Kousek Poodří

Venku je třicet, lidé se houfují u vody, to já moc nemusím, sedám na kolo. Tak pojedu alespoň kolem vody. Zjistila jsem totiž, že jsem se vloni nezmínila o výletu částí Poodří. A že to byl výlet veselý!

Vloni byl výlet delší se zajížďkou k rybníkům u Jistebníku, přes Studénku, kolem místního zámku, kde je vagonářské muzeum.  Nebylo takové vedro. Tak tam možná zase někdy příště. Letos jsem trasu zkrátila.

Vynechám panoramata a hned vjíždím do sněženkového království. Sedlnice.

Malebný kostelík.

A přes pole k Bartošovicím na hranici CHKO Poodří. Obec proslulá například záchrannou stanicí pro zraněné volně žijící živočichy. Třeba také místní pekárnou a samozřejmě zámkem, který funguje jako hotel a konají se zde i svatby.

Krkavci? Jsme přece na zámku!

Vloni mě v zámeckém parku odbouraly dovolenkové nehtíky.

Myslela jsem, že nenasednu zpátky na kolo.

Ale dost nostalgie,  vzhůru k Odře!

Kolem krásného stromořadí.

Zastávka v Bartošovickém luhu mě přišla draho.

Jsem vděčný objekt pro bodavý hmyz.

A dále přes Kunín, kolem zámku a kostela….

… do zámeckého parku …

… se záhadnými objekty.

Každý den má člověk pohlédnout do zrcadla, pochválit se a být se sebou spokojen.

Jo, dost dobré! Spokojenost. I když se mračím!

A konečně Odra se svými meandry, lužním lesem, slepými rameny.

I se stopou regulace.

A předpolední výhní musím vystoupat na Starý Jičín. Projíždím třešnovou alejí. Tak bych si dala, právě dozrávají, ale všechno už je dole obrané. A světe div se, jedna zapomenutá větev má pár plodů. O kus dál byli majitelé, nebo legální sběrači, ale neodolala jsem.

Dvě hrsti do batůžku.

Bez panoramat by to nebylo ono.

Nejhorší už mám za sebou, tak rychle k občerstvení.

Oběd v pravé poledne – dva birelly a zmrzlinový pohár.

Krasavec na výletě.

Už jsem se blížila k domovu, po padesáti kilometrech jsem se těšila  na sprchu. Závěrečný úsek kolem lesa a nepříjemné esko, kde není vidět od zatáčky k zatáčce, cesta úzká na dvě auta. Zepředu autobus uprostřed cesty, zezadu auto uprostřed cesty, které mě chtělo předjíždět. Seskočila jsem z kola na krajnici se ztrátou rovnováhy. Všichni se zastavili, protože by se nevyhnuli a říkali si jistě něco o krávě cyklistce. Kolo skončilo řidítky dolů, já jsem to s velmi jadrnými výrazy nějak ustála na dvou pod náspem. Pokrčila jsem rameny a všichni se rozjeli.

Horká chvilka. Já vím za co! Neměla jsem krást ty třešně.