Podle reakcí některých lidí mám pocit, že se mi v domácnosti pohybuje černá puma a ne kočka domácí.
Kočich
Jsou lidé, kteří mají rádi psy a jakákoliv jiná zvířata, ale když narazí na kočku, mají pocit, že proti nim stojí divoká šelma. A řekněte sami (přikládám obrázek), vždyť je to úplně normální kočka, tedy Kočich. Tváří se sice trochu naštvaně, ale sedí na mé pracovní židli, kterou s oblibou obsadí, když se chystám usednout k počítači a povinnostem. Nutí mě tak vlastně dodržovat správný posez, abych si nekazila páteř a zádové svalstvo. Sedím na kraji židle se zpevněnými zády, protože madam je rozvalená na zbytku sedáku. A mně to nesvádí zaujmout nějaký devastující (pohodlný) posez opřením zad o opěrku.
Dříve jsem se s tím nesetkala. Dříve – mám na mysli dobu, kdy jsem bydlela v rodinném domě. Nikdo, kdo ke mně chodil z okolních nemovitostí, s tím neměl problém. U chalupy je kočka a pes. Tak co? A pak ke mně začaly chodit dámy z bytovek. Bylo to už v době, kdy Kočich byl kočkou vnitřní a venku kraloval pes, co kočky neměl rád. Tedy na zahradě se dámy ňuňaly se psem, ale jen jedna našla odvahu jít dovnitř a opatrně si nechala vlézt Kočicha na klín. Přece má drápy a zuby! Je to šelma! A pes, který je 10x větší, nemá? A zuby používá prioritně pes a ne kočka!
Jen tak mimochodem, to už Kočich zuby neměl (špičáky – ty upíří zuby). Tedy jeden měl. Stal se obětí paradentózy a po operačním zákroku mu byly téměř všechny zuby odejmuty – vytrhnuty. Jeden mu zůstal a nějaká stolička. Že jsem nestarostlivá panička? Ale byla to dříve kočka venkovní a u těch se nikdy různé neduhy neřešily. Silný jedinec vydrží. A to uliční směsky jsou. Ale o tom zas jindy.
Po přestěhování to nebylo lepší. I když dotyčná již byla na Kočicha zvyklá, přece jen, když ještě chodila na návštěvu, opatrně čekala, co Kočich provede, než se jí uhnízdí na klíně. Co kdyby zaútočil? Stejně se chovala i nová sousedka, která má doma pejska. Ale já Kočichovi dělám manikúru, tedy stříhám drápy! Je to i v mém zájmu. Riskovala bych sama! Když si lehne na moji hruď, tlapičky se zbraněmi si položí centimetr od mé krční tepny! A navíc kočka je stvoření vybíravé, ke špatnému člověku by nešla. Toho by si měl každý vážit, že si ho madam vybrala!
A jednou jsem potkala dvě bývalé spolužačky ze základní. Po letech, jsou to „fajne baby“, byly ohromeny mojí proměnou a měly zájem se podívat ke mně do bytu. Navíc je lákaly i mé zásoby excelentní domácí lihoviny. Šly z procházky. „Pojďte na jednu“, vyzvala jsem je. Na otázku, jestli mám doma zvíře, jsem po pravdě odpověděla, že kočku. Tak to ta jedna okamžitě odmítla, prý přestala chodit i k nejlepší kámošce, od té doby, co si pořídila kočku. Že se koček bojí. Nabídla jsem ještě „po jedné“ aspoň na chodbě, či venku. Ne, panický strach z šelmy je silnější! Takže Kočich je vlastně příčinou, že některé mé bývalé kontakty nejdou obnovit.
No a další prubířský kámen nastal, když ke mně přijeli na návštěvu „cyklisté“. Měli doma psy, ale kočku ne. Vymyslela jsem to tak, že spali zavření v jedné místnosti, ať je Kočich v noci neobtěžuje a ať mi ho nezalehnou. A teprve druhý den si dáma odhodlaně sedla a dala jsem jí Kočicha na klín. Ani k jídlu pak nechtěla! Tedy dáma, ne Kočich, který spokojeně vrněl a nechal se hýčkat. Když odjeli, posléze mi přišla zpráva: „Miluji Kočicha“. No vidíš Kočichu, že si někdo zvykne i na šelmu!
A zrovna dnes jsem byla svědkem, jak dvě ctihodné dámy z domu přes ulici honily zběsile kočku od vchodových dveří. Ale co když ta kočka tam bydlí? Takovým by Kočich na klín nesedl! Je snad kočka ztělesněním pekla? Za mnou si zvykla ke garáži chodit dobře živená kočka „od sousedů“. Pohladím, granulku dám. Považuji to za přirozené. A kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi.
A jak to dopadlo s tím jedním zubem, který už taky nemá? Asi je to daň za to, že jí v loži uhýbám. Zřejmě jsem se někdy nevědomky ohnala více, no. Večer zub měla, druhý den už ne.“Kočichu, promiň, ale chtěla jsi být kočka postelová“. A každý špás něco stojí!
