyslela jsem cyklotrasy po rovině i ochutnávku zvlněného terénu. Objeli jsme místní pamětihodnosti, několik cukráren a výroben místních specialit a podali i slušný výkon. Jsou to pohodoví lidé, na kterých je nejlepší to, že nemají potřebu se honit za výkonem, něco dokazovat a umí si říct: „Kašlu na to“, když je kopec příliš prudký a sesednout z kola a vyjít ho pěšky. Prostě pohodově si to užít a zasmát se při tom. A tak to asi má být. Člověk si má to, co mu přináší radost, opravdu vychutnat, ne to dělat s pocitem, že dnes to byl výkon nic moc a zítra si musím přidat. Vím už, že cyklistika, pokud chcete trochu víc jezdit, je o dřině a bolesti, zvláště, pokud začínáte po letech téměř z nuly, ale díky takovým lidem i o zábavě a pohodě.

Pokud jsem ještě nějaký „druh“ cyklisty nezmínila, omlouvám se. Napadají mě další příklady, ale jako základní vzorek, mám za to, že to stačí. Třeba se ještě někdy rozepíšu o svých cyklistických šrámech a zážitcích.