Kolem Radhoště na kole … s kočičím doprovodem

Z důvodu virózy odřekla spolujezdkyně účast na výpravě do neznáma. Hledala jsem náhradní řešení a napadlo mě objet Radhošť na kole.

Tedy aby člověk nemusel objíždět celý masiv Moravskoslezských Beskyd, chtěla jsem na kole strávit příjemný den, nikoliv týden, dá se to zkrátit přes Pustevny s nadmořskou výškou kolem 1015m.

Ráno nezačalo právě optimisticky, sluníčko se těžce dralo přes mlhu.

Ale vylepšilo mi náladu setkání na cyklostezce.

Pejsek z útulku, Miki, byl venčen dříve než v pravidelnou otevírací hodinu.

Ale již to vypadá optimističtěji – směr Ráztoka – nahoře v tom sedle jsou Pustevny.

Nejsem masochista a tento výšlap z Ráztoky absolvuji maximálně 2-3 za sezonu. Jistě, jezdí zde i lanovka, ale nejsem zase měkotina.

Začíná se zostra. Hlavně nesesednout, takže i focení se koná za jízdy.

Při letošním výjezdu v červenci ve trojici mi velmi záhy „bajkerky“ ujely a s velkým odstupem jsem viděla už jen záda.

Ale náskok se mi podařilo stáhnout.

Stále do kopce, ale teď mě nikdo nehoní, vzpoměla jsem si tedy, že někde v těchto místech jsem  tehdy při sjezdu měla defekt. A dolů jsem byla nucena doklusat. Ještě že mě čekalo k přezouvání kola občerstvení.

Polotmavý mám raději.

Ale zahnat chmurné myšlenky – první a poslední povolená zastávka – pitný režim musí být. A zde na odpočivadle nějaký unavený poutník konzumoval lahváč. Značka je správná, vždyť to je Radegastova hora!

Ale vrchol zdolán, 5,6 km a asi 430 m převýšení. Tedy mám nárok na odměnu. Dnes si bez výčitek mohu dát zvláštní kombinaci, ale co? Jsou to moje střeva.

V dámském pelotonu, kde jsem jediná, která holduje pivu, musí člověk držet trochu dekorum – tedy tenkrát byla ke koláči kávička. Aspoň že tam dělají turka!

Dámy, no!

Kousek pod vrcholovým dojezdem jsem míjela skupinu veselých a poněkud společensky unavených mladých lidí. Jeden na mě zavolal: „Slečno, to je karbonový rám?“ „Ne“, vypálila jsem z posledních sil. Tedy lehce mi to polichotilo, ale asi ho oblouznil zbytkový alkohol, mladistvá růžová barva mého dresu a svěží vzhled.

Tak se předveď „karbonový“ mazlíku! Poctivé železo!

Trocha místopisu  - kaplička.

Populární je sjíždění trasy, kterou jsem vyjela, na koloběžkách.

Poslužte si, chirurgická oddělení místních nemocnic jsou v pohotovosti.

Ale je čas na další cestu. Dostávám se na druhou stranu – volím kratší trasu úbočím Radhoště. Směr Rožnov pod Radhoštěm.

Cesta se klikatí po vrstevnici, romantický výhled do kraje, panoramata, podzimní barvy září.

Zde výhled na Čertův mlýn a Kněhyni.

Ale první stopy civilizace. Chata Mír.

Není to žádný skvost, ale patří ke koloritu zdejší oblasti. Občerstvíte se v létě i v zimě.

Dojela jsem do Rožnova a chtěla letmo zachytit atmosféru a architekturu skanzenu.

Ale věřím, že  „kočkaři“ pochopí a ostatní prominou drobnou změnu.

Zaujalo je i moje kolo.

Ale abyste neřekli ...

… kousek Skanzenu v pozadí.

Chvilka relaxace u Bečvy.

Ale je čas vydat se zpátky zas na druhou – frenštátskou stranu. V cestě stojí zase kopec – sedlo Pindula. Dá se jet kousek po vedlejší cestě.

Kdysi to měly být lázně, pak luxusní apartmány. Dnes ruina a strašidelný dům.

Kontrola, že stále objíždím svůj cíl …

Špička vysílače na Radhošti. Pohled ze západu.

Ale vždy se, při průjezdu na kole, na Pinduli v Kolibě zastavuji na kávu.

I s kokinem, což už dneska přestává být samozřejnost.

A teď už jen z kopce. Znovu kontrola, že se vracím do výchozího bodu.

Pohled ze severu.

Ještě jedno překvapení – rekonstruuje  se zde most.

Jako Tarzánie v Ráztoce – přechod po prkně, houpavá lavička. A při výstupu po „schodech“ jsem litovala, že mazlík není karbonový.

Ale i s železným těch 70 kilometrů bylo fajn.