Může se z kočkaře stát pejskař?

Vědecké studie tvrdí, že lidé se dělí na pejskaře a kočkaře. Lidé, co mají rádi nějaký řád, pravidelnost  a systém jsou pejskaři, duše rozervané pak kočkaři . Jsem kočkař.

V jistých oblastech života sice systém a řád upřednostňuji, ale výkyvy nálad štíří duše od totální euforie po totální destrukci, mě předurčují do druhé kategorie.

Mám kočku, kastrovanou kočku, jmenuje se Kočich. Přežila se mnou stěhování, z typicky venkovní kočky se v průběhu let změnila na postelovou. Asi si zvykla i v bytě, i když do kočičí duše tak snadno nenahlédnete. Ale o tom možná někdy příště.

Životní peripetie tomu chtěly, že jsem začala v loňském roce navštěvovat psí útulek. Nevím, jestli je košer zmiňovat který. Abych nedělala nepovolenou reklamu. Nicméně, je to psí útulek provozovaný městem a není z těch, které navštěvují mediálně známé osobnosti, aby udělaly dobrý skutek, protože je dost daleko od metropole.

Začala jsem docházet za jedním psem, abych mu zpříjemnila jednotvárný život v kotci a dopřála mu občasné vycházky do okolí, ať přijde na jiné myšlenky. A já také. Zjistila jsem, že tam funguje dost akční skupina pejskařů – příznivců, kteří tam docházejí takřka denně a psy venčí. Zvláště mě zaujal vrchní „běhač“. Byl mi povědomý a vzpomněla jsem si, že jsme kdysi dávno přišli do kontaktu přes společnou profesi. Prostě se psy běhal po poli. S velkými psy, protože dámy venčily malé a střední pejsky – od voříšků po dalmatiny. Pes kterého jsem venčila, pravda, taky není žádný drobek, ale nějak se mi ho podařilo kočírovat, protože moje fyzická kondice nebyla nic moc. Vrcholným výkonem byla rychlá chůze.

Chodila jsem tam pravidelně alespoň 3x týdně a moje kondice se pomaličku vylepšovala. Pes oblíbenec trval na tom, že jsem občas taky trochu popoběhla. Jednoho nevlídného podzimního dne jsem prošla-proběhla svého oblíbence a když jsem ho vrátila do kotce zjistila jsem, že tam nikdo jiný není. Pejsci dělali kravál, když jsem kolem nich procházela. Tak jsem se odvážila vzít poprvé jiného psa, velkého psa. Měla jsem stažený zadek, když jsem otvírala a vlezla do kotce poprvé k „cizímu“ psovi. Ale byli rádi, že je někdo vezme ven a nevadila jsem jim. Jak jsem byla ráda, že tam nikdo jiný nebyl! Pejsci totiž za brankou útulku vystartují plnou rychlostí, protože jsou rádi, že jsou venku a mohou si přeznačkovat terén. To byla jízda! Asi po sto metrech jsem myslela, že vyplivnu plíce, po dvoustovce mi odcházely kotníky. Než se mi podařilo se zapřít o pevný terén a psa zbrzdit, protože mě celou dobu vláčel za sebou, měla jsem roztřesené celé nohy. Pánové možná kroutí hlavou, ale pro dámu je „rozjetý“ třiceti a více kilový pes nesnadné sousto. Zvládla jsem celkem ještě dva a byla jsem nesmírně ráda, že mě u této premiéry nikdo neviděl a hlavně neslyšel. Výrazy, kterými jsem častovala psy i sebe jsou dámy nedůstojné. Sólo akce se ještě párkrát opakovala, pak jsme si s pejsky na sebe pomalu zvykali. Takže jsem začala pravidelně venčit zvláště psy běhavce, protože vrchní „běhač“ přestal docházet.

Navázala jsem i kontakt s ostatními dobrovolnými venčiteli, většinou venčitelkami. Faktem je, že jsem nabyla dojmu, že všichni psy, které jsem začala venčit, se stali běhavými jen se mnou, protože s jinými dámami chodili pěkně pomalu. Mám dojem, že si řekli mezi sebou: „Ta je měkká, když vyběhneš, bude klusat za tebou!“

No asi měkká jsem, spíše nemám u nich autoritu a nevyžaduji kázeň, jak zhodnotila nejedna zkušená pejskařka. Ale omezujte šťastného pejska, který peláší po poli s vyplazeným jazykem a spokojeným výrazem! A já jsem přece kočkař, ti kázeň ani vyžadovat nemohou!

Důkazem toho, že jsem rozběhala i neběhavé psy, byla velká retrívřice. Důstojná dáma, která zpočátku chodila s venčitelkami těsně u nohy a stále se nejistě ohlížela po „páníčkovi“.  Dokonce byla podezřívána z toho, že snad nevidí. Tak jsem ji jednou vzala a po sto metrech ji pobídla, že nemám ráda nalepeného psa na noze. Měli jste vidět! Hrdě zvedla hlavu  a dala se do běhu. Pak bylo umění ji zastavit. A následně mi ostatní dámy reklamovaly, že chtěla běhat i s nimi. Pak dokonce předvedla, i se svojí velkou zadnicí, ukázkové překonání plotu. Proč? Chtěla si asi zaběhat, když mě viděla.

Beru různé psy, dostala jsem už i zuby po ruce. Ale dostalo se mi i odměny. Pejska – největšího běhavce, který mě na vodítku nikdy neposlechl, jen si běžel podle svého a já za ním vlála, si vybrali dobří lidé a chtěli si ho odvézt. Před útulkem jim utekl i s vodítkem, už byl dobře 100 metrů daleko. Zařvala jsem na něj a světe div se! Otočil se a přiběhl ke mně. Tak to mě pohladilo na duši, že mě ti pejsci asi přece jen mají rádi. I bez kázně.

Nestala jsem se pejskařem, nepřipouštím si „smutné psí oči“, proto je můžu brát jednoho po druhém, tak, že mají radost i oni i já. Oni chtějí běhat a já se stala novým „běhačem“.

Jsem přece kočkař.