Kazím psy

Tak prý kazím morálku psům. Psům v útulku i psům v domácnostech. Ale co byste čekali od laika, který o psí duši a psích plemenech má minimální znalosti a ve svém chování vůči nim se chová intuitivně?

Mám pocit, že poslední dobou mi pořád někdo něco vytýká. Třeba že se psy v útulku při venčení nepracuji, že nerozeznám psí plemena. Že bych s nimi měla chodit pomalu, ne se s nimi honit, protože až si je někdo vezme, aby z nich nebyli divočáci, co neumí reagovat na žádný povel.

Před časem, když jsem začala chodit do útulku, mi jedna psí guru dala radu. Pes musí cítit autoritu a pak přijde i ta kázeň. A to se dělá jak? Vyzařovat autoritu. Nikdy jsem se o to vůči psům nepokoušela a těžko něco takového ze sebe teď vydoluji. Já? Kočkař?

Já zde nesupluji žádnou vychovatelku. Já chodím do útulku venčit. Tedy od slova „ven“. Vzít je ven z kotce a udělat jim radost, že se proběhnou, pročuchají si terén a přeznačkují. A teď, když už zase budu moct běhat, je mám brzdit, aby se dusili na napnutém vodítku? Zvláště, když je to pes, který nesnese, aby někdo šel před ním a za každou cenu se ho snaží dohnat?

Když byl v útulku Gaston, sprinter, byla jsem ve formě, udělali jsme za venčící dobu alespoň 2 okruhy, i více, to je zhruba nějakých 6 kilometrů. Letem, s větrem ve vlasech a kožichu včetně zastávek na čichání, značkování, koupání, svačinu a moje vydýchání. Není mu to prospěšnější, když je celý den zavřený, než když někdo s nimi neobejde pomalu ani ten jeden okruh?

Že píšu občas zbytečné romány a omáčku na dobrovolnické stránky? Ale pouze referuji o stavu psů, o mých dojmech ze psů a taky z lidí. Že se občas dopustím laických myšlenek, za které mě někdo v diskuzi „zařízne“, že jsem za idiota? Tak ať! Může psát příspěvky někdo jiný, když budou na venčení potmě chodit procesí! Jenže ono jich moc venčit nechodí. Pokud vůbec někdo, až na pár vzácných výjimek.

A abych se psy prováděla nějaká cvičení a hersenwerky? Na to nemám trpělivost, ač ve své podstatě jsem trpělivý člověk. A za tmy to stejně nejde.

Vrchol mých cvičitelských schopností je provozovat s nimi hrátky s tenisákem, na což byla maniak Gina, která si balónek přímo vyžadovala na začátku. A ještě to taky trochu baví Rexe. Ale jsou tací, kteří si ho ani nevšimnou. A když ho kousek vezmou, pak ho pustí na zem a nechají být. A co, já mám pak nosit celou dobu poslintaný tenisák? Tak to zapomeňte!

Ještě tak se obětuji chodit s nimi na vedlejší cvičák. Ale byli tací, které to bavilo – opět Gina, byla velice učenlivá. Nebo Eby, ta běhala po kladině jen tak mimoděk.  A taky uměla skákat přes ploty. Teď to učím Bena, mladého psa, tedy tu kladinu, ne ploty. Viděla jsem jednou, jak to dělají profíci. Motivační piškoty poklást na trasu a pejsek si je jde sbírat. Jenže on je žere tak rychle, že než stačím vyznačkovat náběh, bere mi je pod rukama z boku a pro ten horní se natáhne ze země.

Tak zde vzácná chvilka, kdy jsem v kladení piškotů byla rychlejší. Právě jeden baští.

No a jsme u piškotů. „Nedávej mu piškoty na vycházce, až potom“. Znělo jedno „doporučení“. A to mu mám odmítnout, když na mě upře „psí oči“? A dokonce si ukázkově sedne, nechá se v klidu vyfotit? Tak zaslouží honorář!

Rex hypnotizuje mě.

Fido hypnotizuje můj piškotovník.

A jsme u těch domácích psů. Kamenem úrazu je moje garáž, kde si chystám propriety, když chodím venčit. A pejskům to musí vonět! Psí kokina, nějaké granulky, oblečení nasáklé pachem bláta a psů, tisíckrát počůraná vodítka. A ty piškoty, pochopitelně. Takže někteří, kteří chodívají kolem venčit, mají u mé garáže nedobrovolnou zastávku. Tedy páníčci nedobrovolnou, pejsci se občas nemůžou rozloučit.

Tak například tato tříčlenná bývalá útulková smečka. Obě krasavice drží dietu, přísně vyvážená nutriční strava. Dovedu si představit. A najednou, hle! Tady se rozdávají piškoty jen tak, aniž musejí plnit úkoly! Mi vytkla majitelka. Dobrá tedy, příště, budou muset aspoň usednout a dát pac.

Nádherná bílá Bella a Missi, ta nebyla z našeho útulku.

Bellinka se přisála k vodítku. Tady to voní! Asistuje Dante, v útulku Flíček.

Dante konečně opustil garáž. Prosviští přes garáž vždy jak blesk.

Asi už teď budou chodit kolem velkým obloukem. Kazím jim životosprávu.

Nebo tento pejsek.

V útulku Bertík, nyní Endy. Taky se přišel podívat a ochutnat. A zaujal ho běžící motor mého auta. Myslel že pojede na výlet. „To ne Bertíku, do útulku už na exkurzi nejezdi“.

Taky třeba jezevčík od sousedů, když se potkáme. Tedy ze sousední garáže. A jistě tu byli i jiní. A kocour. A myš. Té piškoty chutnaly také.

Ale co naplat, psí láska prochází i tím žaludkem. Ale znám jednu dokonalou výjimku.

Angie, ta si ode mě piškot nevzala. Vzhlíží ke své paničce. Prostě ne! To je charakter!

Mám se čím zabavit, mám sny a záliby. Turistika už ně tak neláká, tak nějak jsem se jí už nabažila před lety, kdy jsem i několikrát týdně chodila na Javorník a Nový rok jsem začínala hned po ránu minimálně tam nebo na Radhošti.  A ještě ani nevím, jak budou teď reagovat moje revitalizované nohy na kopce. I na kolo bych se už v zimě dokázala velmi dobře funkčně obléknout. Ale to mám jezdit s rampouchem u nosu? A taky bych měla více číst.

Ne, nepřestanu chodit do útulku, nepřestanu produkovat svoje příspěvky a amatérské fotky, nepřestanu psům kazit charakter. Je v tom relax, pohyb, občas i adrenalin. A hlavně to má okamžitý efekt a smysl. I když člověk má někdy spíše sobecky myslet na sebe.

A navíc, když tomu pejskovi dáte na dlani své srdíčko, tedy piškot, on vám dá svoje. Nebojte pesáci, dostanu se zas brzo do formy a budeme znovu běhat s větrem o závod!