Jsem líná (jako většina)

Začnete něco dělat pro sebe, nadchne vás to, napíšete o tom a hodnocení v diskuzi je, že jsem líná jako většina, že tedy nestojí za to se tomu vůbec věnovat. Udělala jsem si tedy svoji anketu a zjistila, že jsme opravdu líní.

Pobavilo mě to. Byla to podobná slova, jakými mě před časem počastovali na rehabilitaci. Ta slova tenkrát padla na úrodnou půdu a něco jsem se sebou začala dělat.

Pominu-li zlepšení hybnosti, úbytek váhy přes 20 kilo, který si již druhým rokem držím, rovněž není k zahození. Ale ta hybnost není úplně dokonalá, protože mám sedavé zaměstnání. Proto i to původně zvolené téma o cvičení.

Jak dopadla tedy moje anketa? Náhodně vybraným osobám jsem položila otázku, jestli jsou, nebo si připadají, líní. Odpověď, až na výjimku zněla: „Ano, jsem líný, líná“ Varianta změla: Jsem zdechlý, zdechlá“. Ta výjimka? Své fyzioterapeutce jsem si tuto otázku nedovolila položit přímo. Ale na nepřímou otázku jsem dostala odpověď, že člověk je ve své podstatě líné stvoření. Zde tedy potvrzeno profesionálem!

Jak si představuji líného člověka? Přijde z práce, pokud do ní chodí, pustí telku (aspoň jako kulisu) a zbytek dne stráví při plnění různých domácích povinností, nebo čučením do „bedny“, do počítače. Intelektuálové, případně, čtením a studiem knih.

Co mě opravňuje k tomu takto soudit? Můj dřívější, či současný životní styl. Vezmu dobu po čtyřicátem roce života. Protože do čtyřiceti prý tělíčko jede z životní podstaty, genetické výbavy, pak už je nutné se o něj starat.

Tedy po čtyřicítce se můj životní styl omezil na údržbu velké nemovitosti. Po práci přijdete domů, převlečete se do montérek, nastartujete nějaký zahradní stroj (sekačku, motorovou pilu, drtič a podobně) nebo vezmete motyku, rýč, hrábě a makáte do večera. A neuvažujete, jestli se vám chce nebo ne. Prostě „musíte“. A ve chvílích volna trochu jízdy na kole. Pak přibyla údržba a rekonstrukce nemovitosti, kdy jsem neváhala vzít do rukou, když nebyli lidi, třeba i  bourací kladivo na rozbíjení betonu. Jsem totiž svým způsobem zedník. Ale taky dáma, takže jsem si dorazila, již před lety na lyžařském výcviku, prasklé zápěstí. Bez testosteronu něco prostě nejde. A pak nešlo už ani jezdit na kole.

Ale kolem velké, staré chalupy musíte dřít pořád (když nejsou lidi). A poučena následně na odborném pracovišti – to je vše prostě nezdravý pohyb. K tomu se přidá další práce (sedavá) a zaděláte si minimálně na problém s krční páteří. Ten vás přivede do nemocnice a pak na rehabilitace. A tam se vám dostane slov podobných, jako v diskuzi pod mým dřívějším článkem.

A je na každém, jak se s tím popasuje. Já jsem začala jezdit (po uzdravení zápěstí) opět na kole, zhubla jsem. Po přestěhování do bytu jsem začala běhat (se psy v útulku) a občas i chodit na pěší túry. Dle toho, jak mi má výdělečná činnosti dovolí. Každý se musí nějak živit (tedy měl by).

A jako vyšší level jsem začala docházet do rehabilitačního cvičení. Protože cítím, že toto je něco, na co v soukromí domova nenacházím vůli. Tak jako mnozí jiní.

Tedy mám za to, že nejsem úplný lenivec z podstaty, že jsem vždy byla přiměřeně akční. Ale někdy už je potřeba využít služeb profesionálů, protože k některým aktivitám se prostě v soukromí nedonutíte.  

Takže milí čtenáři, pokud jste přiměřeně akční, například dle mého popisu, nejste líní. Jen vám chybí vůle naplnit to, co tělo potřebuje a  žádá, aby bezproblémově fungovalo. No, ale to je vlastně totéž jako líní. Takže ano, přiznávám, jsem líná. Bez vybuzení cizím elementem to asi nepůjde.

Mohu tedy směle souhlasit, ano, jsme většinově líní, a možnost, jak to změnit, je jen na každém z nás.

Ale víte, jak bych někdy chtěla být líná tím „pravým“ způsobem? Tedy přijít domů z práce, pustit si telku, otevřít pivo, nebo uvařit čaj a nic nedělat? Ale nějak na to nemám čas.