Kouzlo jménem úsměv

Šaty prý dělají člověka. Jsem přesvědčená, že ne dokonalý oděv a vzhled, ale úsměv a upřímnost.

To tak někdy potkáte dokonalou dámu. Nese se důstojně,  bez chybičky sladěný oděv, nepřehlédnutelný účes, kde každý vlásek má své místo, dokonalá tvářička, dokonalá postava. Vidíte, že při pohybech i řeči se stále kontroluje, nedokáže se uvolnit, má sterilní výraz, kterým přehlíží okolí. Považuje se snad za někoho lepšího? Možná je. A potkáte dámu, která není dokonalá vzhledem, ale má úsměv na tváři, srdečnost z ní přímo čiší.

Mám radši živé lidi z masa a kostí, s chybami, ale lidi, ze kterých dýchá upřímnost. Lidi, které předchází i nějaká podivná pověst, ale když vám je dovoleno přistoupit blíže, poznáte, že je třeba všechno jinak.

Setkala jsem se s tím, že je běžné, vyjadřovat se k lidem povrchně, neosobně, na základě toho, co kdosi řekl, aniž to má ověřeno, nebo něčím podloženo. Může v tom být závist, že ten druhý je schopnější, že dokázal něco, čeho „pomlouvač“ sám není schopen, nebo že vypadá jen lépe, nebo se prostě jen usmívá na svět.

„Jak se dneska někdo může usmívat? Jen tak bez důvodu?“ ptá se závistivec. Někdy se najdou takoví, kteří závidí i nemoc nebo tělesné postižení. Ano, i s tím jsem se setkala. A pomíjím závist majetkovou. To je samostatné téma. Co je to za dobu, když jste podezřelí tím, že se bezdůvodně usmíváte? Že dáváte najevo pozitivní emoce? Dnes je „normální“ se mračit na svět a nadávat. Na vládu, na poměry, na korupci, na zaměstnavatele, na drahotu, na neslaný nemastný program v televizi a tak dále. Však víte …

Člověk je tvor chybující. Někdo za své chyby, nebo řekněme přímo, vlastní blbost, musí tvrdě zaplatit, po někom se to jen sveze. Silná osobnost se ze svých chyb dokáže poučit. Silná a vyrovnaná osobnost dokáže přiznat  své chyby, svůj fatální omyl. Dokáže se omluvit a dokáže i omluvu přijmout. To všechno ale předpokládá, že se za své emoce a pocity nestydíte a neskrýváte je. Vždyť je to lidské, dělat chyby i napravovat je!  A úsměvem ty emoce vyjadřujete také!

A tak postupně zjišťujete, že ti „nedokonalí“ mají něco, co těm dokonalým chybí. Krásnou duši. Dáma s krásnou duší má jistou noblesu, která nenápadně vyplouvá na povrch. A nezáleží na tom, jestli má na sobě sandály a tričko, nebo šaty a lodičky. Na tváři má upřímný úsměv a vládne srdečným smíchem. Taková dáma ví, že úsměv je nakažlivý a rozdává ho kolem lidem, kteří za to stojí. Lidé se na sebe totiž zapomněli usmívat. Proto jsem ráda, že pár usměvavých dam znám. Některé znám dlouho, některé znám teprve krátce, s některými jsem obnovila znovu kontakty. Takové považuji za pravé dámy.

Mám ráda lidi hlučné ve své podstatě, ale hlavně lidi s hlučným srdečným smíchem, ten je totiž upřímný. A permanentní úsměv na tváři je opravdu nakažlivý. Mám za sebou období, kdy jsem se tomu úsměvu teprve učila. Ale když se vám podaří, vidíte to kouzlo. Najednou se na vás usmívají i cizí lidé. A škarohlídi se stejně nechytají, přemýšlejí, proč se usmívám, nechápou, možná si ťukají na čelo, možná je to nezajímá, ale nevadí mi to.

Upřímný úsměv umí samozřejmě i pánové. Ale ti řeší mezilidské vztahy a komunikaci trochu jinak. Věřte, že o tom něco vím. Více než 25 let mezi nimi totiž pracuji.

A jen tak mimochodem, důvod k tomu úsměvu se vždycky nějaký najde. Třeba jen to, že je vám prostě fajn.