Když vám umře pejsek

Je předvánoční čas a toto téma není příliš optimistické, ale bohužel je to život. A pokud se jedná o věrného blízkého společníka, pak to stojí za zmínku.

Ludvíček

Nejsem 100% přesvědčený příznivec psů, nedokážu je brát jako středobod svého vesmíru. Jsem kočkař, jak už jsem dříve zmínila, ale moje nová záliba ve venčení pejsků v útulku mi hranice obliby pejsků hodně posunula.

U nemovitosti, kterou jsem dříve obývala a vlastnila, byl pes vždy jako nedílná součást. Hlídač a odpudivec. A pokud se některý odebral do „psího nebíčka“, brala jsem to jako přirozený proces. Nepatrný obrat nastal, když  jsem odprovodila na poslední cestu předposledního psa, který byl hlídačem. Tedy hlídačkou, „paní“ psicí. Ve věku 14 let jsem ji z důvodu zdravotních problémů nechala uspat. Držela jsem ji při tom za hlavu, bojovala, nechtěla odejít. A já poprvé nad psem brečela jako želva.

Proč jsem si na to vzpomněla? Jeden z útulkových pejsků, který byl po několika měsících v útulku kvůli zdravotním potížím umístěn do náhradní péče, kde se mu dostalo zdravotního ošetření. Opravili mu chrup, dostal novou frizúru, léčily se jeho ledvinové a další potíže.  Říkali jsme mu Ludvík.

Pejska si oblíbil kamarád, který zde byl v létě na dovolené a „musel“ absolvovat povinnou návštěvu útulku – venčení. A s Ludvíkem si kápli do noty, byl to v té době jediný pejsek, který vyhovoval naturelu dovolenkáře. Žádné honění, klidná procházka a dej mi piškot!  Občas jsem pak dostala pokyn, ať dám Ludvíčkovi piškot za něho.

A po různých léčebných procesech měl být Ludvíček relativně zdravý pejsek přiměřeně svému věku. Následně pak absolvoval kastraci, aby jeho problémy byly vyřešeny definitivně. Bohužel číhala v jeho tělíčku, dosud se neprojevující, zákeřná, těžká choroba, rakovina. Svůj boj prohrál a byl milosrdně uspán.

A nastávají momenty výčitek, zpytování svědomí. Mělo smysl ho léčit, mělo smysl, aby podstupoval nepříjemné zdravotní zákroky, když vše přišlo vniveč? Mělo. Dostal se na pár svých posledních dnů, týdnů do dobrých, milujících rukou. A minimálně to stálo za to, než by svoje poslední dny strávil ve studeném, nevlídném kotci v útulku.

Víte, na jednu stranu je možná dobře, že pejsci nemluví, že si nedokážou říct, to chci a to ne. Oni vám totiž bezmezně věří, pokud poznají, že to s nimi myslíte dobře. Vy máte právo, rozhodnout za ně. Možná dobře, možná špatně, ale s pocitem, že jste dle nejlepšího vědomí a svědomí udělali pro ně to, co se udělat dalo.

Nedivím se přesvědčeným pejskařům, že jsou schopni postavit psa na roveň člověka. Pejsek vám za vaše srdce na dlani dá to svoje. Upřímně a bezvýhradně. On vám totiž věří, že jeho problémy poznáte a vyřešíte. Věří, že to s ním myslíte dobře. A nic vám za to nenabízí, jen nefalšovanou psí náklonnost.

Na rozdíl od lidí. Jsou takoví, kteří vám za vaši dobrou vůli ještě plivnou do obličeje, jsou takoví, kteří nepřiznají ani sobě, natož druhým, že nezvládají život a svoje problémy svalují na jiné a nepřiznají, ve své hrdosti, že bez pomoci nejsou schopni nic změnit. Jsou takoví, kteří vás hodí přes palubu, protože z vás nic nemají, nebo naopak,  protože z vás něco mohou mít, budou se kolem vás úlisně točit. Tvrdé? Možná, ale ze života.

Proto jsem svému známému kdysi řekla, když se mě ptal, co „obnáší“ pejsek, maltézáček, protože ho chtějí děti. Řekla jsem mu po pravdě: „ Děti bude bavit 14 dní, venčit ho budeš chodit ty nebo tvoje paní, k psímu lékaři budeš jezdit ty. A až pejsek odejde „za duhu“, obrečíte ho vy s manželkou“. Stalo se, ale stal se pejskařem. Poznal oddanou a bezelstnou psí duši.

Tak se, Ludvíčku, měj za Duhovým mostem hezky. Měli jsme tě rádi.